Poselství

                    Někdy se v životě stanou takové věci, kterým nejsme schopni uvěřit. Skutečnost či jen výplod naší fantazie? 

                    Na poslední chvíli dobíhám vlak, ale musím konstatovat, že to  opravdu nestihám a nezbývá mi nic jiného než dvě hodiny čekat na další spoj. Kdybych si večer všechny věci připravila, tak se tohle nemuselo vůbec stát, vyčítám sama sobě, svou neschopnost. 

                     "Snad vám to také neujelo"? slyším kdesi za zády mužský hlas.

                      Nemám nejmenší chuť se otáčet a povídat si s neznámým člověkem. Usedám na lavičku a pohledem na nádražní hodiny pomalu odpočítávám dobu čekání. Náhle ke mě usedá onen muž . Snažím se ho nevnímat, ale cítím jak začínám být nervozní z jeho přítomnosti. Bůhví co to je za votrapu, uvažuji. On jako kdyby věděl, co se mi honí v hlavě, vstává a předstupujíc proti mě, mi podává ruku a představuje se. Odmítám. Znovu usedá a ptá se, proč nežiju. Jaký mám důvod jen k přežívání. Aniž bych cokoliv řekla, poslouchám proti své vůli můj dosavadní život, z úst někoho, kdo nezná mne a ani já jeho. 

                     " Jste jako pták, který má teď polámaná křídla a bojí se znovu vzlétnout" slyším dále a poprvé otáčím hlavu směrem k onomu člověku. Nevidím nic zvláštního, obyčejný, dovolím si říci tuctový chlap. " Pořád valíte tu vaši minulost před sebou a to není dobré, rezignovala jste na celý život, musíte najít znovu sílu, zvednout se a zase žít!" Nemám ve zvyku svěřovat se cizím lidem. Přesto vyprávím v krátkosti můj v uvozovkách skvělý život muži, kterého vůbec neznám. Rozvod, rozchod, ztrátu zaměstnání, hádky s dcerou, nepochopení odevšad, žádnou jistotu " Ale to vše je už pryč, je to minulost" povídá on s úsměvem na rtech a já přesto nechápu význam jeho slov. Snažím se mu vysvětlit, že to zkrátka nejde. On jako kdyby byl z jiné galaxie, nerozumí mému slovu nejde. 

                      Na oplátku mi popisuje jak se jemu zhroutil celý svět zhruba před sedmi lety, kdy mu lékaři diagnostikovali rakovinu. Dávali mu tehdy jen tři roky života, ale on začal bojovat a stále to nevzdává. Každého půl roku mu zjistí nový nádor a on podstoupí operaci a následnou chemoterapii. " Na světě nejsou žádné jistoty" dodává závěrem a já cítím, jak malicherné jsou ty mé problémy oproti těm jeho. Také už chápu, že tento člověk nezná slovo nejde. Jen stále nechápu jak mám začít bojovat já, aby můj život nebyl jen černobílý a prázdný. Vyprávím mu o tom, jak jsem žila dříve, jak nic nebyl problém, dokonce připouštím, že jsem byla šťastná. Jak moc bych chtěla ten starý život vrátit. "Zapomeňte jednou provždy na to co bylo, soustřeďte se na to co bude, jinak se nehnete z místa" doporučuje mi ještě on. 

                     Dvě hodiny čekání uplynuly, přecházíme společně na třetí kolej, nastupuji a očima vyhledávám dvě volná místa. Usedám a čekám, nikdo ale nepřichází. Tak jak se objevil, tak zase zmizel. Bez slůvka rozloučení. Kdo to byl sakra? Proč se mnou trávil nekonečné dvě hodiny, když sám nikam nejel? 

                     Život je opravdu někdy zvláštní, vzpomínám na jeho slova a ať to byl  kdokoliv, musím uznat, že dlouho jsem o jeho slovech přemýšlela. Je pravdou, že se pořád plácám v minulosti a sama vím, že tudy cesta nevede. Jak to ale mohl vědět on? 

                      Byl pro mne poselstvím  tam odkudsi shůry. Přehodnotila jsem celý svůj život. Udělala jsem si inventuru v životě, vyškrtala jsem nedůležité věci, minulost  poslala k čertu. A....žiju!!!