Udavač

Městem prochází neviditelná vlákna udání, anonymů, telefonátů, ale nikdo ať se nemýlí, lidé mají pozoruhodnou schopnost vycítit, kde leží průsečík všech těch vláken. Z nepatrných náznaků, téměř nepostřehnutelných záchvěvů či odstínů chování a slov se v kříži ocitl Budař. A potom už to ani nijak zvlášť neskrýval.

 

Jako poslední odnesla Budařovu zkurvenost Bínová, nejhodnější člověk pod sluncem. Její matka už to nezvládala. Roztroušená skleróza. A tak si Bínová vyřídila, že se o ni bude starat. Stát jí bude platit a ona bude doma s matkou. Bínová pracovala jako šička, na dvě směny, málokterá práce tak ničí záda a oči. Takže když jim s tím sekla, určitě to nebylo k horšímu. Matku vzala z jejího domečku a nastěhovala si ji k sobě. Tohle Budař nesnesl. Budař donašeč, práskač, či jak ho tady všichni nazývají.

 

Bínová vodila matku každý den na procházku, pokud to počasí dovolilo. Zastavily se většinou k odpočinku v zahradní restauraci. Tady si Bínová vypila nějakou sodovku, matce kupovala ochucenou vodu bez bublinek. Ten den to udělala jako pokaždé.

 

"Maminko, chceš citrón nebo pomeranč?" zeptala se hlasitě.

 

"Nechci," odpověděla matka slabě.

 

"Co nechceš, citrón?" zakřičela Bínová.

 

"Nic."

 

"Ale budeš mít žízeň! Ani vodu?"

 

"Nechci," trvala matka na svém.

 

"Tak já si dám bez bublinek a když tak se napiješ z mojeho, ano?" rozhodla Bínová.

 

A seděly, mžouraly do sluníčka a odpočívaly. Bínová držela v ruce sklenici, upíjela, občas ji nastrčila matce před oči, matka však odmítala. Přišel Budař, sedl si bokem, díval se kamsi mezi stromy a co chvíli pootočil hlavu k ženám. V obličeji měl tik, cukalo mu oko a koutek úst. Vypadal jako nervózní pták. Potom zmizel.

 

Brzy na to začala mít Bínová problémy. Přišli na ni ze sociálky, prý dostali hlášení, že se o matku nestará. Prý ji týrá hladem a žízní a chová se k ní hrubě. Když Bínovou u ní doma vyzpovídali, stál Budař venku opřený o plot a čekal, jak všechno dopadne. Bínová se zhroutila, jen kvůli představě, že si o ní budou ve městě povídat, že ubližuje matce. Zvědové ze sociálky skončili s obhlídkou a pohovorem a stanovili další termín návštěvy.

 

Budař k odcházející úřednici prohodil: "Opravdu jste zjistili všechno nebo vám stačí, co vám napovídala ta Bínová?" Víc však nechtěl říct.

 

Potom se roznesla zpráva, že Budaře našli s proraženou lebkou. A opravdu, ve městě bylo víc policajtů, než obvykle. Prý ho majzli železnou tyčí. Někdo říkal, že to má za sebou, někdo tvrdil, že je z toho venku a že už se ví, kdo mu to udělal, zase jiný, že je na přístrojích. Ale všichni tu ránu do hlavy chápali. Jako by tu tyč držela půlka města. Byli to lidé, kteří Budařovi někdy udělali radost. Tím, že na ně mohl donášet a lhát o nich.

 

Po nějakých deseti dnech se všude ustálila zpráva, že Budař je naživu, ale je spíš mrtvý. Což už bylo něco konkrétního. Také jsme věděli, že leží v krajské nemocnici. Na to jsem si vzpomněl, když jsem se shodou okolností ocitl kousek od hlavního vchodu. Své věci jsem měl vyřízené a byl tak akorát čas sednout do auta a vrátit se domů. Ale nechtělo se mi pryč od těch prosklených dveří. Tady leží Budař. Nic mi do toho není, vůbec nic, jen vím, že to je krysa. Ale leží tady. Vešel jsem dovnitř. Neurochirurgie byla ve druhém patře. Na chodbě jsem se zeptal procházejícího doktora na Budaře.

 

"Ale od vás už tady byli," řekl doktor.

 

"Od nás?"

 

"Jste od policie, nejste?"

 

"Ne, já jsem... synovec." Příbuzný krysy, to jsem tomu dal. Ale co jsem měl říct?

 

"To je jedno. Stejně vám nic neřekne. Ani policajtům. Takže vy jste synovec... Skoro to vypadalo, že nikoho nemá. Kromě cajtů za ním nikdo nepřišel."

 

"Jak je to s ním, pane doktore?" zeptal jsem se na strýce.

 

"Upřímně, je to otázka hodin. Tam není šance něco zachránit," řekl doktor.

 

"Takže se k němu nesmí?"

 

"No, nemělo by. Ale asi jste jediný, kdo tu za ním byl. A navíc jste příbuzný. Podívejte, pět minut. Tady ty dveře."

 

Tak jsem se ocitl v pokoji, kde na posteli ležel umírající Budař. Co všechno se o něm povídalo! Kolika lidem, slušným lidem, znepříjemnil na dlouho život! I mně. Dodnes cítím u své ženy nedůvěru po všech těch anonymech, které popisovaly s kým se scházím a co tam děláme. Psal to on. A pak ho někdo vezme po palici a Budař si odpočítává minuty. Vnímá mne?

 

Přistoupil jsem k posteli. Měl pootevřené oči. Dýchal. Trošičku vzduchu dovnitř, trošičku vydechnout. Jen tolik, nakolik žije. Krysa. Udavač. Jak dobře je na něm znát, že už jen sestupuje po schodech do sklepení. Tohle už nebudou hodiny, jemu se to točí rychleji, řekl bych. Dostal jsem neovladatelnou chuť mu něco přibalit na cestu. Říct mu, že nikdo nelituje toho, co se mu stalo. Že mu to všichni přejí. Že u nás ve městě nemá jedinou spřízněnou duši. A že si to zasloužil. A s tímhle ho poslat na onen svět. Nešetřit ho, nelítostně mu naložit! Už proto, že za chvíli o tom beztak nebude vědět. Sakra!

 

Jaký by to vlastně mělo význam? Msta? Jenže ta má smysl, když si ji mohou obě strany užívat společně. Vždyť je za pár minut konec. A já pojedu domů se vzpomínkou, jak jsem u nemocniční postele chrlil nenávist, než mi Bednář uteče. Jaký to má tedy smysl?

 

"Pane Budař! Já jsem Zedníček! Slyšíte mě? Jen jsem vám chtěl říct, že té Bínové vzali matku z opatrování! A půjde k soudu! Asi ji zavřou! Je vyřízená! To je všechno!"

 

Nic jiného mě nenapadlo. Ale za takových okolností je povoleno říkat i největší nesmysly. Bednář pohnul hlavou. Potom pohnul rty. Vypadalo to skoro jako úsměv. Slyšel mě. A pak znehybněl.