„… a proto zkus i ty udělat tlustou čáru za minulostí, zapomenout na to, co se nám nepovedlo, zkus jako já začít znovu, Roberte, se mnou, s Davidem. Tak rádi bychom tě přivítali doma. Je to i tvůj domov, Roberte, tvá rodina, čekáme na tebe, doufáme. Nikdy jsem tě nepřestala milovat. Tvá Angelina.“
Matka dočetla a podívala se s očekáváním na syna. „Tak co myslíš?“ zeptala se.
„Co si od toho slibuješ, mami?“ odpověděl David otázkou. Bylo mu sedmnáct, byl muž.
„Nevím, jen potřebuju mít jistotu, že jsem udělala všechno, co jsem mohla,“ řekla matka synovi jako rovný rovnému. Potom se podívala prosebně.
„A ty, Davide, nemohl bys…, jen pár slov. Podívej, dvě řádky jsou ještě volné. Co odešel, nenapsal jsi mu ani krátkou větu. Telefon mu nezvedneš, snad bys teď mohl, prosím…“ Matka vztáhla ruku s tužkou přes stůl a přistrčila papír před Davida.
„Co si od toho slibuješ, mami?“ opakoval David, „pořád čekáš na zázrak, ale zázraky se nás netýkají, tohle je realita, mami. Odešel a nikdy se nevrátí, to je realita.“ Matka sklopila provinile oči. David ji chtěl potěšit a uchopil její vztaženou ruku. Vzal z prstů tužku a usmál se na matku. Opětovala úsměv.
David si znovu přečetl dopis otci. Matka jej pozorovala. Byl posmutnělý. Dočetl a postavil tužku kolmo na stůl. Pustil ji, spadla. Zkusil to znovu, znovu spadla. Ještě jednou a tužka zůstala stát, tyčila se vzhůru, malá, ale hrdá. Matka se znovu usmála. Připomnělo jí to čas, kdy byl David ještě malý a hrával si na zahradě. Jak od té doby vyrostl…
„Zázraky…,“ pronesla spíše pro sebe. David přikývl. Seděli u stolku na verandě, venku se nepohnulo ani stéblo, všude panovalo hrobové ticho. O to nadpřirozeněji jim připadalo auto, plachtící nad střechami, provázené změtí trámů a kusů plechu, které vzápětí s rachotem dopadlo kdesi v ulici. Hned na to proletěl vzduchem celý dřevěný domek, děsivě zmačkaný, a zřítil se na konci ulice. Z nebe začaly padat stromy, vyrvané i s kořeny ze země a přinesené odkudsi z dálky. Matka se synem vyskočili ze židlí a vyhlédli na ulici. Tam, kde se na konci města, notný kus od jejich domu, otvírala hlavní třída do prázdna, spatřili vysoký černý trychtýř. Stál na místě a celý se chvěl obrovskou energií. Oba věděli, co přijde. Vběhli do domu, David otevřel poklop v zadní místnosti, sestoupili po schodech do sklepa a přitiskli se do rohu. Nic jiného udělat nemohli. Slyšeli děsivé dunění tam venku, které se rychle blížilo.
Vše ztichlo. Věděli, že to znamená konec, je po tornádu. Znali to. Ale nikdy je nezažili tak blízko. Opatrně vystoupili ze sklepa a rozhlédli se. Jejich domu chyběla téměř celá střecha. Okna však kupodivu zůstala celá. Zahrádka byla zle zpustošená. V ulici panoval zmatek, byla plna trosek a bláta. Vyšli na verandu a oba se ihned s úžasem zadívali na stolek, u kterého před půl hodinou psala matka dopis otci. Tužka stála kolmo do výše, neporažena démonským vichrem, stála malá a hrdá na svém místě, neskutečný obraz uprostřed města, poničeného obrovskou, bezohlednou silou. Matka se synem se na sebe nevěřícně podívali.
„Zdá se mi to nebo je to pravda?“ řekl David. Přistoupil blíž ke stolku a sklonil se nad tužkou. Potom se znovu podíval na spoušť všude kolem. Zavrtěl nevěřícně hlavou. Matka udělala to samé. Z ulice se ozvalo divoké troubení. Někdo si svým autem vydobýval mezi vším zmatkem cestu. Před domem zastavil. Byl to Robert. Vyskočil z auta, a když spatřil svou ženu a syna, předklonil se a zhluboka vydechl úlevou.
„Díky Bohu! Slyšel jsem, co se tu stalo. Díky Bohu, jste tu!“
Tužka dál stála, nenápadně, ale hrdě, navzdory tornádům a navzdory přesvědčení, že zázraky se nás netýkají…