Nejdražší pokuta

 Máme  už několik měsíců firemní  záležitost  na Šumavě  a tak se jednou, dvakrát v týdnu dostávám i mimo Prahu.  Jak milé na chvilku vypadnout ze šedi velkoměsta, užívat si neznáma , přírody a asfaltových silniček.

  Pokaždé si říkám, že vyjedu aspoň o hodinu dřív, zase se to nepovedlo a doháním zpoždění.

    Je krásné letní odpoledne a já si vychutnávám jízdu v zánovním voze, vonícím lakem, kůží sedaček a předením silného motoru bez jakýkoliv pazvuků.

 Trauma po rozvodu před dvěma lety už je pomalu zapomenuto, děti studují jsou fajn a vycházíme dobře, tak  co.

   Život jde dál, jen jsem zvýšil statistiku rozvodovosti,  padesát  mi bude za dlouhé čtyři roky, tak co řešit. Třeba potkám za příští zatáčkou děvče, se kterým bude zase stát za to,  začít  znova žít  ve dvou.

   Proplétám se  Strakonicemi, z radia se linou tóny  Depeche Mode , míjím poslední domky a  pumpu na výpadovce do  Vimperka.

 Vytáčím motor k maximu dávám řadičkou tři, čtyři a když zasunuji za pět, zahlédnu periferním viděním  na kraji silnice vůz policie a u ní stojící dvojici , která na mne mává plácačkou .

 Zrada !

  Mrknu na rafičku tachometru houpající se nad hranici 150, sakra to  bude drahé.

  Chvilku si hraji s myšlenkou ,,udýchané“ felicii strážníkům ujet, ale nebudu hajzl a osoba blízká mne taky nějak nenapadá.

  Šlapu na pedál brzdy, dávám zpátečku a couvám zpět ke svému osudu.

 Je to snad  dvě stě metrů, které se rychle zkracují, přemýšlím horečně nad tím co řeknu a jestli to ukecám, to asi půjde hodně blbě.

Jak přijíždím blíž,  rozpoznávám dvojici u vozu. Mladé děvče snad rok, dva  po škole a skoro stejně starý kolega, který snad do  posilovny chodil už ve školce.  

Jak ze seriálu Dempsey a Makepeaceová.

 Zastavuji.

 Do okénka auta se mi nakloní krásné modré oči, pod motýlími křídly dlouhých řas orámované zlatými pramínky. No prostě sen kluků od 3 do 99 let.

,,Pane řidiči  silniční kontrola , vystupte si prosím a předložte mi doklady.

Víte co jste spáchal za přestupek“ ?

   Neznám stupidnější otázku, je to jak týrání poškoláka, ale promíjím ji tuto poťouchlost.  

V tu chvíli nevím proč napadla mne myšlenka, to děvče prostě musím ukecat.      

   Dám na city, je to přeci ženská, to dokážu. 

  Narovnávám se, zatahuji bříško (které tehdy ještě stejně nebylo), uhladím rukou bujnou kštici  s náznakem začínajícího stříbra (prý je to někdy sexy) .

Nadechuji se, nasazuji nevinný obličej a odpovídám :

,,Slečno prosím, moc se omlouvám , jedu na rande a zdržel jsem se, víte jaké to je když člověk přijde pozdě a hned napoprvé“.

 Vytřeštěně a nechápavě se na mne dívá,  jak do koltu pětačtyřicítky.  Bylo vidět, jak jí to v krásné hlavince šrotuje.

 Znova si mne měří od hlavy k patě a poodchází ke svému kolegovi v uniformě.

    I přes hluk projíždějících auta  slyším tichý rozhovor a úšklebkem v koutku něžných úst se prodírá: ,,Tsss. tak co pustíme ho ? Vypadá, že už by se toho  rande nemusel dožít “.

   Kolega jí předal  mé doklady a ona přichází k mně.

Podává mi je  se suverenitou svého mládí, jak propadlé vstupenky nepovedené hry ochotnické divadelní derniéry  minulého  století.

 Já ani nevím, jestli jsem poděkoval, nasedám do vozu a rozjíždím se.

Nevím proč, ale chci se vrátit a raději zaplatit pokutu, nechat si štípnout kupón cokoliv.

  Má krásná  neznámá zlatovlásko, dala jsi mi nejdražší pokutu v životě.