TADY A TEĎ

 

TADY A TEĎ

 

 

„Co jsem komu udělala, že mám v životě takovou smůlu…“, vzdychla si Marie a málem by se nad sebou rozplakala. „To mám za to, že chci vždy každému vyhovět a vyjít všem vstříc. Pro dobrotu na žebrotu...“, a oči jí zčervenaly známým vlhnoucím napětím.

 

Před půlrokem jí zemřel třetí manžel, ti dva předchozí sice žijí, ale vyhýbá se jim, stačí, že má  o nich zprávy občas od dcery a syna, kteří se každý s tím svým otcem a jejich současnými rodinami tu a tam vídávají. „To jen já jsem pořád tak osamělá a nikdo mi nerozumí, proč ale… nechápu…“, pomyslela si s útrpným výrazem ve tváři, když odkládala další účet s hrozivě narostlými penalizačními úroky, které už nebude z čeho zaplatit. Urputně od sebe zaháněla  vtírající se myšlenky na to, že může v případné exekuci přijít o družstevní byt a že pak by jen stěží měla kam jít.

 

Šla do koupelny, aby si opláchla ztrápenou tvář  a náladu jí částečně vylepšil pohled na luxusní sprchový masážní kout i se zabudovaným rádiem. Pořídili si ho s Jardou těsně předtím, než se dozvěděli, že jeho bolesti jsou způsobeny rakovinou v již pokročilém stádiu. Vybavilo se jí, jakou měl Jarda radost, když ten sprcháč v katalogu zahlédl s akční slevou - místo třiceti tisíc se dal pořídit za pouhých pětadvacet. Oba se už pak jen těšili, jak jim tu nádheru budou sousedé v zašlém a  vybydleném paneláku závidět - jen se jim nějak nenápadně zmínit a předvést jim ho. Když pak sprchový kout přivezli, zjistili, že se do stávajícho koupelnového jádra nevejde – Jarda byl ale naštěstí zručný kutil a tak vybourání a posunutí zadní příčky do kuchyně zvládl sám, i když síly mu už tehdy viditelně docházely. Stačilo pak už jen zaplatit instalatéra, nové dlaždice a obklady, ani na to však nebylo v dnešní době těžké sehnat další půjčku. Masážní trysky pak sice kvůli nízkému tlaku vody nefungovaly, ale kdo by je nakonec chtěl taky používat, to se sousedům  říkat stejně nebude.

 

„On jediný mě skutečně miloval“, opět se Marii vedraly slzy do očí a v sebelítostném smutku přitom zavzpomínala na Jardovu vznětlivou, ale jinak bezelstnou povahu. Byl docela pruďas a s ničím se moc nepáral, ale to se jí na něm právě líbilo - zkrátka opravdový chlap, jak má být. Alespoň podle jejích představ.

 

Její milosrdná paměť jí samozřejmě už nepřipomínala, že Jarda, coby notorický alkoholik, byl na ni hodný jen za střízliva. Když se napil, což bylo každou chvíli, tropil jí bezdůvodné žárlivé scény, které často končily s velkým kuchyňským  nožem, občas i se sekyrou,  v jeho ruce. Naštěstí v těžké opilosti vrávoral a nebyl příliš obratný, takže mu vždy stačila utéct, i když někdy jen tak v noční košili. Ve sklepní kóji se pak dala přečkat i celá noc, než Jarda vystřízlivěl. A to kolikrát i  v zimě - měla tam k tomu připravené i deky. To s ním pak třeba na  druhý den nemluvila,  jenže on se jí pokaždé omluvil, styděl se za sebe, i když zdaleka ne vše z těch jejích bláznivých historek jí uvěřil,  a sliboval  nápravu, takže mu nakonec vždy znovu ráda odpustila. Vždyť se přece vzájemně milovali, o tom nemohlo být sporu.

 

„Ještěže mi zbyl aspoň Candy, který mi Jardu tak připomíná“, usmála se konečně a začala se oblékat, aby došla na nedalekou zahrádku, kterou si  společně s mužem  pořídili a díky jeho šikovnosti na ní vyrostl  malý domeček, kam se vešel obrovský pastevecký pes,  malé posezení i kurník pro slepice. A zase tolik dluhů jim k těm stávajícím nepřibylo, když to srovná s tím,  jak jim takové prima místečko mohli všichni akorát tak závidět.

 

Pro Candyho si tenkrát  jeli až na Slovensko v době, kdy už to šlo s Jardou z kopce. Miloval ale velké psy a ona mu nemohla jedno z posledních potěšení odepřít. Dvacet tisíc si na něj sice museli vypůjčit, ale na život na dluh už byli ostatně zvyklí a s budoucností si nikdy starost nedělali, ono to vždycky nějak dopadne. Hlavně, že Jarda bude mít ještě nějakou radost ze života.  A taky měl, alespoň dokud dokázal Candyho na vodítku udržet. Ke konci už ho musela venčit Marie, i když měla sama co dělat, aby ji u toho neusmýkal.

 

Po Jardově smrti zjistila, že je soustavná starost o tak obrovitého  psa  už docela nad její síly, navíc k němu není možné sehnat hlídání, každý se ho bojí, takže si nemůže dovolit zajet ani za dětmi a za vnoučaty, musí vždy čekat, až přijedou sami za ní. A Candy taky sežere za dva lidi, což je při  jejím malém invalidním  důchodu poměrně znatelný zásah do rozpočtu. Našla si proto  už na něj i kupce, ale když  ho i po čtvrté návštěvě nakonec odmítla prodat, protože se při tom  cítila, jako by dávala pryč vlastní dítě, z prodeje definitivně sešlo. Nový zájemce se od té doby nenašel.

 

Tak to má Marie ostatně se vším – kolik už udělala v životě různých rozhodnutí a téměř každé si posléze zase rozmyslela. Nakonec tedy za ni vždy rozhodují nahodilé okolnosti, aniž by se jí ptaly na její vlastní názor. Ale i kdyby se zeptaly – ona by jim stejně řekla pokaždé jiný, život je přece tak složitý, proměnlivý a nevyzpytatelný...

 

A tak Marie jde se svým Candym  na louky za městečkem, slušelo by se tedy spíš říct, že Candy za sebou táhne schvácenou Marii k nejbližšímu remízku na obzoru, radostně při tom slintá, hlasitě funí a občas se po Marii ohlédne, aby se ubezpečil, že  ji v tom svobodomyslném chvatu ještě nesetřásl z druhého konce vodítka. Oba jsou ve svém živlu a vrcholně šťastní. Marie se poprvé za celý den zase bezstarostně směje, dokonce necítí ani žádnou revmatickou bolest, která ji jinak neustále sužuje,  a marně křičí do větru povely, jež nikdo neposlouchá. To jí ale ani trošku nevadí. „Život je stejně krásný“, říká si Marie v osvobozující duševní euforii a je nádherně uvolněná, všechny starosti zase tak báječně uletěly v tom svěžím povětří neznámo kam…

 

V tu chvíli je do večera  ještě daleko a nová úzkost, která společně s ním jako vždy přijde, je kdesi v nekonečnu, kam Marie momentálně nedohlédne, ostatně ani  nechce… Jediné co chce, je být šťastná, a to je právě TADY A TEĎ. Jako by žádný večer ani žádný další den, neměly nikdy přijít…

 

 

Praha, 6.4.2014

 

  

http://www.youtube.com/watch?v=7Qm1Sm7g4D4