Green Star - Doslov autorky

Doslov autorky

„Tak, a je hotovo. Bože, díky.“ Oddechne si člověk, když konečně dopíše poslední, dlouho očekávanou a rozmýšlenou větu a jeho práce, většinou mnohatýdenní, někdy i mnohaměsíční,
je u konce. Kolik hodin soustředění a vymýšlení, papírů s poznámkami a litrů kafe padlo...
A teď tu je dílo, hotové a kompletní, čekající už jen na korekci překlepů a pak už na čtenáře...
Zbývá jen napsat věnování, pokud je komu – brzy zjistíte, že se vaši přátelé pomalu zdraví větou: „A máš už taky vlastní povídku?“, a odložit pomyslné pero.
Konečně volno! Teď budete moci číst internetové diskuze, dívat se na filmy, nebo se, ehm, konečně učit, když jste dopsali, co mělo být dopsáno, říkáte si.
Jenže jakmile máte dopsáno, tak po prvotní radosti přijde taktéž tradiční... Stýskání.
No jo, dopsali jste to... Jenže postavy z vašeho díla a jejich osudy máte v hlavě, a pokud vám,
tak jako mně, přirůstají k srdci, tak ještě i tam.
Musíte zapomenout. Za ty týdny to jde někdy těžko a vám se prostě, i když jste rádi, že povídka neskončila nedopsaná v šuplíku, případně byla darována k Vánocům, narozeninám, svátkům
a podobně včas, a ne měsíc po termínu se zoufalým: „Promiň, měla jsem dva týdny tvůrčí krizi
a potom pět zápočťáků ve třech dnech..!“, stýská.
Nostalgicky si čtete úryvky své vlastní tvorby a vzpomínáte, jak to bylo skvělé, když měly ty vaše postavičky ještě před sebou spoustu věcí a jejich osud nebyl takhle určený... A vlastně, co s nimi teď bude dál? Pokud na konci díla nejsou všichni po smrti, což se – a to mi věřte – zrovna
s popularitou u většiny čtenářů nesetká, tak jak se jejich život vyvine, když dál nepíšete?
Zde to často svádí k druhým dílům, třetím dílům, až z toho máte seriál, bohužel často tak „kvalitní“, že ho čtete už jenom vy sami.
Ne, žádné pokračování.
Naštěstí se brzo objeví nějaký nový nápad a vy začnete přemýšlet – nebylo by o tomhle hezký psát? Takový by mohl být hlavní hrdina, to a to by mohl zažít...
A jste v tom znovu – gratuluji.

Já dopsala tuhle povídku dnes. Co mě k ní dovedlo? Krom tradičního bliknutí v hlavě „NÁPAD NA POVÍDKU“, to bylo okolností víc.
Je to příběh úplně obyčejné holky, ani ošklivého kačátka, ani královny střední, která má obrovský problém sama v sobě a neumí z toho ven. Má v podstatě strach dospět, protože ji děsí nejistota, neumí se rozhodnout – snáší trápení proto, že nemá odvahu se ho zbavit. A aby to dokázala, potřebuje si to uvědomit a najít opravdu pořádný důvod...
Proč to psát? Protože si myslím, že to není jen Toriin problém.
Kde vzala tak hroznou rodinu a proč je v příběhu motiv toho, že je neustále nucena být dokonalou, bezchybnou bytostí, jaká nikdy nemůže existovat? O tom píšu také cíleně a záměrně – abych poukázala na to, že se ti rodiče takto někdy vážně chovají. V povídce jde sice už o mladou ženu,
ale v reálném světě většinou o malé děti.
Hrozně se mi nelíbí, jak vlastně obvykle vznikají všechny ty dětské hvězdy, malé tanečnice na mistrovství světa, budoucí primabaleriny, budoucí mistři světa ve fotbale a podobně.
Drilování, nátlak, citové vydírání... Pro pět minut slávy (a leckdy zničené zdraví, o psychice snad radši ani nemluvě).

Tori je tak trochu ubrečené děcko. Ale nakonec má v sobě hodně síly a naštěstí ji i najde.
Na konci povídky už je z ní jiný člověk – a to se mi líbí, ta spokojená mamina, jakou nakonec je, srovnaná se svým životem, otevřená i jednání s matkou, která se k ní nechovala dobře, ačkoliv je možná ten konec až moc idylický.
Jistě, že to není najednou jen báječný život bez jediného mráčku.
Samozřejmě, že i u Tori a Joea doma se občas semele nějaká ta hádka, nikomu se nechce uklízet
ve stáji, děti mají prudící den a „převychovaná“ Chilli někoho kousne.
Jen se obávám, že o tomhle by nikdo nečetl, protože to každý zná dobře z vlastního života.
Musím zde ještě zmínit, že Toriiným jménem a hlavně tedy tím, že ji oslovují Tori, chci alespoň maličko vzdát hold jedné z nejlepších spisovatelek, které znám – americké psycholožce a dříve také učitelce, jakou bych mimochodem každému dítěti přála, Torey L. Hayden. Myslím si, že je to vyjímečná žena a její knížky mě hrozně moc oslovily.

Dalším motivem mého dílka jsou pak ti koně – lidmi zrazená kobylka, která pomalu hledá důvěru
k člověku. To není nic zvláštního, to se prostě tak nějak děje kolem nás.
A že někdy existuje kůň a člověk, kteří mají být spolu, tomu věřím.
Rozvaha a cit při práci s těmito krásnými zvířaty je nesmírně důležitý a uvolněná pohoda westernového ježdění je směr, kterým se chci ubírat i já.

Na pozadí, a přitom pořád na očích čtenáře, prosvítá příběh rodiny O'Donnellových,
rovněž poznamenaný několika neštěstími, ale přitom vlastně velmi pozitivní.
Vidíme rodinu, kde se všichni mají rádi, pomáhají si a jsou ještě více stmeleni tím, že ztratili matku. Ačkoliv život je k nim leckdy drsný, je jindy zase stejně syrově nádherný a oni ho tak dovedou brát. Přistupují k němu úplně jinak, než Tori a pokora starého rančera Harryho ostře kontrastuje s pýchou a arogancí podnikatele Price...
Samozřejmě z celé rodiny je nejpozoruhodnější Tiffany, která na sebe po smrti maminky vzala její úlohu a snaží se seč může, aby byla oporou svým sourozencům a otci... Když si představíme patnáctileté dítě, které se dostane do takové situace, řešení to není neobvyklé, je ale strašně těžké. Není to navíc jediná tragédie v jejím životě...
Přesto se nikdy nevzdala boje o to, aby byl její život lepší. Je tvrdá a silná, ale zároveň jemná
a pečující, temperamentní, vznětlivá, perfektně sarkastická a prudká, ale taky velmi citlivá ve chvílích, které to vyžadují...

No a v neposlední řadě je samozřejmě tématem láska Tori a Joea, leckdy úsměvná a naivní,
nakonec vytrvalá a zřejmě osudová...
Dovolila jsem si na některých místech citovat jednu z nejslavnějších tragédií o zakázané lásce – Shakespearovu hru Romeo a Julie. Byť je zde podoba jen minimální, pokud vůbec nějaká.
Co se týká Joea, i on je bezesporu zajímavou postavou, v některých ohledech je totiž ještě dětsky nevyzrálý, ale ve spoustě situací zase stojí na Tori jako dospělý muž. Je to typ kluka, co pro rodinu udělá všechno, vybuduje zázemí, sám bude jistotou a strážcem rodinného krbu. Takže v podstatě přesně to, co potřebuje Tori...

Mám dopsáno, a tímto se se svými postavami loučím. Chcete vědět, kterou jsem měla nejradši?
Je to jednoznačné – Tiffany. Protože ona je taková správná držtička... :-)

Tak, a teď si můžu konečně odpočinout... Anebo... Nebylo by fajn začít psát další povídku...?


Autorka