Objevy

Po několika letech jdu na setkání spolužáků ze základní školy. Když to tehdy před dvaceti léty bylo poprvé, navzájem jsme se nepoznávali. Vždyť jsme se ze školních lavic do světa rozběhli v roce 1955, ve 14 letech. Vstupuji do dobře známé restaurace. Je tady příjemně a zvlášť v teď na začátku léta. Za restaurací se vypínají mohutné borovice, bránící ve výhledu na velký rybník. Je to tady báječné. Jeden po druhém se scházíme a srdečně se vítáme. Spolužačky i spolužáci jsme zase na chvíli stejně, jako jsme bývali kdysi. Vzpomínáme na výlety a vycházky do lesů, na první jarní a letní koupaní v oblíbeném rybníku. Povídáme jeden druhému, vytváříme hloučky, to když někdo právě líčí něco hodně zajímavého. Objevil se také Miloš. Je tu mezi námi poprvé. Se zájmem sledujeme jeho vyprávění. Je výtvarníkem, jakýmsi specialistou. Vše co říká, mne fascinuje natolik, že si oba smlouváme další setkání, kdy bude více času na jeho nevšední příhody. Někdo z kluků, spolužáků náhle volá. Jdeme se fotit. Luboš, hlavní fotograf náš hlouček formuje, ukazuje a říká: Ty se posaď, ty běž blíž, ty víc doleva. Pak je focení hotovo. Náš hlouček je poslední, kdo tu ještě zbyl.

S Milošem se scházíme, jak jsme se domluvili. Jsme ve stylové kavárně v samém středu historického města. Uzoučké uličky, dlažba s kočičími hlavami, středověké domy, jeden ke druhému nalepené na sebe. Sedíme s Milošem v širokých lenoškách. Na nízkém stolku máme pití a malou lampičku, zatím vypnutou. Není třeba svítit. Venku je krásné letní podvečer, uvnitř je příjemné šero. Miloš začal vyprávět a já ho pozorně poslouchám.

Kamarádka Veronika, říká pomalu a nahlas Miloš, jakoby najednou chtěl překlenout časovou vzdálenost od chvíle, kdy uviděl Veroniku poprvé. Je to až k nevíře, jak ten čas letí. Byla to taková příjemná, spořádaná a pilná studentka. Úspěšně vystudovala střední zdravotní školu. Ta píle a snaha poznávat nové věci, to se mi na ní líbilo. Mít u sebe perfektní a příjemnou, budoucí zdravotní sestřičku, kdo by si přál víc! Tak jsme byli přátelé.

Jenže hned po maturitě bylo rozhodnutí: jít pracovat někam do nemocnice? A na směny? Starat se a pečovat o bolavé, nemocné lidi? Ani náhodou. Prostě si po maturitě vyhledala zaměstnání v kanceláři. Sekretářka nebo zdravotní sestra? Vždyť v tom není žádný rozdíl.
Když jsme se seznámili, říká Miloš, bylo naším společným zájmem o výtvarné umění. Kresba a malba obrazů a všechny další výtvarné techniky a prostředky, o kterých jsme ani moc nedebatovali, ale rovnou jsme se snažili obrazy vytvářet. Věděl jsem, že si při studiu ve chvílích volna maluje svoje obrázky. Byl jsem jí tehdy tak trochu jejím rádcem a učitelem.

Život běží mílovými kroky. Uběhlo mnoho těžkých roků. Miloš se v pohodlné velké lenošce široce protahuje, aby nabral novou energii do povídání. Líčí nesnadné období jeho života, jakoby se v něm právě nacházel. Říká.. Moje Veronika na tom nebyla dobře ani po roce 1968, ani pak v normalizaci. Veronika v letech po sametu 1989 jen těžce a v nesnázích překonává finanční a další nástrahy nové doby. Střídala zaměstnání. Mnohdy i proto, že firma, ve které pracovala, zkrachovala. Doma se Veronika často uzavírá do svého koutku, kde má své barvy a plátna. Bohužel, z té zdravotní sestry už vlastně vůbec nic nezbylo. Říká dál Miloš. Veronika mezi svými obrazy je často zahalena oblaky cigaretového kouře. Má období, kdy soustředěně maluje. Připravuje výstavu. Bude to výstava kolektivní. Nejdu na vernisáž. Vím, že to je její velký koníček a také příliš dobře vím, jak by byla ráda, kdyby si její alespoň jeden obraz, někdo koupil. Vím, že ostatní vystavující jsou na tom snad o něco lépe, tedy že malují více pro radost než pro peníze. Její obrazy mi mnohdy nepřipadají vůbec radostné, jsou spíše trpitelské. Vím, že ve společnosti malířů získá impulzy a pohnutky k další malbě. Přitom vidím, že barvy něco stojí, plátna něco stojí a rámy a štětce. Na další výdaje se ani neptám. Je hrůza peněz. Ale výstava musí být, i kdyby na jídlo nebylo.

Veronika si našla jak je vidět kamarádku, také malířku. Ukazuje se, že kamarádka si k Veronice umí najít cestu. Často k Veronice přichází a hned ode dveří hlaholí, přináší láhev vína, někdy i dvě lahve. Pak se ten kout proměňuje v jeden neproniknutelný oblak dýmu. Kamarádka je hubená, vyzáblá, ale velmi výřečná. Je jí všude plno. Často se z jejich výtvarného koutku šíří hlasité hovory a někdy i smích. S nemytými a rozcuchanými temnými vlasy a trochu pichlavýma očima, mi poněkud přihrblá nynější přítelkyně Veroniky připadá jako ježibaba. Ty dvě k sobě tíhnou, říkám si. Vím, že tohle je cesta do pekel.

V knihkupectví jsem objevil a koupil zajímavou knihu Vitráže Tiffani. Popisuje, jak se dělají vitráže technologií Tiffani. Knížka je poutavá, vše podrobně vysvětleno a nafoceno. Zabralo to. Veronika má o výrobu vitráží velký zájem. Kupuji tedy nářadí, pomůcky, barevná sklíčka a cín. Objednal jsem i malou stolní brusku. Vedle brusky je drahý japonský řezák skla a elektrická pájka na cín. Vše je připraveno. Mám radost z toho, jak se Veronika s elánem a s nadšením pouští do práce. Již to není tichá a stále zadumaná malířka, sedící mezi svými posmutnělými obrazy. Na pracovním stole jemně šustí bruska a občas sykne hrot jejího japonského řezáku. Veronika se chytila. Ví, že tohle je její nová šance a že právě drží šanci ve svých rukou.

Bruska tedy hučí někdy až dlouho do noci a dostávám úkoly koupit ty a ty barvy a barevné odstíny nových malých tabulek skla. Sklo není zadarmo, ale co bych neudělal pro radost a naději. Kde jsou ty časy, kdy byla zaměstnána jako sekretářka, nebo jako účetní v kanceláři. Věří, že s vitrážemi bude mít úspěch. Kdepak výstavy obrazů, na které nikdo nechodí a které nikdo nekupuje!

Jezdím jednou týdně do Prahy. Říká dál Miloš. Přibalila mi tedy do batohu její čtyři malé vitráže. Zároveň mám úkol pokusit se prodat, nebo nabídnout vitráže k prodeji v některých prodejnách s pracemi výtvarníků, co jich je po Praze mnoho. Chodím pražskými uličkami, ukazuji v prodejnách ty čtyři vitráže. Proplétám se s batohem davy turistů a ukazuji vitráže prodejcům suvenýrů. Ale marně. Vidím, že krámky suvenýrů jsou přímo nabité a obsypané suvenýry všeho druhu. Od stropu visí zavěšené na nitích a silonech. Na všech pultících a ve všech přihrádkách, všude jsou. Není tu vůbec k hnutí. Já se svým batohem na zádech bojím otočit směrem ke dveřím, abych něco neshodil. Jen pomalu a opatrně couvám ke dveřím. Také zde slyším větu. Máme plno, vitráže nebereme. Rychle míjím další obchůdky a krámky nabité suvenýry. Vstupuji do Galerie. Ukazuji majiteli svoje čtyři poklady. Majitel reaguje stejně, jako všichni před ním. Mám plno, nic víc brát nemohu. Rozhlížím se kolem a opravdu. Každé místečko je využito. Tyto výtvarné práce mají o poznání jiné kouzlo, než to co jsem viděl v jiných obchůdcích suvenýrů. Každá práce zde vyzařuje jakousi hudbu, energii, jakési individuální kouzlíčko. Putuji zrakem od jedné práce ke druhé. Je to síla, takhle se z toho frmolu turistů zastavit a sledovat jak hovoří jednotlivé ty obrázky a drobné plastiky jedna přes druhou a všechny najednou. Neuvěřitelné, je mi tu krásně. Využívám svého zastavení a určitého omámení tím prostředím a prostorem. Chválím majiteli jeho obchod, plastiky a obrázky, které se mi obzvláště líbí. Sleduje mé zaujetí a po chvíli říká. Vitráže vaší kamarádky musí být podepsané. Vaši kamarádku neznám. Potřebuji si přečíst životopis. Také mi přineste seznam výstav jejích prací. Kamarádka musí přijít osobně a sepíšeme smlouvu. Odcházím s vizitkou galeristy. Dnešní den je úspěšný a v rozpálených uličkách Prahy končí.

Vracím se do bytu Veroniky a nikdo zde není. Zmizely všechny její vitráže. Je mi jasné, že odjela do Prahy prodávat svoje vitráže sama. Večer se ale Veronika vrací sklesle. Nechce se mnou mluvit. Je očividně v depresi. Neustále kouří. Podvečer se mění v hlubokou noc.

Ráno ji vidím, jak je na tom zle. Zřejmě celou noc nespala. Snažím se s ní mluvit. O čemkoli, jen ji dostat z té bezbřehé samoty a opuštěnosti. Ona ale na mne křičí, že prý se jí směju. Je plná hněvu. Jsi líný jako veš, říká. Běda, když sáhneš na moje jídlo. Od teďka si budeš kupovat a vařit sám. Vidím, že je úplně na dně. Snažím se s ní mluvit. Snažím se jí konejšit. Veronika začne pomalu povídat.

A ukazuje mi výpis z banky, na účtu má nulu. Navíc šla do kontokorentu, který vybrala celý. Vybrala maximální kontokorent. Je mi už jasné, proč poslední dobou tolik pracovala na těch vitrážích. Byla v naději, že vitrážemi si peníze vydělá zpátky. Z rozhovoru dál pak s údivem zjišťuju, že už nikde neuklízí, nepracuje. Prostě dala výpověď, aby se naplno mohla věnovat vitrážím. Věřila, že si jejich prodejem peníze vydělá. Nemá tedy nic. Uklidněná Veronika uvařila výborný oběd. Chválím jí.

Znovu mi ukazuje výpisy z jejího účtu. Je to úplná hrůza. Dlouho jede na dluh. Skutečnost, že se mi podařilo nahlédnout do jejího, až doposud přísně střeženého světa jejích financí. Neutěšená realita čísel je pro mne veliký objev.

Od samého rána mi Veronika pomáhá na mém zednické zakázce. Je dohodnuto, že jí budu dávat padesát Kč za hodinu. Veronika štukuje stěnu komína. Jde jí to docela dobře. Ve čtyři odpoledne Veronika odchází. Její stěna je perfektní. Večer u večeře hovoříme o její další práci. Vidím, že je unavena, ale bez depresí. Nyní úplně v pohodě povídáme o jejím kontokorentu a kdy to bude moci zaplatit a z čeho. Říkám jí, že dnes u mne odpracovala teprve sedm hodin. Budu jí však moci zaplatit její práci až příští týden. Ona smutně přiznává, že vsadila Sportku. Ale nevyhrála nic. Ježíšmarjá, říkám: ty sázíš Sportku? Za kolik to bylo, ptám se. Za padesát korun, nebo za víc? Ona říká, že za víc. Vysvětluju. To máš, jako když peníze vezmeš a vyhodíš je oknem ven. Vždyť jsi gambler. Uvědomuji si zároveň, že právě nyní objevuji něco, co opět mělo být neustále přede mnou tabu a že se tedy právě nyní odehrává objev číslo dvě. Nicméně nahlas a co nejvíce srozumitelně dál vysvětluji a líčím. Gambler má nutkavou touhou hrát a vyhrát. Je to nemoc, to bažení po penězích. Můj kamarád primář Nešpor by z tebe měl určitě radost. Vede oddělení léčení gamblerství a závislosti na alkoholu. V klídku a tak trochu s nadšením se mluvím o primáři Nešporovi, na jehož úžasné přednášky jsem chodil.

Miloš sleduje moje zaujetí příběhem a vypráví tedy dál. Veronika se ku podivu také rozhovořuje. S očima plnýma naděje a nadšení hovoří pomalu a tajemně. Říká, že čeká peníze od jednoho zaříkávače – mága, léčitele, co určuje budoucnost a tak… Nalezla inzerát v novinách. Poslala mu na ten inzerát na jeho adresu pět tisíc a koupila od něho léčivé přívěšky na krk a na ruce, které mají kouzelnou moc. Přikouzlí a přitáhnou k ní peníze. Čeká na to jako na zázrak. Nosila prý ty přívěšky a náhrdelník celé dny. Pak se ale rozhodla všechny ty ozdoby panu léčiteli poslat zpět. Do krabice přibalila k ozdobám ještě i jednu svoji vitráž. A hlavně žádost, aby jí ten pan léčitel laskavě těch pět tisíc zase poštou vrátil. Smutně říká, že se každý den dívá do poštovní schránky, ale zatím nic. Já si uvědomuji, že jsem už potřetí svědkem nalezení dost nemilého, až přízračného objevu. Od tohoto třetího objevu již opět uplynuly dva nebo tři roky.

Veronika opět uklízí. Není to nyní žádný supermarket, ale jsou to tiché kanceláře, které má za chvíli. Pomáhám jí a sleduju, jak se její zdravotní stav pomaloučku zhoršuje. Z čista jasna, byla z tohoto zaměstnání ze dne na den, z hodiny na hodinu vyhozena. Bez udání důvodu. Trochu to se mnou zamávalo, říká s hněvem ve tváři Miloš. Vždyť jsme byli na ty kanceláře dva. Pomáhal jsem jí s koberci a další těžkou prací, všechno bylo v pohodě. Za několik měsíců si Veronika nachází novou práci, zase úklid kanceláří.

Před odchodem do nové práce jí říkám. Vidím, že dnes nemáš na to, abys práci zvládla. Těžce chodíš, těžko popadáš dech. Ale nedbala, rozešli jsme se. Při úklidu se Veronice udělalo velice zle. Záchranka jí odvezla na pohotovost do nemocnice. Byl to infarkt velkého rozsahu. Nepodařilo se ji zachránit, zemřela.

Rodina jí vystrojila důstojný pohřeb. Notářka, řešící dědictví, objevila další úvěry. Veronika náhlým odchodem z tohoto světa nemůže již nic splácet. Právnička po důkladném hledání u různých bank a věřitelů, informuje rodinu, že celková dlužná částka je víc než sto tisíc. Zároveň říká, dluhy zesnulé nezatíží ostatní členy rodiny. Zákon, který stanoví odpovědnost rodiny zemřelých dlužníků, začne platit až od příštího roku. Uvědomuji si čtvrtý objev a snad i ze všech nejdůležitější. Její rodina je zachráněna.

Mám za to, pokračuje klidně Miloš, že objevy v životě mohou odhalit skryté chyby, hrozné skutečnosti nebo zapomenuté křivdy. Při těchto objevech pak je jen na nás, jak se náhlou, nepříjemnou nebo neobvyklou skutečností vypořádáme. Miloš si povzdechne: Jak je možné, že jí banky, nebo snad i soukromí různí věřitelé půjčovali, jak je možné, že jí půjčili, aniž by si ověřili její schopnost splácet. Miloš docela rozhořčeně a nahlas říká: Děkuji mladé paní režisérce, že natočila film Šmejdi. Někdo ukázal praktiky podvodníků, agresívních násilníků, co ženou staré a důvěřivé lidi do intrik, paragrafů a hrozeb. Rozhorlený Miloš, si najednou uvědomuje, že sedí v tiché kavárně a že snad vyprávění trochu emotivně přehnal. Rozhlíží se kolem, nikdo si nás nevšímá. Je čas, abychom se rozloučili a rozešli. Děkuji Milošovi za poutavé vyprávění. Říkám mu: svět tužeb, přání, svět citů a myšlenek je tak neuvěřitelně rozmanitý a bohatý. Je možné tento svět alespoň trochu uvidět, očekávat události? Odcházíme z příjemné kavárny. V úzkých uličkách starého města s kočičími hlavami dlažebních kostek se den mění na vlahý večer. Rozloučili jsme se, oba víme, že v myšlenkách a v pocitech si rozumíme.