Tisíc důvodů

Vždycky jsem "obdivovala" lidi, kteří si dokážou vzít život. To, že se dobrovolně sprovodili ze světa aniž by je neposouvala vpřed hranice žití tím, že ještě všechno nezažili, pro mě byla nevyřešitelná záhada. Další stránka osobnosti takových lidí byla ale také sobeckost. Nechali tady po sobě mnoho pozůstalých, kteří po nich truchlí a ani v podstatě neví proč si dotyčný svůj čas na zemi dobrovolně zkrátil. Člověk vždy vše drží v sobě. Takže o pravých důvodech jeho činu můžeme vždy jen polemizovat. Ale na druhou stranu jsou to hrdinové. Člověk musí být neuvěřitelně silný, když se dokáže toho nejcennějšího co máme vzdát. Nikdy jsme nad sebevraždou ani nad nějakou nehodou nepřemýšlela, ale poslední dobou si myšlenka, udělat si něco, se mnou pohrává jak, když si malé dítě hraje se svojí oblíbenou hračkou. A všechno mělo jednoduchý důvod. Rodina. Pro někoho to nejcennější na světě. Ano určitě je to tak, pro mě to taky bylo, ale stejně mě bytí u nich přivádělo k šílenství a kdybych si zašla k psychologovi určitě i k nějaké psychické poruše, co bych měla napsané a potvrzené na papíře.
"Hééééj, aby ses nezbláznil, že si musel chvíli čekat," křičela jsme v autě na řidiče který na mě troubil. Probrala jsem se z přemýšlení a projela křižovatkou.
"Magor," pomyslela jsem si a šmátrala na sedačce po krabičce cigaret. Když jsem krabičku našla vytáhla z ní cigaretu, kterou jsem si dala do pusy.
"Moje spása," oddychla jsme si a zapálila jsem cigaretu, kterou jsem začala s blaženým pocitem kouřit.
V tu chvíli jsem se Ocitla opět na hraně samoty, to znamenalo jediné.Ponoření se do přemýšlení. Myšlenky si tančili v mé hlavě a navzájem se hádaly, která mě bude mučit jako první. Zkaženost? Neúspěch? Smrt?
Jela jsem po rovině a míjela dlouhou alej stromů. Co by se asi stalo kdybych vybočila z řady a do jednoho narazila? Chyběla bych někomu? Vyčítala by si to moje rodina? Přežila bych to vůbec? Tisíc důvodů proč bych to měla udělat stejně tak tisíc důvodů proč bych to dělat neměla. Nenáviděla jsem se za to, že mě taková věc vůbec může napadnout. Možná je to známka toho, že se ze mě stává silnější jedinec, který chce dokázat nemožné, nebo si to jenom naoko nalhávám a je ze mě zbytečná troska, co už ztratila víru něco dělat a zbytečně se snažit. Nevím co je pravda a co lež. Jediné co vím je, že jsem to neudělala a jela dál po nekonečné cestě.