Štěstí voní po koních

 

„Nairo, tak prosím, nebuď blbá! Sakra už... Já musím ještě doma pracovat...“

Zasténala jsem zoufale – strakatá klisna, kterou jsem se už několik desítek minut snažila chytit na louce vedle ohrady, opět popoběhla o tři metry dál, kde se zastavila a hleděla na mne. Byla jsem si jistá, že se mi vysmívá. Můj vlastní kůň, kterého jsem nikdy nechtěla, protože si s ním zkrátka neumím poradit... Doma se mi kupí nádobí, věci do práce a nevyžehlené prádlo, a já tu lítám s pamlsky a jádrem a chytám nezvedeného poníka. A to všechno jenom pro ni, pro Kláru.

 

Je to měsíc. Pouhé čtyři týdny. Třicet dní... Tehdy mi zazvonil telefon a v něm se ozvalo: „Diano? Jsi to ty?“ a já řekla, že ano, no potom jsem se dozvěděla něco, co jsem nechtěla slyšet „Promiň, že ti to musím říct zrovna já, ale ona si to tak přála... Klára dnes ráno umřela.“
Myslím, že její sestra, která mi tu zprávu volala, mluvila ještě dál, ale já jsem už nic dalšího nebyla schopná vnímat. Klára je mrtvá... Klára... Tu už není...

 

Spáchala sebevraždu... Měla jsem to vědět. Okamžitě se mi vybavilo naše poslední setkání před sotva dvěma týdny, měla jsem to všechno před očima... „Uložila“ si ke mně všechny věci na koně, že prý se jí doma nevejdou a má kvůli tomu problémy s rodinou... Byla taková zvláštně odtažitá, chladnější... Tak ona to už věděla, že odejde. Věděla to, ale nechtěla pomoci. Vím, že si myslela, že pro ni pomoci není... Než jsme se rozloučily, tak divně se na mne podívala a pak mě poprosila, jestli bych jí nemohla něco slíbit. Ta věc, kterou jsem jí slíbit měla, bylo to, že kdyby se s ní náhodou něco stalo, postarám se o Nairu, buď si ji vezmu k sobě, nebo zařídím, aby se dostala do dobrých rukou... Pak o tom žertovala, že o tom přemýšlí hypoteticky už dlouho, jenže to nebyl vtip, toužila vědět, že tu Nairu nenechá napospas špatným kupcům...
Přísahám, že když se se mnou loučila, leskly se jí oči.

 

Ten den, co zavolala její sestra, přišla mi domů obálka... Klára moc peněz neměla, ale ty, co měla našetřené, strčila do té obálky. A k nim připojila lístek. Bylo na něm napsané jen: „Ty to zvládneš...“.
Nečekala jsem to, že odejde tak brzy. Že opustí tenhle svět a nechá tu Nairu i mne samotnou... Najednou jako by tu bylo prázdno, protože někdo chybí, už navždycky tu ta mezera bude... Nemohla jsem to pochopit, jak to, že tu není? Proč se to stalo? Jak to, že už si nikdy nevyjedeme na žádnou vyjížďku na ranči? Jak to, že mi víckrát neukáže, jak nejkrásněji uvázat zelené bandáže na Naiřiny nožky? Jela jsem na „náš“ ranč brzy po tom hrozném dni. A cítila se tam nepatřičně a zbytečně. Procházela jsem se známou stájí, hladila tisíckrát ohmataná sedla... Proč tu není se mnou? Vždycky tady přece byla. Vždycky. Stala jsem se poslem nejhorších zpráv, protože tady ještě nevěděli... A když jsem pak stála u ohrady a dívala se na koně, moje oči podvědomně našly strakatou klisnu. Co teď s námi bude, Nairo?

 

S Klárou jsme se kdysi poznaly právě na ranči. Ona chodila už nějaký čas, já přišla s tehdy ještě kamarádkou, která si tam přestěhovala své dva koně – bílou welsh kobylku Taru a frískou kobylku Ramonu. Měla jsem Tarušku v pronájmu, tou dobou víc než rok, a přesto, že ranč je poměrně daleko od města, kde bydlím (majitelka koní se samozřejmě stěhovala tam, co kobyly), nechtěla jsem se jí vzdát a tak jsme se tehdy domluvily, že budu na ranč jezdit o víkendech.
Klárča byla zpočátku hlavně osobou nápomocnou vždy, když jsem si nevěděla rady, jak co na ranči funguje. Postupem času jsme si víc a víc povídaly – zjistily jsme, že se v mnoha věcech shodujeme, jezdecky jsme na tom taky byly podobně, bavily nás stejné věci, měly jsme stejné cíle. Klárča byla velká kamarádka s majiteli ranče a já se s nimi brzo spřátelila stejně. Trénovali nás za trochu pomoci, občas si nás dobírali za naše začátečnické chyby, kterým jsme se smály i my samy...
Těch vyjížděk po okolí, které jsme spolu absolvovaly a těch kravin, co jsme občas dělaly... Já s trochu lekavou bělkou Taruškou a Klárča s Nairou...
Milovala Nairu víc, než koho jiného, vždycky mluvila o tom, že si ji koupí, počítala s tím...
Po nějaké době jsem se bohužel pohádala s majitelkou Tary a Ramonky – už nějakou dobu jsme se rozcházely v názorech na práci a koně celkově, navíc se hádala i s majiteli ranče, a tak si nakonec kobyly odvezla a já potom Tarušku už nesměla vídat. Tak jsem přišla o svou milovanou, ale z ranče jsem neodešla. Přirostla mi k srdci celá ta atmosféra, majitelé, Klárča, místní koně...
Byla jsem tehdy tak smutná ze ztráty kobylky, a byla to Klárča, kdo se mnou byl. Snažila se mě rozveselit, podržet... Vždycky byla takové sluníčko, hýřila optimismem, jen málokdo věděl, že uvnitř se tolik bojí života... Bála se vždycky, moc o tom nemluvila, někdy se jen zmínila mezi řečí, že nerozumí světu a svět zase jí, že se bojí co bude dál... Postupně její obavy nabíraly konkrétnější podoby. Častěji se dívala na pasoucí se koně s tím smutným výrazem, co jí ani nebyl vlastní, a svěřovala se mi, že má strašný strach, že nikdy nebude mít peníze na to, aby mohla Nairu koupit a postarat se o ní, že se bojí ztráty... Byly dny, kdy už se nesmála, dokonce ani, když si hrála s hříbětem, roční klisničkou Nairobi, Naiřinou dcerou... Ale pak se vždycky zase vyčasilo. Nenapadlo by mě, že ukončí svůj život...
Nebo napadlo? Možná jsem to jenom nechtěla vidět. Tehdy, když ji vyhodili ze školy, jsem se o ni už bála... Klárča ještě studovala, zatímco já už nějaký ten pátek chodila do práce. Teď se jí zhroutil sen, vidina toho, že bude moci pracovat a mít koně, se jí ztratila v mlze... Bála jsem se. Ale řekla, že se nevzdá. Začala hledat brigádu a dala si přihlášku na jinou školu. Žádnou práci nesehnala, neměla žádnou kvalifikaci, nikam ji jen s maturitou nechtěli. Řekla tehdy podruhé, že se nevzdá, že kvůli Naiře se musí zvednout ze dna. Ale uvnitř musela moc plakat a bojovat. Já to cítila, i při té naší poslední návštěvě, ale nechtěla jsem to vidět. Tohle ne... Pak ji nevzali na tu školu. Byla pod čarou... Když mi to volala, brečela do telefonu a já jí řekla, že to přeci nemůže vzdát... Neřekla nic. A potom si vzala život. Musela tušit, že ji nevezmou. Muselo jí být zle tak moc, že nedokázala dál už bojovat. Ani pro Nairu ne... To já měla být jistou nadějí, že pro ni udělám, co bude třeba.

 

Popravdě, nechtěla jsem koně. Nikdy jsem neměla pocit, že na to mám – zvládala jsem sice základy ježdění, ale nic víc. Nebyla jsem ani přes ty roky u koní zrovna kdo ví jak zkušená, nepřipadala jsem si vyježděně ani sebejistě ve všemožných situacích – jak to bylo dlouho, co mě jeden oddílový koník málem pověsil na větev? Kdy to bylo, když se mi splašil ten samý kůň a já ho nebyla schopna ani otočit? A když jsem jedinkrát (vyhecovaná) zkoušela skákat, byť ten skok asi ani nebyl skok, spíš jenom kavaleta, dělali si ze mne ještě týden srandu, že takovou hrůzu v očích nikdy neviděli.
Jenomže co teď s Nairou? Když tu už nebyla Klárča... Klárča, která nastudovala všechny knihy o jezdectví jen proto, aby se vyvarovala všeho, co by klisně mohlo ubližovat... Klárča, která vždycky po příjezdu už málem od autobusu běžela a volala na ni... Klárča, která bez stížnosti klidně celý víkend nejezdila, když kobylka chodila pod děti zákazníků, aby ji nepřetěžovala... Co věcí pro ni nashromáždila. Sobě krom jídla nekupovala skoro nic, aby ona měla... Kolikrát se mi svíralo srdce z toho, jak moc ji miluje, když spolu stály někde uprostřed ohrady, kobylka pospávala a Klárča ji hladila a povídala jí pohádky, a taky o tom, jak je krásná, úžasná a cenná a jak jednou budou spolu pořád... Jednou... Ach Bože, proč se ti to nemohlo splnit, Kláruško naše milovaná, vždyť ty sis to z nás zasloužila nejvíc...

Vzpomínám a zase brečím. Ještě to moc bolí. Cítím koňský čumák, jak do mne Naira strká, už ji honička nebaví, nebo cítí, na co jsem myslela. Vím jistě, že i jí Klárča chybí. Nasazuju jí ohlávku, krásnou, koženou... Má třásně, které tam našívala ona, jednu po druhé, a na každou ještě nahoru kamínek... I to ji připomíná. Na chvilku zůstávám stát a dívám se do těch koňských očí. Sebevíc mě můžeš zlobit, kobylko malá... Ty nemůžeš za to, co se stalo. Obě jsme ztratily někoho, kdo je nenahraditelný v našem životě.
„Milovala Tě.“ slyším se, jak říkám, hladím Nairu po krku a ona klidně stojí.
Odvedu ji pak do stáje a až bude spokojeně chroupat seno a svou dávku müsli, co nám ještě zbylo po Klárče, budu se znovu ptát v duchu proč. Ještě tomu stále nemůžu uvěřit...

 

Co bude s Nairou jsme začali řešit hned po tom neštěstí. Počítalo se s jejím prodejem, to jsem věděla, protože malá Nairobi se narodila proto, aby nahradila maminku. Naiřiným hlavním úkolem bylo vozit děti, turisty a mladé jezdce vypomáhající občas ve stáji. Ve svém věku deseti let už ale byla dost nepříjemná a přestávala se pro zákazníky hodit, nejednou jsme ji musely s Klárčou usměrnit, protože by bývala dítě katapultovala a podobně. A její majitelé ji rozhodně nechtěli trápit. Samozřejmě ji chtěli prodat Klárče a bývali by si ji nechali u sebe do doby, než by to bylo možné. No, teď už tu ale nebyla a ačkoliv samozřejmě Nairobi ještě nemohla matku nahradit, bylo reálné klisnu prodat teď hned. Ostatně, pro ni čím dřív s ní někdo začne pořádně pracovat, tím lépe... Otázka jen byla, kdo si koupí koně, jako je Naira.
Co se týká plemene... Na ranči jsme říkávali, že je to „luční směs“. Matka Nora byla tmavě hnědá ponice bez původu, s velkou lysinou a nejprotivnější povahou široko daleko. Otec strakatý, což bylo vše, co jsme věděli. Noru kdysi na ranč koupili už březí a ještě dlouhé roky školila děti v opatrnosti při přístupu ke koni, než jeden nešťastný den uhynula na závažnou koliku.
Tohle spojení rodičů vykouzlilo hnědobíle strakatou kobylku, správně westerňácky bay tobiano, o trochu větší, než její matka. Má 147cm, takže je to vlastně obyčejný poník bez původu. Na práci relativně šikovná, ale zase už se spoustou zlozvyků. A jako bonus poměrně snadno chytá koliku, když ji například odměňují pomocí pamlsků děti bez dozoru...

 

Kolik nocí jsem nespala a počítala náklady, a přemítala jak by to šlo zvládnout, co bych dělala kdyby, co bych si s ní počala... A stále jsem měla před očima obraz Klárči, jak na Naiře cválá někde v polích, a taky ten prosebný výraz, když jsem ji naposled viděla... Když si ji nevezmu já, určitě ji koupí někdo pro děcko, mohla by pak jít z ruky do ruky, tohle se nedá uhlídat... Byla by jí škoda.
A Klárča ji tak milovala... Spoléhala na mne, že se o ni postarám...
No, tak jsem se starostmi a nervózní, s myšlenkou na to, že následujících XY let nepřipadá v úvahu dovolená, nová pračka, jakékoliv dražší oblečení a další zbytečnosti, Nairu koupila.
Najednou jsem stála v cizí stáji, poblíž mého bydliště, protože s cestováním na ranč jsem se díky penězům teď musela rozloučit, před prostorným, ale pro mne neosobním, boxem, a dívala se na svého vlastního koně. Svou vlastní kobylku. Kdysi jsem si jistě koně v dětské naivitě přála...
Měla bych ji teď milovat nade vše. Jenže já na ni koukala a viděla prostě Nairu. Klárči Nairu. Kobylku, na níž jsem nikdy neseděla, nikdy se o ni nestarala a nic vyjímečného k ní necítila. Pokud se to mělo její koupí zázračně změnit, nestalo se tak...

 

Ne, že bych snad tu kobylu neměla ráda. Měla, tak jako všechny ostatní, ale ne víc. To všechno si budeme muset vytvořit časem... Popravdě, cítila jsem se strašně sama a strašně otupěle. A Naira... Nemyslím, že by mě měla nějak zvlášť v oblibě, a navíc co dva dny utekla z ohrady, takže jsem ji musela nahánět. Jako dneska.
Stojím před jejím boxem, dívám se na ni jak žere a přemýšlím. Budu ji někdy opravdu milovat?

 

Když jsem si na ni poprvé sedla, bylo to zvláštní. Cítila jsem napětí jejích svalů, to, jak přemýšlí, co udělá. Pobídla jsem ji. Zůstala stát. Zkusila jsem to znovu. Pohodila hlavou, že zůstane stát.
Byl mi jasné, co bude následovat – souboj dvou vůlí, mé a její, což nikdy nedopadne dobře, ať už ustoupí ona, nebo já.
A tak jsem si zahrála na to, že je nepopsaný list papíru, obsedlé hříbě. Na další pobídku hrábla přední nohou a já ji pochválila. Najednou nechápala, co se děje – zlobí a je chválená?
Kdyby nás někdo pozoroval... Dělala blbosti a já ji chválila za jakoukoliv reakci. Mezitím ale stála v klidu a občas si přežvýkla. Chtěla jsem získat ochotu reagovat.
Po nějaké době jsem si všimla, že se Naira uvolnila a začalo ji to i bavit. Primárně to není kůň prudivý, ale už ji rozčilovalo střídání jezdců a děti. Takže musela zjistit, že to se už neděje.
Přístup fungoval dobře. Když jsem s ní den za dnem takhle pracovala, bavilo ji to a chtěla být chválená. Tím, že všechno uměla, jen nebyla ochotná to dělat, získání té ochoty hodně pomohlo.
Jenže jinak to mezi námi neustále drhlo. Myslím si, že mi nemohla věřit a proto se chovala všelijak. Stále se nechtěla nechat chytit. Venku na vyjížďce, když jsem si troufla s tímhle začít, kolikrát se mnou zdrhla, zádrž nezádrž letěla někam... Jednu věc snáším opravdu špatně – když nemám kontrolu nad koněm a on se někam řítí. To jsem s ní zažila snad tisíckrát. Kolikrát jsme se doslova rvaly, protože odmítala poslouchat jakékoliv pobídky... Kolikrát mě někde vyklopila a kolikrát já polykala slzy cestou pěšky do stáje, z lítosti a ponížení, z pocitu, že mi dělá naschvály, ze vzteku na ni, na Klárču...
Klárča byla to, co mezi mnou a kobylou tvořilo zeď. Naira byla pro mne stále její a já si ji netroufala opravdu milovat, protože bych tím ve svém podvědomí asi zradila kamarádku... Takže mi nemohla moc věřit. Co jsem pro ni asi byla? Možná ošetřovatelka, ale určitě ne majitelka, kterou by následovala vždycky s vírou, že všechno bude umět řešit. Což ona potřebuje – cítit, že já vždy vím, co udělat a že se o ni vždy postarám.

 

Kdy se to zlomilo?
Zazvonil mi telefon. Byla noc, já dezorientovaná, probuzená, tápala po mobilu, který dělal rámus jako na poplach. Volali ze stáje. Naiře je moc zle, přijeďte. Má koliku, veterinář už je na cestě, vypadá to s ní špatně.
Probraná do naprosté bdělosti jsem utíkala ulicí, ten kus ke statku, a celou cestu jsem měla v hlavě jenom ji. Ať je v pořádku, ať hlavně se z toho dostane...
Vodili ji, zpocenou, neochotnou, občas se nekontrolovatelně složila na zem a válela se...
Vzala jsem si ji hned a vodila, hladila a povídala jí, že už jsem s ní a neodejdu... Tehdy přesně jsem si uvědomila, že už není žádná Klárča. Naira je moje kobylka a já ji miluju a udělám cokoliv, aby se teď uzdravila. Tu noc mi nezáleželo na ničem, pouze a jen na ní.
Veterinář ji vyšetřil a stanovil koliku zácpovou a plynovou k tomu. Takže sonda do žaludku, infuze, nálevy, parafín, injekce... Až do rána jsme měli co dělat, Nairušce se ulevilo po analgetikách, ale musela být zavodňovaná ještě dobu poté, co z ní vyšel obsah střev. Byla vysílená, ležela v boxu na pilinách, přikrytá dekou, kanylu jsme umístili provizorně na štafle a já hlídala, aby si ji nevytrhla, seděla jsem u ní, hladila ji...
Byla jsem dost naštvaná na ustajovatele – zácpová kolika se vyvinula proto, že ji zavírali na většinu dne do boxu, ven chodila na asi 3 hodinky okolo doby, kdy jsem přicházela já z práce za ní. Procházelo to bez mého povšimnutí, ale teď Nairu napadlo z nudy vyžrat půl slaměné podestýlky a totálně se tím zacpat. Myslela jsem, že asi někoho zabiju. Plynovou koliku měla kdo ví z čeho, nikdo se nepřiznal, co jí dal za pamlsek, když chudinka tak smutně kouká, že...
Když jsem to volala na ranč, rozčílilo je to taky. Začala jsem se rozhlížet po jiné stáji někde blízko. Byli jsme totiž domluvení, že bude chodit domů jen na krmení a jinak bude venku pořád, jak byla zvyklá, ne, že ji zavřou do boxu na celý den a noc jen proto, že utíká! Aniž by mi to vůbec řekli, zeptali se... Chudák Naira, bylo jí tak zle a přitom se to vůbec nemuselo stát, dodržet podmínky.
Bohužel jsem narazila na to, že nikde v okolí prostě neměli volno. Majitelé statku se mi hrozně omlouvali. Tak jsme tedy zůstaly. Ale sepsali jsme s panem majitelem smlouvu o bodech, na nichž trvám. Například, že kobylka bude venku a hotovo.
Byla jsem docela ochotná chápat, že vadí její útěky, takže jsem si prostě dala malou brigádku a pomohla líp zabezpečit ohradu.

 

Po Naiřině kolice se náš vztah změnil. Pár dní byla ještě unavená, ale rychle se zlepšovala. Byla jsem šťastná tak, jako ještě nikdy v životě, že to zvládla, že jsme to obě zvládly. A vůbec ne proto, že bych snad zklamala očekávání Klárči, kdybych se nedokázala postarat o její bezpečí... Ale proto, že kdyby Naira umřela, tak já bych se tu asi utrápila. To mně by strašně chyběla.
Teprv teď jsem si uvědomila, jak moc jsem si na ni už zvykla a jak mi na ní záleží. Každý den jsem tu byla... Chytala ji na pastvině, učila ji nevztekat se, zuřila na vyjížďkách, když předváděla nevychovaného divokého poníka, hladila unavenou, těžkou hlavičku, když pospávala navečer pod stromy, trošku bokem od ostatních koní, odháněla od kapes loudivý dvoubarevný čumák... To by mi tolik chybělo, už jsem nevěděla, jaké je vracet se z práce domů a nespěchat do stáje... Snad jsem si ji koupila jen kvůli Kláře, ale teď... Teď jsem za ni bojovala, pro ni vydělávala peníze a na ni především myslela ne kvůli někomu, kdo ji miloval... Ale kvůli sobě, protože já ji milovala teď.

A kobylka to poznala, že teď už moje srdce patří jí. Ne snad, že by si ze mne přestala dělat srandu. To by nemohla být poník, kobyla, a prostě ona. Ale bylo to jiné. A s každým dalším dnem lepší.
Na to, že já sama neuměla zase tolik, jsme pokroky dělaly. A jednou, když mi tradičně předváděla pár kozlíků na louce, než nacválá, jsem si všimla něčeho, co jsem zažila úplně poprvé. Vyhazovala, to sice ano, ale hlídala si mě. Chtěla mě pozlobit, protože taková už je, ale nechtěla mě shodit a dávala si pozor, jestli a jak na ní ještě sedím. Došlo mi to, protože na chvíli jsem balanc ztratila, Naira ihned přestala – a jakmile jsem se srovnala, ještě párkrát si decentně vyhodila a pak spokojeně nacválala.
Jindy zase na „jízdárně“ (travnatém plácku s pár překážkami a řadou kavalet), mi nastartovala na skok. Ona stáče ráda a docela dobře, ale já mám ze skákání smrtelnou hrůzu. Takže jsem ji zoufale zkusila strhnout a vůbec nepočítala s tím, že poslechne. No a ona opravdu prudce odbočila. Že já to nečekala a tudíž z ní sletěla, to už je věc druhá... Kobyla vykulenější, než já, jakto, že jsem dole, když jsem to přece chtěla?! Do mne strkala čumákem. Vstávej, ty hloupá paničko. Není ti nic? Pochválila jsem ji. Můj záchvat smíchu taky nechápala. Asi usoudila, že jsem prostě praštěná.
A velká událost se taky stala na skupinové vyjížďce, když před nás vletěly tři srnky. Koně se pochopitelně vyděsili a prchali a prchali. A mně se podařilo zůstat v klidu a uklidnit za chvíli i vyděšenou kobylku. To pro mne znamenalo, že mi opravdu věří. Byla jsem strašně moc ráda.

 

Někdy v téhle době, kdy jsem už věděla, že na světě není nic lepšího, co mě mohlo potkat, než se stát majitelkou takové koňské duše, mi zavolala majitelka kdysi „mé“ kobylky Tary a pozvala mě na návštěvu.
S pocity všelijakými jsem pozvání nakonec přijala. Ale bylo to pro mne potom hodně smutné...
Byla teď s koňmi ve stáji asi tři vesnice od Naiřina rodného ranče. Dosud měla Ramonu a Taru, ale k nim ještě odrostlé hříbě od Ramony – klisničku Radost. A Ramonka čekala za pár týdnů další hříbě. Tara... Když jsem ji viděla, píchlo mě u srdce. Bylo to už dlouho, ale kdysi jsem ji mívala tak ráda, to nezmizelo. Teď jsem ji zase viděla, mohla pohladit. Pořád byla trochu vyplesklá ze všeho kolem a od našeho posledního shledání už úplně vybělila. Nevím, jestli si mě pamatovala, ale usilovně na mne kulila oči a zkoumala mi oblečení.
A pak její majitelka začala o tom, že na ni už nemá čas... Že ve sportu nějak nedosahuje výsledků, nechce zabřeznout, navíc teď má přednost Ramona a její dcera, nenarozené hříbě má taky zůstat v jejím vlastnictví, zkrátka a dobře – chce se Tary zbavit. A já ji přece měla ráda, takže určitě nebudu chtít, aby skončila v prodejní stáji, že ne...? A určitě jsem na ni nezapomněla...?
Z prodejní taktiky slečny majitelky se mi zvedl žaludek. Jestli by ji opravdu dala nějakému handlíři, to jsem nevěděla. Stála jsem tam a kobylu měla před sebou. Ano, mívala jsem ji ráda, ale druhého koně si nemůžu vzít, to mi bylo jasné. Tak jsem to majitelce taky řekla. Dozvěděla jsem se, že to jsem ji tedy měla určitě ráda, když si na ni klidně zapomenu a koupím si jinou kobylu, a pak jsem byla v podstatě vyhozena. Od uražené slečny jsem už nikdy nedostala žádnou zprávu. Bohužel, co se stalo s Taruškou, kde skončila, to také nevím. Je mi moc líto, že jsem jí nepomohla, ale nešlo to... Doufám, že našla vhodné majitele, že je ještě živá a někomu dělá radost.
Po tomhle zážitku jsem se stavovala ještě na ranči a na statek dorazila až pozdě večer, plná emocí. Sice návštěva na ranči, „malá“ Nairobi (už vozí děti) a sympatičtí kamarádi majitelé, to mi trochu zvedlo náladu, ale přesto – měla jsem vztek, že jsem naletěla a bylo mi do breku za Taru.
Naira byla u balíku sena a když jsem k ní došla, všimla jsem si hned, že je bez nálady. Po důkladnější prohlídce jsem zjistila, že byla sedlaná. Málem to se mnou seklo na místě, jak se mi vzteky zatmělo před očima. Večer nevečer, klepala jsem majitelům na dveře tak dlouho, až přišla paní a se špatně skrývaným vztekem jsem se zeptala, co se dělalo s Nairou, když jsem tu nebyla. Paní se vymlouvala a deset minut se snažila okecat stopy po sedlání, až z ní vypadlo, že přišli nějací zákazníci s děckem, a to děcko se provozních koní bálo, že jsou moc velicí, no a Naira je tu jediný poník a pro jednou se snad nic nestalo...
Tedy přísahám, mít o něco agresivnější povahu, tak jsem jí skočila po krku. Takhle jsem jen ječela a ječela. Byla jsem (s prominutím) tak šíleně nasraná, že v tu chvíli mi bylo úplně jedno, co a jak říkám. S Nairou pracuju jako blbá, abych ji ujistila, že nikdy už nebude vozit děti a oni si dovolí na ni posadit zákazníka? Kdo si myslí, že jsou, aby si půjčovali mého koně?! Na tu scénku se přišli podívat všichni, kdo ještě byli v areálu. Možná jsem ten den odešla s nálepkou hysterky, ale taky stoprocentně rozhodnutá, že klisnu balím a jdeme do jiný stáje, i kdybych tam musela osobně přistavět jeden box a přikoupit hektar pozemků!

 

Stáje jsem oběhávala týden a prosila intenzivně kde se dalo, až nakonec, pomalu zázrakem, se jedno místečko pro koně přece jen našlo.
Je to malý rodinný ranč a je jen deset minut chůze od mého bytu. Patří mladým manželům, původně ho postavili jen pro sebe a svoje čtyři koně, ale pak byli ukecání na ustájení pro svoje kamarády koňáky, takže tam teď měli koní sedm. A když jsem ten rančík úplně náhodou našla při procházce na odreagování, a vylíčila jim celou historii s tím, že asi beru kobylu do obýváku, smáli se a pak mi řekli, že jedna malá kobča se u nich ještě určitě ztratí. Sotva jsem to tam viděla, bylo mi jasné, že tady budeme doma. Koně Gabči a Evžena, jak se jmenují majitelé, co mi ihned nabídli tykání, jsou zvědaví, důvěřiví a perfektní na práci. Jsou to: bílý arab Hidalgo, haflingerka Annie, krásná odznaková hnědka QH Maya a její hříbě, tříletý odznakový ryzák QH Monty. Stádo je doplněno ustájenými – černobílým valachem PH Kentíkem, který patří ohromnému nadšenci do přirozené komunikace Standovi a jeho ženě Jance, potom hnědým teplokrevníkem, což je valach Wyomint, vypadá jako čokoláda, říká se mu Wili a patří slečně jménem Stázka. Ta ho má hlavně na rekreaci, když jsme se setkaly poprvé, vyprávěla mi, že byl špičkový drezurák, ale zničilo mu to záda, takže teď už zátěž moc nesnese. Proto si Stázka pořídila ještě jednoho koně, klisnu sportovního ponyho, játrovou ryzku s hvězdou, která vypadá jako otazník a jak říká Stázka: „Když jsem ji kupovala, tak ten otazník měla na hlavě a já v hlavě.“ Nicméně kobylka Brandy má obrovský talent jak na drezuru, tak i na skákání. No a teď do toho směskovitého stádečka přibyla i moje Naira.
Ze statku jsem ji odvedla pěšky, hned druhý den. Nebyla jsem ochotna nechat ji tam už ani minutu. Se stádem se v novém domově srovnala během tří dnů a já si zhluboka oddechla.
A v novém prostředí se začala zase chovat normálně – na statku těch pár dní byla pěkně protivná. Ale to se jí nedivím, protože já taky byla.

 

Na rančíku to bylo úžasné, strašně příjemní lidé i koně a já zase začala zjišťovat, že to jde i jinak. Na statku na nás, co si nemůžeme trenéra dovolit, občas zadarmo někdo kouknul, ale styl a způsob tréninku byl pro mne katastrofa – jediné, co jsem získala, byl dojem, že jsem nešikovné nemehlo a navíc nechci skákat, což je ostuda. Na rančíku to funguje tak, že si pomáháme všichni navzájem. První, co jsem se dozvěděla, bylo, že jezdím dobře a řeším blbosti. Druhá, že ty blbosti mi samozřejmě pomůžou zkorigovat, aby to bylo dokonalé, když mi na tom záleží. A třetí, že Gabča
v životě neskočila ani jednu překážku a necítí se býti méněcennou.
Doslova a do písmene se nám stala tahle stáj domovem. Naira byla spokojená, pořád na pastvině, záhy se spřátelila s největším koněm stáda – Wilim, který jakožto dobrák se od ní nechal někdy i mírně terorizovat, někdy se navzájem pěkně proháněli s Hidalgem a Brandy, no prostě jí to tu svědčilo. A já byla spokojená taky, protože tu nebylo vůbec nic problém... Učily jsme se pracovat jen na ohlávce, protože prosazuji názor, že je to pro koně příjemnější. Já jsem si stále zlepšovala rovnováhu a splynutí s koněm, jezdila jsem víc bez sedla jen s dečkou. Kolikrát jsem v kroužku lehce šílela, když z jedné strany koukala Stázka a napomínala mě, že se předkláním a z druhé zase Gabča v zápětí informovala, že teď už jsem zase moc zakloněná. Holky mě vůbec rády „trápily“, hrozně je totiž baví někoho trénovat a to v tom nejlepším slova smyslu.Jednou mi zavázaly oči a měla jsem Nairu řídit jen podle jejich pokynů a mého citu. Tehdy jsem se soustředila dokonale na pohyb jejího těla a na sebe, svoje těžiště a cítila jsem, že jsme už opravdu jako jedna bytost. Pak jsem se už nikdy nebála, že něco nezvládnu, věděla jsem, že všechno půjde. A já dělala pokroky, po kterých jsem toužila vždycky. I na to skákání nakonec došlo, ne proto, že by to byla nutnost, ale když já chtěla překonat svůj strach... Tak mi Stázka postavila křížek, asi 60cm, protože když jsem Nairušku na chvíli půjčila jí, skočila jí metr jako nic. A ať se prý nebojím a prostě jí jen věřím, protože ona mě přes tu překážku přenese. Má důvěra ke kobylce už v tu dobu byla stoprocentní. Tak jsem ji prostě jen nechala jít přes skok... A pak jsem zjistila, že prostě sedím, že se nic zvláštního neděje, nikam nepadám a ten strach? Byl pryč.
Pak jsem už věděla, že jednou, když budu chtít, budu s ní klidně skákat bez sedla a se zavázanýma očima, protože se to dokážu naučit a ona pro mne udělá, o co ji požádám...
Nikdy dřív jsem takový vztah s koněm nezažila. Už jsme byly daleko, dál, než kdy bývala s Klárčou... Na tu jsem myslela často. Litovala jsem, že není s námi... Kéž by to viděla, že se Naira má dobře, že jsem dokázala víc, než jsem si myslela... I když, kdo ví, třeba to viděla...

 

„Ty, Dio... Ta kobyla je jako koule.“ Oznámil mi Standa, když jsme spolu zamyšleně pozorovali pasoucí se stádo.

Měl pravdu, Naira byla opravdu vypasená. Byla taková kulatější vždycky, ale teď připomínala horkovzdušný balón. Dívala jsem se na ni pozorně, jak se pase. Nedostávala už nějakou dobu nic, než pastvu, protože jsme o jejím problému věděli.
Jak jsem se na ni dívala, zdálo se mi, jako by se jí břicho přelévalo. Náhubek jsem jí dávat nechtěla, jednou jsem ji zkoušela porovnat s body horse condition, ale neměla tuk usazený tam, kde by měla mít při takové velikosti břicha. Spíš to bylo jako senný pupek, ale na to se s ní moc pracovalo a seno teď na jaře a v létě ani neměla...
Zavolala jsem na ni, zvedla hlavu a důstojným pomalým krokem k nám přišla. Kde byly doby, kdy jsem ji honila po louce bezmála hodinu... Teď jsem ji hladila a ona spokojeně sklonila hlavu k obzvlášť šťavnatému trsu trávy u mých nohou. Sáhla jsem si na to její břicho a hladila ho.
A pak jsem ucítila ťuknutí. Ztuhla jsem překvapením, což si Standa všiml, takže podlezl hrazení ke mně. Řekla jsem mu, ať jí dá ruku na břicho, jako já. Tak jsme tam stáli jako podivné sousoší a za pár minut ucítili další ťuknutí. A ještě jedno. Jako by nám někdo dával vědět, že je doma.
Následujících několik okamžiků si vůbec nepamatuju, jen to, že jsem si sedla, aby to se mnou neseklo, a cítila jsem šílený strach. Standa zatím odešel volat veterináře.
Naira mi zafuněla do obličeje, což mě probralo. Dívala se na mne, co blázním (a taky proč jí sedím na pampeliškách). Přivolaný veterinář večer potvrdil březost. Ten den jsem zestárla tak o šedesát let. Jak si proboha poradím s tímhle? Vždyť já přece nemůžu mít dalšího koně... Nemůžu mít malé hříbě, které někdo musí všechno naučit... A... S kým ho jenom čeká?
Při vzpomínce na hřebce, který stál na statku, mi vyrazil pot na čele. Okamžitě jsem tam telefonovala. „No jo, tak asi hřebec utek. To se stane, ne? Tak máte hříbě zadarmo...“
Haha. Moc vtipné. Asi nemusím říkat, jak jsem byla naštvaná. No, ten hřebec je velké, hubené, kostnaté zvíře s temperamentní, umíněnou povahou achaltekince. Je to cremello, pro milovníky plemene je asi krásný, pro mne typ koně, co bych nechtěla ani zadarmo. Patrně si někdo tam nahoře usmyslel, že si na mně vyzkouší svůj smysl pro humor.
Po prvních dnech, kdy jsem zpracovávala šok a počítala, jestli uživím koně navíc (nejspíš ano, když přestanu jíst a seženu si ještě jednu práci), jsem se začala modlit, ať je to aspoň holka. Gabča s Evženem se mi smáli. Sami měli březí obě klisny, akorát, že plánovaně, a v to samé se modlili už nějakou dobu.

 

Rodila uprostřed června. Byli jsme domluvení, že se dá do boxu na noc od chvíle, kdy začne ukazovat známky blížícího se porodu, takže Naira přirozeně neukázala vůbec nic a k velké události tak došlo na pastvině a ne zrovna úplně očekávaně.
Volala mi Janka, že přijela za Kentíkem vyjímečně brzo ráno kvůli focení (chtěla ho nafotit při východu slunce na louce za stájí, a že moje kobyla už leží a jsou vidět nožičky. Bylo půl páté a za deset minut jsem už byla ve stáji, uřícená a se srdcem v krku.
Na pastvině stáli všichni koně v kruhu, Janka na ně koukala z dálky. Říkala, že je všechno v pořádku a že Kentíka na focení nevzala, protože je nemůže vyrušit... Pomalu jsem došla k nim a stoupla si také do toho kruhu, mezi Brandy a Annie. Cítila jsem pozitivní napětí obou klisen. Hříbě bylo tady, mezi námi... Naira ležela už v hrudní poloze, olizovala svoje miminko a já přišla k ní a sedla si na zem, kobylka tichounce zaržála a dívala se na mne takovým vševědoucím pohledem, jaký může mít jen matka... Hříbě bylo... Musím se přiznat, na první pohled teď těsně po narození, nebylo moc pěkné. Celé mokré, zmačkané, barva nešla poznat, dlouhé silné nohy s velikými klouby... Hlavičku mělo zvednutou a odpočívalo, aby se o pár minut později začalo snažit vstát. Než tak učinilo, přišli se podívat všichni koně. Očichávali novorozeně i matku, Naira i na ně ržála, asi nám všem představovala svoje nové dítě.
Vstalo za patnáct minut snažení, to už mamina dávno stála, čekala a jemně mu čumákem pomáhala se zvednout. Vemínko našlo samo. Než vyšlo slunce úplně nad obzor, byla už Naira kompletně po porodu a po jejím boku stálo a ocáskem mrskalo suché, silné hříbátko. Kluk. Hřebeček...

 

Samozřejmě, že mě málem omývali. Samozřejmě jsem se strašně bála, že něco takového nemůžu zvládnout. Poloachaltekinského hřebce... A malý na mne zatím házel nevinné hříběcí pohledy, abych se do něj zamilovala a nemohla ho nikdy dát pryč. Sice mi po narození nepřišel vůbec pěkný, ale jakmile oschl a pořádně vyšlo slunce, prokoukl a najednou to bylo krásné hříbě. Barvu měl zvláštní, světle stříbrnou, která šla občas na světle do zlata. Plaváček s malou hvězdičkou. Zažila jsem už pár hříbat, ale to moje bylo obzvlášť drzé a lidi milující. Později, když porodily i další dvě kobyly, byl můj hřebeček vždycky první, kdo se přiřítil prozkoumat návštěvníky. A že jich pár přišlo, na hříbátka...
Hnědka Maya rodila čtyři dny po Naiře. Pouštěli na ni homozygotního chestnut tobiano a úpěnlivě si přáli strakatou klisničku. Jedno strakaté hříbě Maya už měla, půl roku předtím, než jsem přišla s kobylkou do stáje, jenže se při porodu přidusilo a po dvou dnech uhynulo. Tentokrát se kobylka vynasnažila splnit očekávání a přivedla na svět hezoučkou dcerku, chestnut tobiano po tátovi. Malá byla venku za pět minut a bez pomoci. Od začátku je velmi schopná se o sebe postarat. A je to Evženova princezna. Sice si ji přáli s Gabčou oba, ale on se totálně zamiloval ještě ani nebyla malá venku z obalů. Takže od první minuty jeho malá holčička, strakatá prdelka, a tak podobně. Dostala jméno Melody, což se k ní myslím hezky hodí.
Annie porodila za další týden a na svět se tentokrát vykulil hřebeček s pěknou lysinkou. Zvládla to v noci úplně sama a ráno už prcek běhal po boxe. Dostal jméno Argon a byl prostě sladký, protože na rozdíl od zbylých mimin se narodil ohromně chlupatý. Takový plyšáček akorát na pomazlení.
Všechna hříbata se od začátku nebála lidí. Ale ten můj... Sotva jsem přišla, už kolem mne poskakoval a chtěl si hrát, drbat, zkoumat, běhat, chválit, hladit, to všechno dohromady a hlavně hned. Protože s jeho narozením a během dalších dní jsem pochopila, že i takhle to jde, i když je to mimo jakýkoliv plán, dostal můj malý hřebeček jméno Nebo Tak.
Sice jsem byla zděšená, ale Gabča s Evženem, Stázka, Standa s Jankou i bývalí majitelé Nairy, všichni jásali, že to je perfektní, že si budu moct koníčka udělat hezky sama, že se hrozně moc naučím, že to určitě zvládnu, a vůbec byli až odporně optimističtí. Hříbátku byl týden, když se přijela podívat kamarádka z ranče (dřív majitelka Nairy). Zhodnotila malého slovy „to je ale krásnej vořech“. A to už mu zůstalo. Takže i když je dneska z Nebo Taka dospělý koníček, navíc charakterově pan kůň, nikdo mu neřekne jinak, než Vořech. Ale to už hodně předbíhám.

 

Dny na rančíku plynuly klidně a jako všechno tady, pohodově. Bylo léto, vždycky po práci jsem přišla, stejně tak i ostatní – Stázka jakožto studentka měla, až na brigádu dvakrát týdně, volno, Janka a Standa se střídali, ale hodně často přišli oba, no a Gabča s Evženem, ti tu byli doma... Evžen chodil do práce, dělal v IT, čemuž jsem se strašně divila, protože ajťák a kovboj v jednom, to jsem ještě nikdy neviděla, no a vydělává dost, aby Gabča mohla zůstat doma. Ona tedy stejně nevydrží nepracovat – dělá příležitostnou překladatelku.
Nedávno přikoupili pozemky, tak jsme je společnými silami oplotili... Pak se stavěly čtyři nové boxy, spíš tak pro sichr, všichni koně byli nonstop venku, ale aby nebyly jen ty dva porodní. Dělali jsme táboráky, vyjížďky (kobyly se vrátily pod sedlo, nenásilně, brzo po ohřebení a prcky jsme od prvního dne učili na zavolání přijít a taky se nechat vodit na vodítku), sem tam plavení... Jednou jsem se taky jela podívat na původní ranč – Nairy dcera Nairobi byla už krásná, dospělá kobyla, jemného exteriéru po otci welshovi, krásně zrzavá s čisťounkou lysinkou... A co je její velké plus, miluje děti. Naiře byly ukradené, později je neměla ráda, Nora ta byla protivná vždycky, tedy prý, ale Nairobi, ta je ke všem prckům něžnost sama... Vozí je ochotně, hlídá si je, nikdy neuskočí, je prostě skvělá – a od obsednutí nikdy neměla ještě v hubě udidlo, jezdí se jen na ohlávce. Opravdu moc se povedla.
Nebo Tak rychle sílil a zkoušel, co si může a nemůže dovolit. Párkrát jsem ho musela opravdu odehnat, když se na mne pokoušel skočit, nebo mě štípnout. Pozorovala jsem, jak se v takových chvílích chová Nairuška a potom jsem se zkoušela chovat podobně. A brzy jsem zjistila, že Nebo Tak je chytré hříbě. Snadno pochopil pravidla. Ale samozřejmě svou hravost zkoušel na všechny a všechno. Byla krása pozorovat, jak si spolu hříbata hrají. Proháněli se navzájem, stavěli se na zadní, okusovali se, otravovali kolektivně dospělé... Nebo Tak je vedl. A protože už takhle malý překypovat energií a chutí něco dělat, chodili jsme si spolu do kruhovky hrát. Nějaká máma ho vůbec nezajímala, on byl vždycky takový - „jé, něco nového, prima, tak jdem“. Mamina to naštěstí brala taky v pohodě.

 

Bylo hrozně zvláštní pracovat s naprosto netknutým hříbětem. Všechno, co jsem dělala, ovlivňovalo, jaký kůň to bude, až vyroste... Stejnou měrou mě to děsilo i lákalo. Co když udělám chybu a zkazím ho??
„Nic nezkazíš, sím tě. Máš cit, ne?“ Řekla Gabča.
„Děláš si ho pro sebe no, tak si to pak odsereš taky ty.“ Řekl Evžen.
Hodně mi pomáhali Standa s Jankou, mají velké zkušenosti, protože Kentíka si kupovali jako malé hříbě a od začátku si ho učili taky sami.
No a zkoušela jsem si většinu věcí s Montíkem. Tenhle šikovný, mladý ryzáček se mi stal perfektním učitelem. Jako všude u koní se i tady občas motaly děti, které chtěly pomáhat a svézt se. Gabču moc bavilo děti trénovat, Monty na to byl ideální. Je sice mladý, ale klidný a spolehlivý skoro na sto procent. Na rančíku se narodil, byl prvním hříbětem, co měli doma od narození. Původně si ho ani nechávat nechtěli, ale když on svou povahou tak okouzlil, že ho nemohli dát.
Jednou jsme seděli u ohně a povídali si, jak kdo získal svého koně. Můj příběh všichni znali. Během práce jsem se mockrát svěřila. Ale byla jsem zvědavá i na ostatní...

 

„No, Kentík byl náš společný sen.“ usmál se Standa a vzal svou ženu kolem ramen „Já jsem vyrostl na statku, takže doma byli koně odjakživa, Janičku jsem potkal na jízdárně, kde jsem hledal ježdění potom, co jsem odešel z domova. Měla v pronájmu takovou strašně protivnou kobylu, Kamilu.“
„Nebyla tak protivná,“ opáčila Janka „jenom jste si nesedli... Kamilka prostě neměla ráda moc lidí. Hrozně dlouho jsem ji chtěla koupit. Ale majitel ji prodat nechtěl. Až pak po pár letech, když jsme se už vzali a chtěli svýho koníčka, tak jsme se domluvili s majitelem, že Kamilku připustí a hříbě bude naše. No a pak se narodil Kent. Byli jsme u něj už pár hodin po narození. Samozřejmě na Kamču ještě někdy myslím... Ale...“

 

„Tak já Wiliho znala už když závodil.“ řekla Stázka „Chodila jsem jezdit do sportovní stáje, tam mě nechali udělat si licenci, hodně jsem tam toho zažila a strašně moc se naučila. Ale s některýma věcma jsem nesouhlasila. Mladý koně se vyvazovali, aby se balili, hodně se na ně tlačilo, protože museli rychle do sportu a vyhrávat. Já jsem tam jezdila provozáky, Wili byl jeden z vrcholovejch sporťáků, a to mu bylo v té době pět let. Jenže taky díky tomu, jak byl ježděnej a tím, že se nedělalo na tom, aby měl pořádně nasvalený záda, prostě se jen vyvazovalo, začal mít pak problémy s páteří, s těma svalama, no a se sportem byl konec. Vždycky mi byl sympatickej. On má totiž osobnost a pořád výraz hříbátka... A bylo mi ho líto. Začala jsem s ním pracovat, když byl už vlastně zdravotně zničenej. Pomalu na lonži, procházky a tak. No a pak jsem si ho koupila. Nasvalili jsme záda, vrátili se pod sedlo... On už sice nikdy nevydrží zátěž vrcholovýho sportu, ale na rekreaci má milionový srdce a hlavně umí úplně všechno, takže co jsem z drezury úplně neuměla, on mě naučil.
Proč jsem vlastně chtěla závodit – baví mě totiž ukazovat na těch závodech, že můžu vyhrávat s koněm, co nikdy nebyl vyvázanej, co se napřed nasvaloval, se kterým jsem si pracovala sama. Tak jsem začala hledat druhýho koně, no a v inzerátu mě, nevím proč, když poníka jsem nikdy nehledala, zaujala Brandy. Tehdy tříletá, sotva obsedlá. A jelo se pro ni. Pro tu mou otazníčkovou... Všechno jsem si ji pak učila sama a ona mi to stokrát vrací zpátky, kočka moje...“

 

„My máme ranč v podstatě pár let.“ pokrčil rameny Evžen a přiložil do ohně „Předtím jsme měli koně v nájemní stáji. My se seznámili už s koňma, na jednom kurzu. Já měl čerstvě tříletou Mayu. Předtím jsem jezdil na pronajatým koni, teplokrevníkovi, taky ve westernu, ale tak nějak samouk, no... A jednou jsem byl týden na ranči, kde měli právě QH, ti se mi tak líbili, že jsem pak už věděl, že takovýho koně chci. Tak nějak jsem jezdil vždycky, tak jsem byl ochoten jít i do hříběte, nakonec jsem našel Mayu, dva a půl roku starou, a koupil si ji. Na ten kurz jsme jeli posílit si naši přirozenou komunikaci, no a tam jsem mimo jiné skvělé koňáky, potkal Gabču s Hidoušem. Tomu bylo sedm, dřív soutěžil, a teď řešili, jak ho víc uvést do klidu, protože byl ze všeho zjančenej.
Pak jsme si začali psát, scházet se... Sestěhovali jsme se a pak se pořídila na inzerát Annie, to jí byly čtyři, protože Gabča chtěla klidnějšího koně na vyjížďky a na práci s dětma, kterou zamýšlela. To už se nám v tý stáji moc nelíbilo, takže padaly návrhy na vlastní bydlení a stáj, což jsme se nakonec rozhodli i zrealizovat, koupili tady tu roubenku, líbilo se nám, že až za městem, takže tu nebudeme vadit a tak. Za půl roku bylo opraveno, postavený ty dva boxy, a my se z bytu stěhovali sem a přivedli koně – už trochu psychicky lepšího Hidouše, mladou Annie ve výcviku a Mayu, zapuštěnou, toužil jsem od mala jednou si odchovat svoje hříbě... Standu s Jankou jsme znali taky z kurzu, náhodou jsme pak zjistili, že bydlí vlastně kousek, no a samozřejmě nás přemlouvali, že by si chtěli dát koníka k nám. Tomu jsme se nebránili, tak pak přišel Kentík... Stázka si nás našla podobně, znaly se s Gabčou už dlouho, takže ta říkala hned od začátku, že by ráda, aby byl její kůň pak u nás... Pak už nám ke štěstí chyběla jen svatba, vzali jsme se tady na louce...“

„Co se Hidalga týká,“ ozvala se Gabča „on na tom byl totiž psychicky dost zle, když jsem ho potkala. Jsem z koňácký rodiny, takže jsem mezi nima prakticky taky vyrostla, a i jeho mi koupili naši. Akorát, že v inzerátu nepsali, že na něm jezdila půlka oddílu a že se nedá zastavit. Jezdili na něm vytrvalost, v čemž byl dobrej, ale zároveň dělal i provozáka stylem, kterej mu fakt neseděl. Bylo s ním hodně práce, než se uklidnil, převedl na western, zjistil, že lidem se dá i věřit...
Já popravdě ani nevím, jak se k němu předtím chovali, a radši snad nevědět. Ale ta práce s ním stála za to. Hidoušek je strašně vděčnej kůň, udělal by pro jezdce cokoliv, když mu věří. Není ale dobrej pro desítky jezdců na střídačku, proto ho pod děti sice sem tam dávám, ale s rozvahou, a taky jich sem chodí jen pár. Je to spíš kůň pro jednoho, ale za toho by zas položil život.“

 

„A ty, Dianko, co jsi ty vlastně dělala předtím, než jsi koupila Nairu?“Zeptala se Stázka.
Pravda je, že jsem vyprávěla většinou až o věcech od chvíle, co mi připadla starost o kobylku.
„No...“ nevěděla jsem, jak začít „Asi jsem začala na klasický provozní jízdárně... Naši teda koním moc nefandili, ale já je milovala od chvíle, co jsem pohladila prvního. A když jsem mohla sama trochu rozhodovat, tak jsem hned začala ke koním chodit. Vzhledem k tomu, že tréninky probíhaly asi ve dvaceti lidech, dost jsem se v tom plácala, naučila jsem se na koni hlavně udržet a nějak ho jakž takž ovládat, ale estetika žádná. Měla jsem tam ráda skoro všechny koně, ale žádnýho ne nijak vyjímečně. Docela jsem se tomu i bránila, protože mi bylo jasný, že vlastního mít nemůžu a cizího můžu snadno ztratit. To teda platilo nějakou dobu, pak jsem musela z jízdárny odejít, protože mne neměly rády ostatní holky, takže namluvily majitelům kdo ví co... No a pak jsem hledala spíš soukromníka a ozvala se mi holka, že má welsh poničku a frískou kobylku, a nestíhá je jezdit obě. Takže jsem našla Taru, mou první koňskou lásku – jezdila jsem na ní zpočátku hodně pod dozorem a taky jsem konečně slyšela, co mám vlastně na tom koni dělat, aby to k něčemu vypadalo a tak... Byl to mazec, s tím, že Tara byla ježděna westernově, musela jsem se naučit nový styl...
Ale nakonec jsme se sehrály krásně. Tu kobylu jsem měla fakt ráda, chodila jsem za ní denně a měla ji v pronájmu, majitelka si jezdila tu frísandu. Pak se přestěhovala a já se tak dostala, protože jsem nechtěla Taru ztratit, na Nairy rodný ranč. Poznala jsem tam, že stáj může být i plná kamarádů... Že koňáci si nemusí dělat naschvály, a že ne všichni chtějí za rady platit... Tam jsem poznala i Kláru, to ona milovala Nairu a měla si ji kupovat...
A pak už asi víte. Taru jsem kvůli její majitelce ztratila, ale díky Klárče a majitelům ranče, který jsem měla strašně ráda, jsem stejně jezdila každej víkend tam i dál... A tak.“

 

„A když Klára spáchala sebevraždu... Udělala jsi to pro ni, že sis Nairu vzala?“

„Vždycky jsem si myslela, že jo... Ale poslední dobou si myslím, že jsem to udělala spíš kvůli nám všem. Samozřejmě, slíbila jsem jí, že se o její milovanou kobylku postarám... Ale taky jsem nechtěla ztratit pojítko s ní... A taky jsem nechtěla nechat Nairu na pospas třeba někomu, jako jsou třeba lidi na statku...“

 

Myslím, že to tak bylo. Že jsem chtěla zachránit i svou duši před bolestí z úplné ztráty. Dokud jsem měla Nairu, připomínala mi Klárču. Aspoň do té doby, než jsem pochopila, že už není její...

 

 

Nebo Tak, alias Vořech, rychle rostl. Uteklo to strašně rychle a už to nebylo malé hříbě. Slavil první narozeniny, už nebyl hřebcem, protože jsem nechtěla, aby musel ze stáda, a už nebyl to roztomilé plyšové miminko, ale spíš puberťák samá noha, s poněkud velkou hlavou. Taky barvu začínal měnit, teď byl téměr normální plavák... K lidem měl obrovskou důvěru, nikdy nezažil nic zlého, takže se mi odevzdával s vírou, že já přece vím... Což mne strašně moc těšilo. Ale byl to i veliký závazek, protože jsem svého koníčka nechtěla zklamat.
Už věděl, že po lidech se nešlape, že se na ně neskáče, uměl si ode mne udržovat určitou vzdálenost, bez problémů dával nohy a nechal se čistit a manipulovat se sebou. Byla jsem nadšena, protože se mi zatím povedlo vychovat hříbě tak, že umělo vše, co na roce kůň umět má a co jsem ho chtěla naučit. Stále byl hravý, temperamentní a drzý, ale taky mazlivý a velmi chytrý, učenlivý.
Jeho inteligence byla i určitým rizikem, že se mi snadněji povede omylem ho naučit něco, co jsem nechtěla. Takže jsem si musela dávat pozor.
S Nairou jsem si už práci jen užívala. Reagovala na mne tak dobře, že jsem už neměla vyšší cíle, čeho s ní dosáhnout, a tak jsem prostě jen seděla a měla radost z její blízkosti, z ovladatelnosti,
z toho, co jsme spolu zvládly. Jet na koni bez sedla, jen s nákrčákem, a vědět, že poslechne,
že zastaví klidně ze cvalu, když budu chtít, že já jsem v rovnováze s ní a dohromady tvoříme téměř jedno tělo, to je asi nejkrásnější pocit, co znám. A nikdy dřív jsem ho nezažila, až s ní.
Ale také jsem v téhle době konečně začínala věřit sama sobě. Že jsem věřila Naiře, to už dávno.
Ale sobě ne. Jenže teď, když jsem viděla, jak mi to funguje s ní, ale i s Montym, kterého jsem si stále půjčovala, a s malým...
Začínala jsem konečně v duchu přemítat o tom, že i já jsem dobrá, že už můžu říct, že umím jezdit. Přestala jsem dětem na jejich otázky odpovídat: „No já myslím, že to je dobrý udělat takhle, ale radši se zeptej někoho jinýho ještě, já toho moc neumím...“ a už jsem jim radila normálně.
Ne, že bych začala mít nos nahoru, zůstávala jsem při zemi, ne vždycky se mi všechno povedlo,
to zdaleka ne, ale věděla jsem, že už jsem natolik dobrá, abych mohla radit jiným a necítit se u toho hloupě.
Gabča s Evženem prodali malého Argona, takže už jsme měli hříbata jen dvě. Někdy jsme s nimi chodily s Gabčou na procházku a na louce jsme je pouštěly proběhnout. Oba se vraceli na zavolání. Byl to krásný čas. Kdyby mohl být věčný... Jenže věčné není nic. A ani těm nejlepším místům na světě se nevyhýbá trápení.

 

V lednu, asi tři týdny po Vánocích, mi odpoledne v práci zazvonil telefon a ozval se naprosto šokovaný, zemdlelý hlas Standy. Ať přijdu honem na ranč, že Gabča spadla z koně a potřebují pomoct. Protože do konce pracovní doby zbývala asi hodinka, ukecala jsem kolegyně a šéfovou a hned jsem utíkala. Ani ve snu jsem si ale nepředstavovala, že by to mohlo být tak zlé.

Annie se polekala motorky, vyrazila a na ledu se samozřejmě vysekala. Gabča bohužel seděla na ní a nestihla všas seskočit. Odvezla ji záchranka, nebyla ani při vědomí.

Byli jsme tam všichni a čekali, až Evžen z nemocnice zavolá. Standa s Jankou, jako smrt bledá Stázka, já... Bylo to dlouhé a strašlivé čekání. Neměli jsme nikdo sílu mluvit.
Zvonící telefon zvedla Stázka. A pak nám řekla, že Gabča žije... Ale při pádu si poranila bederní páteř, měla asi tři zlomené obratle a přerušenou míchu, což znamenalo jediné. Nebude už nikdy schopná chodit.

 

Je to tak, že se vám daří, máte plány... A pak najednou je po všem. Už nemáte nic. Jen strach, co bude dál. Gabča sice byla stále optimistická, když ji přivezli domů, ale dobře jsme věděli, že až si uvědomí tu definitivnost...
Ještě před pár dny plánovali věci kolem koní, další přestavby domu, chtěli si už pořídit miminko... A teď? Už nikdy nebude moct vstát a jít. Nikdy.
Přijeli na pár dní její rodiče, Evžen vůbec nevycházel z domu a my se střídali u koní a snažili se pomoct s čím bylo třeba. Jako velká rodina, kterou jsme nakonec skoro byli. Ta strašná událost nás všechny smetla jako přílivová vlna, byli jsme úplně mimo, ale mechanicky fungovali.
Bylo hrozné, jak lidská zvědavost a hyenismus prosakoval i v takové chvíli kolem nás – sousedi, kteří se nikdy s Gábi a Evženem nebavili, čumící přes plot a do oken... Mně telefonovali lidi ze statku, vůbec jsme se nikdy nepřátelili, ale teď volali a vyptávali se... A když se to lidem povedlo zjistit, začali pomlouvat. Že nemá jezdit bez přilby, že vůbec ženská si má radši pořídit děti a ne se předvádět s koňma, že si to vlastně zasloužila... Bylo mi z toho na blití, a nejen mně, nám všem. Zanedlouho jsme posílali málem na potkání zvědavé lidi do háje. Protože všichni z toho měli senzaci, ale aby třeba přišli pomoct, to ne.
Děti, co chodily ke Gabče se učit jezdit, byly vyděšené, ale každých pár dní přišly, což jsme oceňovali. Ne, že by moc pomohly, ale solidarita se stájí a zraněnou trenérkou nás v dnešní době mile překvapila.

Dny plynuly a my si začínali uvědomovat, že tohle je navždycky. Že se to prostě nezmění, nevrátí do normálu... Gabča se učila žít na kolečkovém křesle a my se učili k ní přistupovat „normálně“. Za sebe musím říct, že jsem se toho bála. Že jí něčím ubližuju, když mně se nic nestalo, já si žiju dál, jako by nic... Měla jsem strach, že se bude za tohle zlobit, že ji bude bolet vidět nás, koně, všechno o co přišla...
Jenže Gabča se prala statečněji, než by si kdo troufl doufat. Samozřejmě, po pár týdnech si i ona naplno uvědomila, že to je navždy, definitivní, a měla depresivní stavy. Ovšem, že hodně brečela
a někdy měla vztek na celý svět. Ale od přírody byla bojovnicí a nebyla zvyklá moc se litovat. Dokonce ani teď ne... Už se to stalo, nemohla to změnit, vrátit zpátky. Ale mohla se naučit žít jinak a ona chtěla. Od začátku říkala, že se na koně posadí znovu. Nemohla dělat skoro nic z toho, co byla zvyklá, ale nevzdávala se. Dokonce na vozíčku zvládla jezdit po pastvině, za koňmi.
Byla s nimi mnoho hodin denně a byli to nejspíš oni, co jí pomáhalo smířit se s osudem.

Řekla mi, že se jí nemám bát. Místo abych já držela ji, tak to ona uklidňovala mne, že se nesmím cítit provinile a nesmím se jí vyhýbat, abych jí snad neublížila. Strašně jsem ji obdivovala a dodnes obdivuji, jak neuvěřitelně silná je a kolik má v sobě optimismu. Rychle nás naučila ji nelitovat
a chovat se k ní stejně, jako dříve. Ona sama přece byla stejná. Jen nemohla chodit.

 

Nebo Tak rostl v pěkného koně. Těšilo mne, že zůstával vcelku drobný a nebyl tak kostnatý, jako jeho otec. Barvu měl a má zvláštní. Stříbrný plavák, jak se narodil, už úplně není, prozlátl mi. Takže teď je šedozlatý. Postupně jsem přišla na to, že navzdory původním strachům mě práce s ním moc baví a daří se. Hodně jsme pracovali v kruhovce, prosazovala jsem mnoho z partnershipu a snažila jsem se hlavně koníčka nepřetěžovat. Nelonžovala jsem třeba vůbec a práci jsme prokládali hrou. Hříbě a mladý kůň má prostě nárok si hrát, ale taky se bát, lekat, vztekat a tak. Byla jsem opatrná
z hlediska toho, za co trestat, ale zase nekompromisní. A bylo moc krásné vidět, že z Vořecha roste spokojený kůň, velmi dobře znalý hranic, ale nestresovaný a ochotný se učit, milý v kontaktu
s lidmi, stále trochu přidrzlý, ale spolehlivý, se stejnou důvěrou v očích, jakou měl od narození.
Mohla jsem mu dokonce věřit tak, že nebyl problém brát ho na vazáku s maminou na vyjížďky. Neznám moc dvouletých hříbat, se kterými bych si to troufla... Byla jsem šťastná v těch chvílích. Seděla jsem na Naiře, reagující na myšlenku, cválaly jsme si krajinou, se sedlem, nebo bez sedla,
s uzdečkou, bez ní... Když byl s námi mlaďoch, sedlala jsem a dávala ohlávku. Naira je nádherná ve své výstroji, miluji ten pohled. Nebo Tak na vazáku byl připnutý k našemu sedlu a při tom cvalu přes louky a pole se držel metr vedle mámy, netrhal se, neblbnul... Někdy byl puštěný volně, to pak řádil jako správné hříbě, ale nikdy by neutekl. Věřila jsem mu. Jak jsem se to s Nairou kdysi musela těžce naučit, tak malému jsem důvěřovala hned od chvíle, kdy na mne mžoural v ranních paprscích slunce, sotva pár chvil venku z mámy. Je to jako sen, vychovávat si hříbě.

 

Evžen se věnoval všem koním, hlavně mladé Melody. Když se to Gabče stalo, chtěl prodat většinu koní. Ale ona mu to nedovolila. Vypomáhali jsme všichni, než se chudák Gabča trochu vzpamatovala, tak jsme se se Stázkou střídaly v trénování dětí. Na to se využíval Monty, Maya a Annie. Janka se Standou si ke Kentovi půjčovali vždycky druhého koně, když šli jezdit spolu.
Já jsem si taky občas půjčovala Montíka a Stázce byl svěřen Hidouš.
Ale Gabča se vzpamatovala rychle. Sice nemohla sama vstát, ale s naší pomocí si začala sedat na koně snad sotva se zahojily sešroubované obratle. Potíž byla, že nemohla koně vůbec pobízet nohama. Trávila mnoho času už dřív na tom, aby koně uměli reagovat na hlas, takže teď už to jen pilovali. Dělala si srandu, že se jí to konečně hodí, když už je to učila.
Postupem času se naučila pouze silou v rukách vytáhnout do sedla sama, i se spustit na vozík zpátky. Vždycky se vytáhla do dámského sedu, pak si jednu nohu přendala na druhou stranu... Nejprve začínala jezdit znovu na Annie. Ona totiž, až na nešťastný incident, byla prototyp klidného flegmatika a tak s ní mohla bez obav pracovat v kroku. Brzo získala stabilitu i s tím ohromným handicapem. Potom přišel na řadu její milovaný Hidalgo. Poznal to, že je panička jiná.
Pochopil, že musí být opatrný. Gábi brečela, když mi líčila, jak ten horkokrevný arab teď cválá pomaličku, jak tuhne místo uskakování, jak se o ni krásně stará...
Znala jsem to i od Nairušky, já sice byla zdravá, ale také si mě hlídala. Bylo dojemné, jak se Hidoušek o ni bál. Když na vozíku jezdila na pastvinu, letěl k ní vždycky jako blázen, ale nikdy, nikdy o vozík ani nezavadil. Pak u ní stál, jako by chtěl kontrolovat zbytek, že bude dost opatrný. Nutno říct, že zvlášť u zvědavého Vořecha, nebo Montíka, který byl vždycky velký průzkumník, to bylo i potřeba.

Dnes Gabča dovede s Hidoušem prakticky vše, co před úrazem. Dovede zase bez sedla cválat
v terénu, a to klidně z kopce, může skákat, ona říká, že může cokoliv. Ničeho se nebojí. Nikdy se nevzdala... Samozřejmě, nikdy se neuzdraví... Ale nenechala svůj handicap ovládnout celý její život. Může jezdit na všech jejich koních, protože jsou všichni dost spolehliví, aby to šlo, a protože ona je prostě bojovnice největší. Tuhle si dokonce sedla na mladou Melody. Ale to už zase předbíhám.

 

Přišel samozřejmě čas, kterého jsem se trochu obávala, i když už zdaleka ne tak, jako kdysi.
Nebo Tak dospěl do věku tří a půl let. Byl čas ho obsednout...
Uměl všechno možné, co jsem ho mohla naučit ze země, dokonce už znal z naší práce i povely
z pozice jezdce. Ale nikdy jsem na něm neseděla. Udidlo v tlamě nikdy neměl, reagoval pěkně na ohlávku, takže to nebylo ani potřeba. Respektive, já nenašla důvod, proč to dělat.
Sedlo jsem mu tedy pořídila, westernové, ale lehoučké a velmi pohodlné, doufala jsem, že pro nás oba. To už taky uměl nosit, stále se mnou chodil na vazáku s Nairou ven a párkrát už s celou výstrojí. Bylo mu to docela jedno. Zpočátku se divil, ale nedal to na sobě moc znát. Totiž, z Vořecha vyrostl děsně důstojný pan kůň. Asi bych to nehádala, s jeho zvědavou a temperamentní povahou, ale ono se to nakonec až tak nevylučuje. Hrozně rád se tváří jako, že všechno zná, ví a umí.
Asi nechce klesnout u kolegů. Vždycky se musím smát, jak dotčeně se dovede občas tvářit. Třeba, když se něčeho lekne, zrovna když nasadí výraz „já se přece ničeho nebojím, co všichni blbnete?“
a nebo když se mu potom směju. Je s ním legrace. Je úplně jiný, než Naira, ale i než jeho otec. Prostě svébytná osobnost mi z něj vyrostla...
Poprvé jsem si na něj sedla pod dohledem Janky se Standou. Nedělala jsem z toho pro koně kdo ví jakou událost, aby nebyl ve stresu, ale pro mne to bylo sakra vyjímečné. Teď jsem tu měla mladého koně, kterého jsem všechno učila více méně sama. Bude to fungovat i ze sedla?
Bude. Od první chvíle si jen přežvýkl, že jsem nahoře a už to bral jako normální. Tím se nám otevřela další veliká etapa společné práce, do níž jsme vklouzli úplně samozřejmě. Vůbec to netrvalo dlouho a vyrazili jsme na první vyjížďku... Půjčila jsem Jance Nairu, protože jsem chtěla, aby doprovodila našeho chlapečka napoprvé ona, já seděla na něm. Byla to jen kroková procházka, samozřejmě, Vořech na všechno koukal, čichal, párkrát zkusmo uskočil, že už není přivázaný
k mamině, pak se rozeběhl, ale v pohodě se nechal zpomalit. Pak mu asi došlo, že vlastně jsem nahoře já, což je evidentně další možný způsob jak být v terénu a asi si nemůže dělat úplně co chce. Přijal to ochotně. Po návratu domů na zápraží seděla Gabča a zářivě se usmívala – já taky, navíc mi tekly slzy radosti. Dokázala jsem už asi tak třista krát víc, než jsem si kdy troufla představovat...

Nechtěla jsem zanedbávat ani jednoho z koní, většinou jsem tedy pracovala s každým chvilku, ven se střídali, o víkendech jsem byla stále s nimi. Můžu říct, že tento způsob života je nakonec přesně to, co mi vyhovuje a v čem chci setrvat...

Samozřejmě, ne jen já s Vořechem jsem měla důležité období – Evžen si také obsedal svou princeznu Melody. Z ní byla teď jemná a něžná koňská holčička, i když někdy malinko paličatá. Pracoval s ní hlavně on, ale Gabča se nenechala odbýt a trávila s ní čas v kruhovce taky. Když na ni sedali, byl samozřejmě Evžen první, ale ona si taky sedla. A na Maye jako doprovod taky seděla Gabča, když nastala první Melodyina vyjížďka...
Jiný život, než dříve, měli. Ale Evžen svou ženu miloval spíš ještě o něco víc. Dalo mu strašně práce vyrovnat se s tou tragédií. Nebylo to fér, měl pocit, že Gabču nedovedl ochránit, ptal se proč... Proč se to stalo zrovna jí, vůbec si nezasloužila nic špatného. Ale ona mu zakázala takhle uvažovat. Musel se s tím naučit žít, oba museli, tyhle myšlenky by je zničily. Také jemu pomáhali koně. Myslím, že mockrát někde brečel Melody a Maye do hřívy. To my nevěděli. My se jen snažili pro ně udělat, co bylo v našich silách. A postupně jsme opravdu mohli všichni zase cítit radost a na rančík se vrátil smích...

 

V roce, kdy se ta naše mimina obsedala, se stala ještě jedna zásadní věc. Vořech se zamiloval.
Totiž, to je tak.
Standa s Jankou jsou dva, ale měli jen jednoho koně, Kentíka. A protože jejich životní podmínky se zlepšili, když splatili byt a auto, rozhodli se, že si pořídí ještě jednoho koně. Překrásnou dark bay tobiano klisničku, tříletou, si přivezli. Není čistá PH, jenom poloviční, její matka je plňaska, dokonce stáhlá z dostihů, ale jakmile ji uviděli, zamilovali se. Museli ji prostě koupit. Po příjezdu ji dali den odpočinek a šup s ní do stáda. No a Vořech, když ji uviděl...
Strnul a zíral na ni, zem se pohnula, z nebe zazněly zvony... V životě jsem neviděla snad ani hřebce se takhle klisně dvořit. Tancoval kolem ní, ožužlával ji, nosil se jako páv, vůbec o nic jiného neměl zájem. Koukali jsme jako blázni. Kobylka jménem Lesley je trochu plašší a vyjukaná, ale taková nevinně milá. Přízeň cizího koně ji trochu vyváděla z míry, ale k večeru se zřejmě rozhodla, že lepší trochu cvok kamarád, než žádný, a začala ho oždibovat taky.
Od té chvíle se od sebe takřka nehnuli – když jsem si chlapečka brala na práci, musela jsem ho ujišťovat, že mu jeho lásku nikdo zatím neukradne. Ne, že by nechtěl jít, ale bylo na něm vidět jisté znepokojení. A Lesley, ta bez něj jít nikam nechtěla, tudíž si s ní docela užili. Ono tedy celkově, byla ze všeho hned nervózní. Metody přirozené komunikace, jíž tolik holdovali její noví majitelé, však i u ní nesly ovoce, časem se začala trochu uklidňovat.

Nějakou dobu po Lesley, která náš život rozhodně ovlivnila, zejména ten Vořechův, se k nám do stáda a do spolku přidala ještě jedna kobylka se svou majitelkou. Tentokrát čistý PH, teprv dva roky stará Limeta. Taky bay tobiano, ale světlejší a co na ní je zvláštní, skoro celou hlavu má bílou, oči však tmavé. Její majitelka Andrea, pro nás Andy, si koně přála celý svůj život. Nevyšlo jí manželství, ani děti, které chtěla, a tak se rozhodla, že si splní tenhle sen.

Moc toho neuměla, ale koupila si hříbě a teď už víc než rok pracovala podle metod horsemanshipu, hlavně samovzděláváním, ale byla na všech možných kurzech s našimi předními lektory, takže se naučila dost. S Limetkou, klidnou až flegmatickou slečnou, se jí docela dařilo. Namíchli ji ve stáji, kde hříbě měla ustájené, protože její krmivo dávali jiným koním a Limetce ne. Proto si začala hledat jiné ustájení. Pak jsem zjistila, že to byl statek, odkud jsem utekla i já, ta stáj...
Andy k nám zapadla hned, milá a pracovitá, skromná žena, pro níž bylo přirozené pomoci i pomoc přijmout, tak, jak jsme fungovali, takže super. Dozvěděla se od nás docela náhodou a byla za to velice ráda. Což se nedivím. Já jsem za rančík vděčná strašně moc a vždycky budu.
S Andrejkou jsem se docela dost spřátelila, líbilo se jí, jak pracuju s Nebo Takem a hodně se mnou konzultovala svoje postupy. Ne, že bych se cítila být zrovna tou, co by měla někoho učit, i když se mi dařilo se svými koňmi pracovat, Andy na tom ale trvá...

 

Teď... Jsem majitelkou dvou koní a miluji je oba nade vše. Jsem si jistá, že se na nás Klárča z nebe dívá a je na nás pyšná. Měla pravdu, že to zvládnu. Ty měsíce po její smrti, ani další roky, nebyly jednoduché. Přesto bych dnes už nechtěla nic změnit. Život s Nairou a jejím synem mě mnohému naučil a stále učí. Vím, že se vždy budu mít ještě v čem zlepšovat, ale už teď jsem dál, než jsem si myslela, že kdy budu. Jsem tady doma, na rančíku mezi přáteli, na které se mohu spolehnout, dívám se do ohrady, kde se pasou mí dva koně...
Naira je krásná, nasvalená kobylka, která věří lidem. Nebo Tak, moje miminko, na slunci září zlatavými odlesky a kdykoliv někoho vidí, jde se hned nechat podrbat. Od narození od lidí čeká jen dobré a já doufám, že to tak bude navždycky.
Já se zbavila všech strachů. Dá to práci, uživit koně. Ale jde to... Je pravda, že kdysi jsem možná měla čas cestovat a dělat další věci, dnes jsou koně tím jediným, na co mi volné chvíle stačí, ale neměnila bych. Stále neznám lepší pocit, než cválat si s Nairou krajinou jen s vodítkem okolo jejího krku a vědomím, že jsme obě naprosto volné a že jí můžu věřit, anebo sedět na Nebo Takovi, hříběti, které jsem všechno učila sama, a smát se jeho nadšení z vody, když stojí v potoce a zaujatě hrabe (občas se pak i položí, ale lehá si naštěstí opatrně, takže stíhám seskakovat).

Původní domov, ranč, kde se narodila Naira, dosud funguje velmi dobře a stále se s majiteli stýkám, protože jsou mými dobrými přáteli. Statek, odkud jsme utekly, taky stále existuje, i když problémů tam, co vím, vůbec neubylo.
Na rančíku, kde jsme teď, plynou už zase dny optimisticky.
Evžen a Gabča se umí radovat z každého nového dne. Přesto, že ona je stále na vozíku a opravdu není šance na zlepšení, jezdí
a pracuje kolem koní jak jen to jde. Je nejstatečnější, nejhouževnatější a nejvíc slunečnou bytostí, kterou znám. Vždy ji budu obdivovat.
Janka se Standou jsou u koní skoro denně i přesto, že očekávají za pár týdnů děťátko. Prý to bude holčička a bude se jmenovat Amálka.
Stázka, jediná z nás, kdo se věnuje sportu, je velmi úspěšná. Nedávno teda na parkuru spadla a zlomila si nohu, takže teď má pauzu se sportem a víc pracuje ze země. Prý si aspoň odpočine.
Andy se výborně zapojila do našeho kolektivu a dnes funguje jako největší organizátor společných vyjížděk, táboráků a různých prográmků pro děti.
Dětí k nám dochází asi šest a ani jedno nedá na rančík a Gabču dopustit.
Vím, že jsem našla nejkrásnější místo na zemi, ať už se mnou zbytek světa souhlasí, nebo ne. Dokud bude tenhle malý ranč stát, bude moje, Nairy a Vořechovo místo tady.

A taky už vím, že s podporou přátel je život opravdu snažší. Jen jediná věc mě mrzí. Že jsem já, nebo kdokoliv, o tomhle nepřesvědčil Klárču. Snad jí je tedy tam, kde je teď, líp... Chtěla to takhle, ale stejně mi občas moc chybí. A nikdy na ni s Nairou nezapomeneme.

 

Určitě vás taky zajímá, jak se teď daří všem koním, které jsem zmínila v našem příběhu...

 

Haflingerka Annie slouží jako hlavní koník pro děti, ale taky s ní často pracuje Gabča. Díky její klidné povaze je pro ni ideální koník na delší vyjížďky. Nikdy se nestalo, že by někdo vyčetl ten úraz, co se Gabče stal, kobyle. Momentálně je Anička zase březí a jezdí na ní hlavně děti bez sedla. Je jediná z koní, kdo si umí na povel lehnout a nechá tak na sebe nasednout jezdce. Má příjemné chody a není vůbec líná, i když je to flegmouš.

 

Brandy, Stázčina sportovní ponička s otazníkem na čele, neustále ze všech sil ukazuje paničce, že koupit ji byla ta nejlepší volba. Je sice drobná, ale srdce má obrovské, pro Stázku skočí cokoliv (téměř, samozřejmě) a v drezurách běžně získávají lepší umístění, než ti velcí koně. Teď se díky Stázčině zlomené noze učí cirkusové kousky, aby se prý nenudily, a obě je to moc baví.

 

Bílý arábek Hidalgo je Gabčiným nejmilejším koněm a životním čtyřnohý parťákem. Dokazuje to každý den, jak moc ji má rád. Je to temperamentní, ušlechtilé a krevnaté zvíře, ale na handicapovanou jezdkyni dokáže brát neuvěřitelné ohledy. I proto ho Gabča půjčuje občas mně (Janka a Stázka jsou momentálně takzvaně mimo provoz, chlap je zase na něj těžký), aby se mohl proběhnout bez ohledů na náklad na hřbetě. Je to vyjímečný koník. A dokáže být v terénu tedy pořádně rychlý.

Hřebeček Argon, který se narodil ve stejném roce, jako Melody a Nebo Tak, mamině Annie a haflingerskému plemeníkovi, je dávno prodaný a od nových majitelů máme zprávy, že se obsedl v pohodě a je to snaživý, trochu dopředný koník. Je ježděn v anglickém stylu a už je z něj také valach.

 

Kentík, černobílý paintí krasavec, je spolehlivý parťák na vyjížďky a jezdí ho teď převážně Standa. Nevím, jestli je to tím, že je s ním celý život pracováno podle metod přirozené komunikace, ale je to opravdu vyjímečně dobře vycvičený kůň, velice snaživý, ale není unáhlený. V současné době se Standou pilují přechody ze cvalu do kroku a s Jankou jezdí na krokovky bez sedla.

Mladá strakatá Lesley alias Leslička, rozhodně nezapře mámu plňasku, ať už svou atletickou postavou, nebo touhou běhat. Je trošku nervóznější, zejména tedy ve srovnání s Kentíkem, ale velice citlivá a učenlivá, jemná kobylka. Velká láska mého Vořecha, stále se od sebe na pastvině nehnou. Janka s ní hodně pracuje na tom, aby se ještě víc zklidnila, chodí na procházky a pracují stejnými metodami, jako s Kentem. Posledních pár týdnů začaly s Jankou zkoušet vyjížďky na vázáku a i když zezačátku to s ní vůbec nešlo, teď už vedle Kentíka chodí docela hezky a plaší se minimálně.

 

Paint klisnička Limeta je ještě hříbě a učí se spolu s majitelkou Andy. Na to, že si ji koupila úplně syrovou a sama neuměla nic, se jim to daří velice obstojně. Je v tom hodně práce na sobě ze strany Andy, hodně pomoci od zkušenějších, a také je to dílem zásluha Limetčiny klidné a vyrovnané povahy. Kobylka se učí snadno a nenechá se moc vyvést z míry. Je to takový zlatý koník, poslušná

a přesto, že je chytrá, nijak toho nezneužívá. Je trochu flegmatická, ale rozparádit se taky umí, když na to přijde, akorát to není tak často.

 

Maya je dvorní kůň Evžena. Je to hlavně výborná mamina a pod sedlem spolehlivá kobylka i pro děti. Je hodná, nechá si leccos líbit, umí ale hodně dobře pracovat. Když ji člověk vidí ospalou pod dětmi na jízdárně, tak by neřekl, že je to ta samá kobyla, co s Evženem běžně chodí překroky ve všech chodech, dovnitř plec taktéž, dovede cválat na zahozené otěži a na místě z toho cvalu zastavit a naopak z kroku umí vyrazit rychlostí blesku. Je strašně šikovná, taky se s ní pracovalo přirozenou komunikací a na výuku práce ze země je nejlepší. Momentálně čeká taky hříbátko a má už trochu volno.

 

Evženova paint horse princezna Melody, napravo jako miminko, nalevo už dospělá slečna, je neskutečně šikovná, mladá kobyla. Jezdí ji Evžen a někdy Gabča, občas ji půjčí i nám, ale pro děti určitě není. Je to klisna velice chytrá a učenlivá, ale umí si pěkně postavit hlavu a přesvědčovat jezdce, že ona ví líp, co by se mělo dělat. Není to zas tak protivné, ale méně zkušenému jezdci by asi zamotala hlavu. Je po mámě velmi rychlá v reakcích a taky umí najednou vyrazit. Je ale vždy ovladatelná, nestává se, že by se rozeběhla někam a nedala se zastavit. Gabča ji učí na hlasové povely a jde jim to moc pěkně. Evžen zase využívá její chuti jít dopředu a pracuje s ní v kopcích, aby si hezky nasvalila zadek a záda.

Monty, rezavý quarter, první hříbě od Mayušky, je koněm pro děti a pro nás ideální na učení se, protože všechno umí. Je strašně šikovný, komunikativní, zvědavý a příjemný na jakoukoliv práci. Proto se o něj občas div nepereme, byť máme co dělat s vlastními. Já ho mám z koní, co nejsou moji, nejradši. Hodně jsem se od něj naučila a potom to mohla použít u mého hříběte. Monty je trpělivý učitel, ale zadarmo taky nepracuje... Není pro něj problém ze země snad nic, pod sedlem je spolehlivý pro děti a na 100% zastaví na hlas, ale je taky příjemně živý a s chutí jde dopředu, když mu to jezdec dovolí. Teď je nejvyužívanější pro všechna děcka, ale Gabča si hodně dobře hlídá, aby ho práce nezačala nudit a otravovat, protože z něj nechce mít typického provozáka.

Nairobi, Naiřina zrzavá dceruška po welsh tátovi, takže welsh part bred, je stále na ranči, kde se narodila a ačkoliv už pár let vozí děti, vůbec je nepřestává milovat. Je stále stejně něžná a opatrná ke všem prckům, má je radši, než dospělé. Ale i k těm je moc milá. Je stoprocentně ovladatelná na ohlávce a myslím si, že je to vyjímečný poník.

 

Naira, moje milovaná, luční směska Naira, která na téhle fotce vypadá obrovská, ale v reálu fakt není, je a vždycky bude tím nejlepším, co mě mohlo potkat. A přesto, že po Klárče, která ji tak moc milovala, se mi stýská a asi vždycky bude, jsem ráda, že mi život přistrčil Nairu pod nos. Sama bych si totiž asi nikdy koně nepořídila... A tak bych třeba ani nebyla nikdy tak šťastná, jako jsem

s ní a jejím synem. Nairuška je kobylka, která byla otrávená z práce pro děti a turisty, trochu to

i zdědila po matce, ale dnes je opět plná chuti pracovat. Jak se zpočátku vztekala, teď to už vůbec nedělá. Utíkala, ale teď jde sama ke mně. Jsem moc ráda, že se nám povedl takový posun.
S ní mám jistotu, že ji vždy a všude zvládnu, reaguje na váhu, hlas a někdy snad i na myšlenku. Tuhle se mnou v lese skočila přes strom snad metr dvacet a já se vůbec nebála. S ní je to stejné, jako mít křídla a moci najednou cokoliv... Krásnější a milovanější kobylka prostě nikde na světě na mne nečeká.

 

 

Nebo Tak je moje malé, dospělé miminko. Na spodní fotce jako hříbátko, to byl ještě úplně stříbrný, na horním obrázku je dnešní Vořech na sluníčku. A je to směska, no a co.

Přerostl mámu jen o kousíček, po otci naštěstí úplně figuru a ani povahu nezdědil, a já jsem s ním velmi spokojená. Stále miluje lidi a je to zvědavec zvědavá, jeho důvěra ve mne i kohokoliv dalšího je bezbřehá a má ji v očích. Pořád je děsně důstojný, je to prostě pan kůň. Ne, že by se nedovedl trošku zavztekat, ale když ono je to obvykle pod jeho úroveň.

Co umí, učil se se mnou, jen s malou pomocí ostatních ze stáje, za kterou jsem moc a moc vděčná. Stále ještě nemůžu uvěřit, že jsem to zvládla a vychovala z něj to, co dnes je. Mám vyrovnaného, spokojeného, mladého koně, který se chová tak, jak přísluší jeho mládí i živé povaze, ale naprosto nezákeřně, mírně, ovladatelně... A jak jsem se kdysi šíleně bála, že hříbě nemohu nikdy zvládnout, teď vidím, že mohu. Posunul mě o pořádný kus dál, jsem moc ráda, že ho máme a nikdy bych už neměnila.

 

Nedá mi to nevzpomenout krátce i na Nairy matku. Noru, tu šklebivou a zlobivou ponici, jsem nikdy nepoznala. Ale od ní má Nairuška půlku genů a přirozeně jsem se na ni hodně ptala.
Nikdo z těch, co ji zažili, by neřekl, že byla zlá. Byla jenom svá, asi ne jednoduchá, ale nebyla zákeřná a nijak závažně by neublížila. Jo, že občas kousla, to už je jiná...
Vyškolila spoustu dětí, protože nebyla snadno jezditelná a i když úmyslně nesundávala, nebyl to žádný med s ní pracovat. Avšak kdo se to naučil, naučil se opravdu jezdit. Nora ignorovala všechno, co neuznala za správnou pobídku. Pod zkušeným jezdcem byla prý šikovná a ani moc neblbla.
Umřela na koliku, na které hodně trpěla a na které dost trpí i Naira, ačkoliv já řešila jen jednu opravdu těžkou, ty mírné, kterých bylo víc, ani nepovažuju za důležité nějak zmiňovat.

 

 

 

Tohle je otec Nebo Taka, achaltekinský hřebec, jehož pravé jméno ani neznám, říkalo se mu Omar, ale vím, že se jmenoval nějak jinak. Zmínit ho je třeba – mám díky němu (a nezodpovědnému přístupu stáje) Nebo Taka a za to jsem nakonec ráda.
Omar je stále naživu, je to temperamentní až lehce šílený drak, nic snadného na ošetřování ani práci, ale zlý není. Takový typ koně mi není dvakrát sympatický, ale ti, co se o něj starají a sympatie k plemeni mají, si ho chválí.

Ramona, fríská kobyla, kterou jsem znala za dob mého pronájmu Tary, nejspíš spokojeně žije u své majitelky. Jak dopadla její březost v době, kdy jsem ji viděla naposledy, ani co teď dělá, nevím. Občas se její jméno objeví v některém koňském magazínu, v reportáži z výstav. Myslím si, že zůstala chovnou a výstavní klisnou, a na ježdění má majitelka spíš její dceru Radost...

 

Radost, dcera Ramony, kterou jsem já viděla jako mladou klisničku, dospěla a dle reportáží v těch časopisech, co si občas čtu, je z ní drezurní kobyla. Viděla jsem jedno její video, chody má nádherné a ačkoliv jsem se s její majitelkou neloučila zrovna vřele, tak musím uznat, že s klisnou evidentně pracuje zodpovědně a dobře.

 

O Tarušce, mé první koňské dá se říct lásce (vztah s ní ale nebyl asi nikdy doopravdy tak hluboký, jako teď s Nairou a Vořechem), bílé welsh kobylce, nevím vůbec nic. Nevím, jestli ji opravdu majitelka prodala, kde teď je, jak se s ní zachází. Bojím se po tom pátrat a doufám, že si ji vzal někdo, kdo ji má rád a stará se o ní tak, jak si to zaslouží... Protože Taruška byla sice lekavější, ale charakterní kobylka a nezasloužila by si špatné zacházení...

 

Wyomint, neboli náš Wilísek, Stázčin první koníček, velký hnědý teplokrevník a bývalý drezurák se má samozřejmě na rančíku perfektně. Přestože nikdy víc už nesnese dlouhodobě plnou zátěž, občas se na nějaké akci pro veřejnost se Stázkou ještě i ukáže. Převážně se ale s paničkou prochází po okolí, hodně se s ním pracuje na osvalení zad, aby se udrželo pořád co nejlepší, protože to jediné mu pomáhá, aby záda nebolela. Je to moc hodný, klidný a charakterní kůň. Nejradši na něm Stázka jezdí bez sedla, jen na ohlávce a taky oba vášnivě rádi plavou, ideálně spolu. Je to kůň učitel, od nějž se hodně naučila jeho majitelka a taky kdokoliv další, komu ho půjčí. Já tu čest také měla, zase jsem si tak připomněla anglický styl ježdění, a je neuvěřitelné, co všechno Wili umí...

 

Tak, to by bylo asi všechno. Půjdu teď konečně hodit deku na Vořecha a vyrazíme si na malý výlet do lesa. Těším se na to celý den. Je to všechno, co potřebuji ke štěstí.

 

 

Musel se tento příběh stát, zrovna takto?

„Milá Dianko...

Těžce se mi píše vzkaz, který si nikdy nepřečteš. Bojím se, hrozně moc se bojím... Jak to zvládneš? Ujmeš se Nairušky, viď? Bude v pořádku? Bože... Jak moc mám z toho strach... Vím, že Ti dojde, proč jsem se Tě ptala. Proč jsem si k Tobě uložila věci. Přála bych si, aby se Tě moje smrt dotkla co nejmíň, ale vím, jak nešťastná budeš... Odpustíš mi to někdy? Já strašně doufám, že odpustíš...

Bylo to tak těžké, vidět Tě naposledy a nedat Ti nic najevo, nesměla jsi nic poznat, nikdy bys mi nedovolila to udělat. Věř mi, já jsem Ti nikdy nechtěla způsobit bolest... Ani Tobě, ani nikomu jinému. Mám hodně přátel Dianko, ale Ty jsi ta, kdo by si měl Nairu vzít... Teď, na konci mé cesty, vzpomínám denně na všechny chvíle u koní. Jsi šikovná, mnohem lepší, než si myslíš a jednou to musíš zjistit. Postarej se o ni... Snad vás uvidím z toho místa, kde budu... Kdo ví, kde to je.
Budeš se zlobit, ale hlavně si nic nevyčítej.

Nechtěla jsem Ti říct, jak špatně mi je, nemohla jsi to vědět a Dio, nemohla, NEMOHLA jsi mi zabránit. Je to lepší... Já už svůj úděl neunesu, už nemohu dál, nemám sil se dál prát.

Nebaví mě to, cítím se strašně unavená a nechci takhle žít. Stejně bych se nedokázala postarat
o Nairu, o sebe, o nic... Jsem tak neschopná, že ani neseženu práci.
Bude to pro ni lepší, když bude Tvá, nevěříš tomu, ale jsi mnohem lepší, než já...

Zvládneš žít. Já ne. Prosím, Dianko, zapomeň na to, jak jsem Ti ublížila... Klidně zapomeň i na to, že jsem někdy byla... Jen hlavně žij svůj život nejlíp, jak to jde a užívej si každej den, protože se už nikdy nevrátí. Já teď lituju, že jsem si neužívala víc ty dny, kdy ještě byl důvod se smát... Dneska není a pro mne už nikdy ani nebude.
Najde se spousta lidí, kteří budou říkat, že jsem byla slaboch a zbabělec, když jsem se vzdala života a budou mluvit o tom, co jsem měla dělat jinak... No, nikdo nežil můj život a nenesl můj úděl.
A třeba jsem opravdu slabá, ale prostě to dál nedokážu.
Mám Tě moc ráda, věřím, že to víš. Loučím se s Tebou, buď silná a nebreč pro mne moc...

Ať Tvůj život provází světlo a nikdy nedojdeš na pokraj sil, nikdy ať se neocitneš v situaci, kdy bys musela uvažovat jako já. Tři noci jsem už nespala a snad jsem stihla vyřídit všechno...

Promiň mi to a věř mi prosím Tě, že mi na Naiře, Tobě, rodině, přátelích, záleželo moc a moc,

ale přesto a snad i proto tu už nemohu být. Ve skutečnosti Ti tenhle dopis nepošlu, protože by stejně neubral nic z toho, co budeš cítit. Peníze na Nairu, co jsem měla, jsem Ti už poslala, věci máš, a co bych si moc přála, to víš.
Objímám Tě, pa...

Klára
PS: Nairo... Nairuško... Nikdy jsem nemilovala víc a strašně to bolí Tě opouštět, kočičko moje nejkrásnější... Nemohu už zpět... Buď Dianky kobyla, ona Tě bude milovat... A třeba... Třeba ve Tvé hlavince zůstane pocit, že Tě měl rád ještě někdo... Třeba Tě jednoho dne znova obejmu tam někde a budu Ti moci říct, že jsi byla vším, pro co jsem žila a jen pro Tebe to bylo tak dlouho... Teď ale volím to lepší pro nás obě. Promiň mi to, beruško...“