Já jen vykrvácím a půjdeme na to

Anotace: Aneb nejlepší autor je někdy život :)

Dneska si to musíš užít, připomněla jsem si, zatímco můj prst tiskl zvonek. Ozvěna zvonění se roznesla chodbou rehabilitačního stacionáře. Zprvu se nedělo nic. Po chvíli se otevřely velké hnědé dveře vedoucí do hlavní cvičební místnosti, chodbou si to přicupitala neznámá slečna a otevřela mi. 

  „Dobrý den, děkuji“ tradiční fráze zahrnující pozdrav i poděkování za vpuštění dovnitř.

„Ahoj Eliško, pojď tady vedle“ ukázala na postranní dveře. Nepřekvapilo mě, že mě zná jménem. Díky problémům se zády jsem stálý exemplář stacionáře, pomalu trilobit. Posadila jsem se na jednu ze tří židlí a snažila si servat z nohou kozačky. Po chvíli se zadařilo a já je s úlevou dala do botníku. Chodba stacionáře není žádný luxus, nemyslete si. Od poloviny chodby koberec. Toaleta pro pacienty za jedněmi dveřmi, botník, tři židle, jedny dveře do hlavní cvičební místnosti, druhé do další cvičebny, vedle dveří do hlavní cvičebny lavička. Dvě nástěnky pojednávající např. o masážích nebo o prospěšnosti některých procedur. Pultík pro případné přebalování těch nejmenších. Věšák na bundy a kabáty. Nic víc. Konec, nazdar.

   Pověsila jsem si kabát a vplula do postranní cvičebny. Pečlivě zavřít dveře a začít se svlékat do spodního prádla. Pacienti cvičí ve spodním prádle, prostě to tak je, neptejte se proč. Už dávno se nestydím, je to pro mě rutina a krom toho, cvičí se mnou rehabilitační sestra, tak co.

    Cvičebna je zařízena prostě. Koberec po celé délce a šířce místnosti, pár hraček, u stěny dřevěné žebřiny, několik rehabilitačních míčů, cestička složená například z masážních ježků, po které chodit není žádná sranda, ač se to nezdá. Dvě rehabilitační lehátka, dvoje dveře, jedny vedoucí na chodbu, druhé do hlavní cvičebny. Na stěně pár plakátů.

     Seděla jsem v tureckém sedu, oblečení složené do komínku položené vedle kabelky na zemi. Z hlavní cvičebny přišla stejná slečna, co mi otevřela.

  „Tak co jste s paní Š. cvičily?“

   Zarazila jsem se.

  „Počkat… já myslela, že tu paní Š. tenhle týden ještě bude?“

 Paní Š., moje teď už bývalá rehabilitační sestra odešla do důchodu. Její odchod jsem nesla strašně těžce, cvičila se mnou, už když jsem byla úplně malinkej trpaslíček. Zbožňovala jsem ji. Byla pro mě jako teta. A najednou mi oznámila, že půjdu k někomu jinému. Nečekala jsem, že to bude už tenhle týden.

     „Onemocněla, už jsem tu místo ní já“ oznámila mi slečna a usmála se.  Znovu se zeptala, co jsem s paní Š. cvičila. Něco jsem jí popsala. Přikývla a já se vydrápala na jedno z lehátek. Moji novou rehabilitační sestru jsem si prohlédla. Mladá holčina, může jí být tak pětadvacet, štíhlá, nikterak vysoká, což je fajn, taky zrovna nemám výšku žirafy. Tmavě zrzavé vlasy smotané do drdolu, na nose brýle.

    „Počkej chvilku, prasknul mi opar, tak já jen vykrvácím a půjdeme na to“ tiskla si nad horní ret papírový kapesník. Rozesmála jsem se.

  „První pracovní týden a já vypadám příšerně. Ale kamarádka mi říkala, že je to vlastně dobře, protože pak lidem budu připadat jen krásnější a krásnější.“

   Hned mi byla sympatická. Ptala se mě, kam chci ze základky na školu, co mě baví a když jsem na sebe práskla vášeň pro psaní, přiznala se, že dřív taky psala. Zavzpomínala, že kdysi napsala básničku Kůň a blecha, která logicky byla o koni, co měl blechu.

  „Přišla mi skvělá, dokonce jsem jí poslala do Mateřídoušky“ ponořila se do vzpomínek.

  „A kolik vám bylo?“ byla jsem zvědavá.

  „Asi osm. Neotiskli mi ji.“

Asi v polovině cvičení na lehátku se rozezněla místností písnička. Meskalin od Čistých Tvarů.

„Jeej, esemeska, já si nevypla zvonění, pardon.“ Omluvila jsem se. Na chvíli jsem zvažovala tři vraždy:

Vražda číslo 1: Člověk, co mi tu SMS poslal

Vražda číslo 2: Člověk, co mi tu písničku doporučil.

Vražda číslo 3: Já sama. Takže sebevražda. Proč jsem si, já husa, nevypnula zvonění?

Nebojte, žádné vraždy se konat nebudou. Jednička a dvojka jsou moji přátelé, na nějaké mordování je mám až moc ráda, a já se vraždit nehodlám, ač nejsem dokonalá, tak se mám taky celkem ráda.

Sestra vzpomínky přesunula na dobu základní školy, kdy prý napsala upravenou verzi Smolíčka pacholíčka. Smolíček žil s jelenem v raketové základně či kde, jeskyňky byly pankáči… Pohádku musela chodit číst do ostatních tříd osmého ročníku, údajně to bylo tak potupné, že od té doby nikomu neukazovala, co píše. Některé cviky byly celkem složité, na požádání se je pokusím popsat a poslat ve vzkazu, kdo by měl zájem.

  Slezla jsem z lehátka a přesunula jsem se k zrcadlu, před kterým byla balanční čočka. Jestli na ní budu muset cvičit pravidelně, vypěstuju si brzo nenávist k luštěninám. Udržet se na ní je umění. Sestra mi dávala instrukce:

     „Neboj se na sebe podívat do zrcadla, jsi šikovná holka, tak co by ses nekoukla.“

Já vím, ono se koukáním do zrcadla líp drží balanc. Ale upřímně, která holka se na sebe ráda kouká do zrcadla, když je ve spodním prádle. Já osobně ne, ale určitě se takové najdou. Takže pokud máte ploché bříško, štíhlé boky a hezká prsa, v případě mužů sexy pekáč buchet k nakousnutí, směle hupsněte na čočku a rozvlňte boky. A i když nepadáte obdivem nad sebou samým, když projdete kolem zrcadla, zkuste to taky. Je to sranda, můžete se pochválit, že vám to jde, zasmát se, jaký jste kopyta, jako jsem se zasmála já, anebo čočku nakopnout, aby se prolítla napříč místností.

  Z čočky jsem přesedla na míč. Dostala jsem opět instrukce o dívání:

   „Dívej se na sebe do zrcadla. Já vím, není to příjemný, ale někdy to být musí.“

Na míči jsem si zkusila další cviky, kroutila jsem bokama takřka po vzoru břišních tanečnic nebo jsem se houpala zepředu dozadu, celkem vtipné polohy, to se musí nechat. Z míče jsem se mohla přesunout k hromádce oblečení a začít se oblékat. Čas a den mám stejný jako s minulou sestrou, nemusím si zvykat na jindy, super. Rozloučit se, obléknout, popadnout mobil, vrazit sluchátka do uší a cestou domů kráčejíc vesele do rytmu písničky Everybody Wants To Be An Astronaut začít zjišťovat, že to nebylo tak strašný, jak jsem se bála, že to dokonce bylo fajn a sestra je strašně sympatická, to byl fakt pocit k nezaplacení.