Nesnáším metro

            Nesnáším metro. Ne proto, že by jezdilo v podzemí a nebylo by z něj vidět ven. Venku stejně není moc o co stát. Upřímně, nesnáším veškerou MHD, ale metro asi nejvíc. Proč? Protože je to odporná plechovka, jezdící v podzemním tunelu a tak v sobě drží emoce lidí mnohem víc. Odrážej se od kovových stěn, a nemají kam moc utéct a tak otravují ty, co je cítí. Ano, cítím lidské emoce. Lidské emoce, touhy a nejenom to. Jak? To by bylo na dlouhé vyprávění, prostě je cítím. Dělá mě to šťastnějším? Rozhodně ne. Někdy se to hodí, ale většinu času je to dost otravné či vysilující. Zvlášť v metru. Snažím se je co nejlépe blokovat. Kapuci přes hlavu, brýle, sluchátka v uších, pohled sklopený do knížky nebo nevidouce upřený kamkoliv před sebe. Většinou to stačí. No dobře, nestačí, ale pomáhá.

            Dneska ale ani to ne. Cítím ze zadní části vagonu silné emoce. Instinktivní strach malé holčičky, trochu rozumnější strach její starší ségry a jasně definovaný strach jejich matky, která přesně ví, co všechno se muže stát a že ona s tím nemůže skoro nic udělat. Zní to, jako žalostné tóny fléten. A nad tím, pod tím, mezi tím, zní jiné emoce. Jako buben, jako zlověstná basa. Smích vycházející z ne zrovna pěkných nápadů, posílených alkoholem a drogami. Smích skupinky divných existencí. Jejich touhy se mi zobrazují před očima a volají temné myšlenky uvnitř mé hlavy. Ano, mám jich tam spousty, ale držím je hezky na svém místě.

            „Co, nešli byste se s náma pobavit? Někam na pivko zaskočit?“ zabasuje zřejmě vůdce tlupy. Má krásný a hluboký hlas, byl by z něj dobrý předčítač knih. Teďka ale jeho hlas vibruje jinými věcmi. Chtíčem, agresí. 

            Oparně zvednu hlavu a rozhlédnu se. Poslední vagon večerního metra. V přední části pár lidí, ve prostřed já a vzadu na dvojsedačce máma s menší holkou na klíně a větší holkou vedle sebe. A kolem nich stojí hlouček sedmi výrostků. Věkem mezi šestnácti a pětadvaceti, většinou tmavé oblečení. Vytahané, rozdrbané. Šátky kolem krku, kapuce shozené na zádech. Pár černých bund s kovovými cvočky a pod nimi se rýsuje cosi na páscích. Když bych nosil bundu, vypadal bych velmi podobně jako oni.  Díky tomu mám většinou klid a nikdo po mě nic nechce. Lidi se mě bojí oslovit, protože si myslí, že jsem jako oni.

             Lidi. Pche. Všichni sledují, co se děje v zadní části, ale nikdo se o to doopravdy nezajímá, je jim to jedno. Jen jedna slečna, která nastoupila na minulé zastávce, vyzařuje jiné emoce. Mrknu na ní. Cítím nejen strach, ale i touhu pomoct, zasáhnout, ochránit. Všechno ale zbarvuje vcelku opodstatněný strach, jak dopadne, pokud zkusí zasáhnout. Asi má pravdu. Metr šedesát, dlouhé vlasy, outdoorové oblečení, velký batoh u nohou, v ruce mobil. Achjo. Nesnáším Lidi. Nesnáším je, jak se o nic nezajímají, o nic nestarají, pokud to neohrožuje přímo je. A to v tom lepším případě. V tom horším si vybírají slabší jedince s cílem se pobavit na jejich účet. Nesnáším Lidi.

            Matka holek je zkouší třesoucím se hlasem odehnat, prosí, aby je nechali na pokoji. Mladší holčička začíná slzet. Cítím to, i když to nevidím. Modré proudy děsu od ní šlehají jak plameny na béčkovém koncertu céčkových skupin.

No co, s dobrými skutky jsem tenhle rok dost pozadu. Karma mi to dala nedávno dost silně najevo. Vypnu hudbu, uklidím sluchátka, rozepnu si mikinu, abych se rychle dostal ke svým věcem na opasku, pokud bude třeba. Vykročím směrem k nim. Vůbec si mě nevšímají, všichni se stahují kolem rodinky, někteří se olizují, jiní se škrábou vepředu na kalhotech. Ach Bohové, jaké primitivy necháváte chodit po světě, probleskne mi hlavou. Zastavím se, a tak jako na táborech, kde se snažím uklidnit rozjívené haranty, tak, jako když je mi těžko a potřebuji to ze sebe dostat, naberu do sebe vzduch, zadržím ho, připravím se a zařvu.

             „HEJ!“

            Jezdím na tábory již dlouho, mám v tom výbornou praxi. Můj výkřik je lepší, než prásknutí biče, navíc v uzavřené místnosti. Nebo metru. Cítím úlek z Lidí, které mám za zády, cítím a vidím i, jak nadskočila část partičky přede mnou. Většina i ustoupila dál od rodiny. Vykročím vpřed a očima fixuju jejich vůdce. Dřív, než pochopí, co se děje, ustupuje přede mnou i on a já se tak dostávám mezi něj a rodinku. Vím, že riskuju, ale jinak to nejde.

            „Zvedněte se a zmizte,“ zasyčím na matku. Ke cti jí slouží, že okamžitě bere větší dceru za ruku, malou drží v náručí, protáhne se za mými zády a táhne holky do vzdálené části vagonu. Rychle obracím pohled na zmetka přede mnou. Je vidět, jak mu dochází, co se zrovna stalo a podle toho se mění jeho obličej, z překvapeného do zmateného a pak rozzuřeného.

            „Co se do toho sereš, vole?!“

            „Do čeho že se seru?“

            „Si tu s někým povídáme a ty tu najednou řveš jak píčus, vole, si myslíš že seš nějakej masér vole, či co jako, né píčo? Uhni, vole, ať můžu kurva projít!“

            „Ale, a kam by si chtěl jít? Máš svoje kamarády tady tak si buď u nich, ne?“ Obdařím ho svým nejmilejším úsměvem, jakého jsem schopen a v klidu se postavím do uličky mezi sedačku a bílou skříň, tak aby nemohl projít dál.

            „Říkám uhni ty píčo zasraná vole, nebo...!“

            „Nebo co?“ dál se usmívám, ale jenom rty. Oči mám vážné. Možná proto se mě tolik obyčejných lidí bojí nebo se necítí v mé přítomnosti dobře, když je počastuju úsměvem, kdy jenom křivím rty, a zbytek obličeje zůstává vážný a oči ledové. Na tohohle to ale nemá moc efektu. Alkohol, a jiné věci mu, potlačily většinu základních instinktů.

            Snažím se vnímat, jak se zbytek tlupy přesouvá, aby na mě líp viděli, cítím, jak to v jejich hlavách šrotuje, aby si srovnali, co se to děje. Měl jsem pravdu. Většina z nich je pěkně připitých a šlehlých ještě něčím dalším.

            Podcenil jsem ho. Myslel jsem, že ještě chvilku bude vyhrožovat, místo toho se napřáhl k ráně. Ještě, že se napřahoval. Kdyby vyrazil hned, nestihl bych zareagovat. Takhle stíhám trhnout hlavou včas, aby mě pěst minula. Docela mě překvapuje rána a bolestivé zaskučení. Aha, jasně, vedle mě je tyč a ten blbeček dal ránu do ní, no aspoň nějaké štěstí dneska. Bolestí na chvilku paralyzován nechává ruku vysunutou vpřed. To si nemůžu nechat ujít. Chytám ho za zápěstí a trochu zapáčím. Okamžitě se mi podvoluje a tím ztrácí pevné stání. Pak stačí lehké kopnutí a letí do hloučku svých kumpánu. Pozoruju, jak se zvedají a marně přemýšlím, kdy, kurva, bude zastávka. Ne že by mi vadilo se porvat, to nikdy. Ale je jich dost na to, abych je zvládl jenom štěstím a holýma rukama. A v okamžiku, kdy vytáhnu nůž, se to může pěkně rychle zvrhnout v něco, co smrdí policajtama. Nic proti poldům, teda, nic víc než proti jiným skupinkám Lidí. Taky tam jdou najít dobré osobnosti, stejně jako špatné. Špatných ale víc, to je jaksi zákonitostí těhle skupin.

            „Si posral čůráku jeden vole. Tě zmlátim tak ty píčo žes to ještě nezažil zrmde zkurvenej.“ Dostane se mi trocha hřejivých slov od zvedajícího se vůdce tlupy. Hm, Vrchní vopičák tedy. Jen co získá trochu stability, tak proti mně vyrazí. Zapřu se rukama o opěradlo sedačky a skříň, nadzvednu se, zhoupnu se a naprosto elegantně zasahuju Vrchního vopičáka do břicha. Ne už tak elegantně nevybírám trhnutí metra, které se připravuje zastavit, a padám na záda, jak postižený brouček.

            Jau, kurev sedm. Proběhne mi hlavou a někdo ve mě si tak marně povzdechne nad tím, že nemám nikoho, kdo by mi pak ty záda promasíroval. No radši by ses měl zvednout než uvažovat o masáži, co ty na to? Zasyčí na mě trošičku racionálnější část osazenstva mé hlavy.

            Rychle se teda vyhrabu na nohy, rovnou se vytáčím bokem, abych se vyhnul ráně od dalšího z opičáků. Začínám být trošku naštvaný, tak ho chytám za zápěstí a druhou rukou přesně trefuju jeho napnutý loket. Kdo to nezná, nechápe, že stačí fakt málo na prolomení lokte, když je ruka dobře fixovaná a zamýšlená oběť to nezná. Po krásném, hlasitém lupnutí lokte se ozve o dost hlasitější zařvání opičáka. Au moje uši. Měl jsem si nechat ty sluchátka, napadne mě. Vrážím řvoucího opičáka zpátky do tlupy a opatrně ustupuju dozadu. Konečně nějaký prostor na manévrování.

             Šleh. Jau. Tak tohle jsem nečekal. Jeden z hajzlíků použil svůj ozdobný řetěz jako docela pádnou zbraň a přetáhl mě přes obličej. Druhý úder už kryju, ale zůstává mi nekrytý spodek těla. V tu chvíli sebou celé metro cukne a mě to hodí přímo na ně. Naštěstí to čekali stejně jako já, tedy vůbec, takže se mi daří aspoň trochu se od nich odtlačit. Ale ne dostatečně.

            Zase jsem se nevyvaroval jednomu z mých nešvarů - slitování. Kdybych neměl slitování, vezmu do ruky nůž hned a s následky vyřeším později. Věřím, že kdyby první dva skončili v louži krve na zemi, ostatní by mi dali pokoj. Takhle to byl jeden z nich, kdo první tasil nůž. A já si toho všiml, až když se začal, vpravdě intimně, seznamovat s mým bokem. Jau, a ještě jednou jau. Stihl mě hajzl třikrát bodnout, než se mi podařilo mu ruku srazit pryč. Bohům žel tak nešikovně, že jsem si tu třetí ránu nechal nožem poměrně rozpárat. Ti hajzlové!, moje oblíbená košile a ještě oblíbenější mikina!

            Zařvu, z plných plic, tak jak to umí zraněná zvířata. Využívám jejich otřesení a chytám nejbližší ruku a lámu jí přes koleno. Půjčuji si z ní padající nůž a sekám do největšího chumlu před sebou. Pak už jen vnímám, jak se mi podlamují kolena a dveře metra se otvírají a ...

 

            „Hej, hej, slyšíte mě?“ Doléhá ke mně lehce. Jasně, slyším, otevřu oči, ať se kouknu, kdo se to ptá. Ležím na zemi, dívám se na barevný strop. Nohy mám něčím podložené, cítím fakt dost nepříjemný tlak na boku a břichu a vnímám poletující vlasy. Co? Znova, něco tu nehraje.

            Trochu zamrkám, zkusím se zhluboka nadechnout. Jsem odměněn bolestí břicha. No fajn, bolest pomáhá urovnávat myšlenky. Tak znova, kuk na svět. Nade mnou strop, fajn, vypadá to jak strop stanice metra. Ok to by mohlo být. Tak, pohled trochu dolu, ok, vedle mě klečí někdo. Jop, holka, kaštanové vlasy. Tu jsem někde viděl. Z podzvednutých nohou vyčnívá batoh. Jo jasně, holka s batohem z metra. Fajn, a teď, proč mě bolí břicho a jsem na zemi. Vole, cvak!, ozve se mi v hlavě a nejednou vím všechno, co se stalo. Jasné, to mnohé vysvětluje.

            „Květinko, ne že bych si chtěl nějak ztěžovat, ale je mi docela zima,“ lehkým tónem ze sebe vypravím. Medové oči se trochu rozšíří a obličej se přetransformuje do úsměvu.

             „Jak se cítíte?“ vyhrkne.

            Co nejmíň ironicky se usměju. „Příhodná otázka v téhle situaci, že? Docela zima, ale jinak to jde, děkuju za optání.“

„Ech, tak jsem to nemyslela,“ plaše se rozhlídne.

„V pořádku, však já si nestěžuju. Hele na pravé straně opasku mám brašničku,“ poodhrnu mikinu, aby byla vidět. „Mám v ní termofólii, budeš tak hodná a vyndáš jí a zkusíš jí přeze mě trochu přehodit, nebo i pode mě? Za chvilku mě zas dožene šok a dostanu zimnici.“

            Nakloní se nade mě, polochtá mě svými vlasy a vyprostí hliníkovou přikrývku z brašny. „Zvládnete se trochu nadzvednout, abych jí pod vás vsunula?“

            „To víš, že jo,“ hrdinsky se zašklebím a zkusím se nadzvednout. No, povedlo se to, ale kdyby se pode mě mělo posunout něco většího tak se to nepovede. „Tak super, díky. Volala se záchranka, policie?“

            „Jo, jo, ta paní s dcerami mi pomohla vás vyvléct z metra a pak hned volala polici a záchranku. Měli by tu snad už být.“

            „A vopičáci?“

            „Vopičáci? Myslíte tu bandu? Část zdrhla hned, jak se otevřely dveře. Část asi zůstala v metru, co odjelo. Hlásili jsme to policii, že tam jsou, tak se snad o to postarají.“

            „Ach, hm,“ pomyslím si a zkusím zaostřit smysly. Jasně. Cítím pár čumilů na zastávce. Cestující ze stejného vagonu, i ty, co už byli na zastávce předtím. Všichni na nás civí, cítím jejich pohledy, jejich lehké vytržení z letargie něčím zajímavým, novým v jejich životech. Cítím tu jejich radost, jak budou v hospodě vyprávět, co viděli a budou se považovat za machry. Ale nikoho z nich ani nenapadne se přiblížit a zeptat se, jestli není třeba nějak pomoct, jestli je něco, co by mohli udělat. Proč taky. Vždyť se jich to vlastně netýká. Koho zajímá krvácející člověk na zemi u kterého klečí holka a kousek od nich se matka snaží utěšit svoje plačící dcery? Prostě praví Lidi. Jak já je nesnáším.

            „Hele květinko, když už máš stejně svoje ruky od mojí krve, tak jestli ti to není proti mysli, tak mi klidně můžeš tykat. Nejsem tak starej ještě.“ Využívá část mého vědomí příležitost, kdy nemluvím já. No jo, až teďka mi dochází, že mi chudák holka vykala. Jsou to ale věci v tomhle státě.

            „Aha, jo, díky,“ trochu se na mě usměje, viditelně jí dělá problémy se soustředit, ale aspoň dál tlačí kus látky na moje rány na břiše a snaží se tak omezit ztrátu krve. „Já jsem Iveta.“

            „Těší mě, Ivet, já jsem Jarda,“ pokusím se na ní usmát, ale je mi čím dál tím hůř. Asi už odeznívá první vlna šoku, kdy nic necítím, a přichází druhá část. „Hele, dáš mi na sebe nějaký kontakt, prosím? Až se z tohohle vyklepu, tak bych ti rád poděkoval a nevím, jestli bych tě dokázal sehnat.“

            „Jo, jistě, ale asi si ho teďka nikam nezapíšeš co?“

            „V levé spodní kapse kalhot, mám tam malý bloček a tužku, můžeš to napsat tam, až tě přestane bavit držet ruky na mém břichu.“ Chci se usmát, ale fakt mi nějak dochází síla. Ale aspoň vidím, jak se ona trochu usměje, a to je hlavní, ne? Proč dělat cokoliv, když ne pro úsměvy druhých?

            Pak už jenom vzdáleně vnímám, jak mi něco říká a spolu s tím registruju nově příchozí lidi. Ale tohle nejsou Lidi, kterým je všechno jedno. Tohle jsou jednotlivci, kteří se o něco zajímají. Podle toho, jak vnímám jejich emoce, to nejspíš budou záchranáři. Cítím mumraj kolem sebe, ale nejsem schopný nějak víc komunikovat, tak to radši předávám ostatním, ať hlídají, poslouchají a reagují, když bude nutné.

            Díky tomu jsem schopný na otázku „Vnímáte nás?“ zcela chladně odpovědět „Ne“. Na dotaz na moje jméno už ale dostávají přijatelnější odpověď. Říkám, jak se jmenuju, moji krevní skupinu a informaci že v levé zadní kapse kalhot mám dokladovku, kde je papírek s výpisem mých zdravotních komplikací. Slyším, jak se domlouvají a připravují mě k přesunu na nosítka a přitom cítím, jak mi někdo něco dává do dolní kapsy kalhot. Pak najednou bolest vystřeluje do celého těla a já se rozhodnu radši na všechno vykašlat a radši usnu. Teda spíš omdlím, ale to nezní tak drsně.