Hádka

"Markéto, neměla bys vyhledat nějakého odborníka?“ táže se mě jedno dopoledne starostlivým hlasem můj kolega, po jednom nepříliš „příjemném“ hovoru s mým klientem.
„Nestarej se,"zamumlám jen tak pro sebe, aniž bych zvedla oči od lejster.

Pátým rokem sdílíme s Pavlem kancelář, podnikáme v oblasti financí.

„Blbeček jeden," ulevuji si, prej vyhledat odborníka, nebýt těch jeho věčných keců o úžasný manželce, tak jsem úplně v pohodě. To je samé Alenka říkala, udělala, myslela, zařídila, jedinou větu nezačne bez toho pro mě už tak odporného, na nervy lezoucího jména, pošklebuji se v duchu. Mám pocit, že bych ho dokázala i zabít. Poslední dobou jsem podrážděná, nevrlá.

„Neuděláme si kávu?“ Aniž by počkal na odpověď, vrhá se ke konvici. Poté s vervou sobě vlastní usedá proti mně, dokončit mi vyprávění započaté od rána, o tom jak včera Alenka chtěla vyluxovat, nefungoval však vysavač. „Kdybys ji viděla, jak tam chuděra stála bezradně“, vypráví nadšeně, div, že se neudusí koláčem, který přikusuje ke kávě. Představuji si tu chudinku, jenž čeká na svého pana úžasného, který ji vezme za ruce a jdou koupit nový vysavač. Ani nevím, kdo z těch dvou mě štve víc.

Tik. Tik. Tik. Cítím, jak cosi v mém těle tiká. Časovaná bomba.

Vtom zazvoní telefon, Pavel odchází se svou chotí na oběd.

Výbuch se tedy odkládá na dobu neurčitou.

Trpím alergií na svého kolegu. Nevím kam s tímto problémem zajít, na alergologii či psychiatrii?
Možná, že mu trochu závidím spokojené manželství.
Ve svých pětačtyřiceti letech nabývám dojmu, že mi ujíždí vlak. Cítím se staře, unaveně. Mám všechno, přesto nemám nic. Celý život se pachtím za kariérou, mám práci, peníze, auto, byt. Jsou lidé, kteří mi i závidí. To se mám. Jsou však věci, které se nedají koupit, láska, ta mi chybí nejvíce, děti, na které jsem nikdy neměla čas si je pořídit, partner, který by mne miloval. Schází mi to obyčejné lidské štěstí.
Nic se mi nedaří. Hledám na různých seznamkách chlapa, každý se na schůzce rozplývá nad tím, jak jsem samostatná, sebevědomá žena, sen každého z nich. Přitom většina z nich to vzdá hned v prvním kole, pár odvážlivců si troufne do dalšího. Jeden z nich dokonce vydržel měsíc, dnes ráno však třísknul dveřmi, že odchází. Prý cítí v podpaží jak mu začíná růst peří, narážel tím na mé každodenní speciality z drůbežího masa. Na nic originálnějšího zřejmě nepřišel.

„Tak, už jsem zase zpátky," hlásí mi radostně kolega.

Štěstím jsem celá bez sebe.

Snažím se ho nevnímat, vyprávění se nevyhnu, to bych musela být hluchá.
Dovídám se, že se nevyhnuli tématu o mě, ženuška se domnívá, že by to už mohla být menopauza, věkem by to odpovídalo. Nevěřím tomu, co slyším. Nádhera jedna, jakým věkem? Je o pět let mladší a bude se naparovat.

„Alenka jen podotkla, že už nejsi nejmladší, nemyslela to zle," ještě stačí dodat.

Zrychluje se mi tep a stoupá tlak.

„Drž už hubu, Pavle," křičím rozčilením, důkazem vytočení je letící květináč směrem k němu. Vyčítám mu všechno, i to, za co vůbec nemůže. Od jeho Alenky, přes můj podělanej život, až k jeho blbým kecům, které se nedají poslouchat. Bouchly mi saze, ale fest.

Cítím úlevu, ale co bude dál, to nevím. Usedám zpátky ke smlouvám, nastalé ticho by se dalo krájet.
„Ty si myslíš, že jsem šťastný?“ položí mi náhle otázku.
„ Nejsi, snad?“ opáčím posměšně.

„ Před dvěma měsíci mě postavila před hotovou věc, našla si milence. Navrhla volné manželství. Nechápu, co si pod tímto pojmem mám představit. Mám se rozvést anebo hrát dál před lidmi to trapný divadýlko o spokojeném manželství? Ocitl jsem se na scestí, nevím kterým směrem jít dál."

Nemohu uvěřit jeho slovům. Proč mi to, ale neřekl dříve? Nejspíš to bude tím, že sedíme vedle sebe v jedný místnosti, nevnímáme se, nekomunikujeme. Předháníme se, soutěžíme, v uzavírání smluv. Jsme profíky ve svém oboru, naprostí laici v životě.

„Půjdeme na skleničku?“ navrhuji smířlivým tonem.
„Moc rád," zní odpověď.