Školní sraz

Ráno jako každé jiné, káva, cigárko a internet. Prohlížení emailů. Náhle oči spočinou na vzkazu od spolužačky ze základky, která i mne zve na školní sraz po x letech. Žádá, abych do dvou týdnů potvrdila svou účast či neúčast, ohledně objednání míst v jedné místní restauraci.

Jak se rozhodnout?

Vybavuje se mi šatník, přepadá mne zoufalství, mám dost bujnou fantazii, představuji si ty naše "mode dámy", každou v posledním výkřiku mody. Vzápětí sebe, jak chudou příbuznou. Neváhám, jdu se pro jistotu na vlastní oči přesvědčit, zda by se nenašel nějaký "ucházející se " svršek, který by splnil požadavky nastávající události. Otevírám skříň, vidím černostříbrnou halenku použitou jen jednou, na maturitním plese mého syna. Zajásám, hned si svlékám tričko, soukám se do blůzky. Jejda ale, je mi nějak těsná, cítím jak se mi začíná kazit nálada. Předstupuji před zrcadlo, tam vidím, že mám dvě možnosti. Buď si zajít koupit něco většího anebo shodit pár kilo. Při představě, že si budu muset už brzy obnovit nový šatník ohledně nekonečnému "kynutí", rozhoduji se pro dietu. Sestavuji si jídelníček. Méně jídla, více pohybu. Naordinuji si dlouhé procházky, na důkaz toho, že to myslím vážně se odebírám ven na tu první.

Při příchodu domů jen tak zlehka povečeřím. Za necelou hodinu pociťuji znovu hlad. "Ne, nebudu jíst", přesvědčuji sama sebe, nalévám si vodu do půllitru, pokaždé, když ucítím prázdno v žaludku tak se napiju. Při třetím vypitém poháru vody konečně necítím hlad, jen tu tíhu v mých útrobách. Odvalím se do ložnice. Pokouším se to celé zaspat. Povedlo se.

Celý následující týden jsem poctivě dodržovala pravidla dietní kúry.Kilogramy začaly pomalým tempem ustupovat směrem dolů. Na jednu stranu jsem měla radost, ale čím dál častěji se ve mě probouzely stavy podrážděnosti, vzteku a vše odnášeli mí nejbližší. Za pár dní se mnou nemluvila ani klika u dveří. Přestali mně navštěvovat, někteří se dokonce urazili. Neměla jsem v úmyslu jim vykládat, co je příčinou těch špatných nálad.

Na dalších pár dní se ručička na osobní váze náhle zasekla. Po zralé úvaze jsem došla k tomu, že si musím "naložit" více, přidat k chůzi ještě cvičení. Uléhám na podložku, zvedám nohy ze země, kmitavým pohybem ze strany na stranu proháním své povadlé, břišní svalstvo. Mám snahu, ale po dvacátém pátém kmitu to jde stále hůře, nevzdávám to však. Dvacetšest, dvacetsedm, dvacetosm, najednou křupnutí v zádech, následuje prudká bolest v oblasti bederní páteře. Nohy mi padají jako závory, ležím nehybně. Cítím jak mi hoří tváře, buší srdce. Co teď? Telefon kdesi v nedohlednu, sama v bytě. Nakonec se pomalu zvedám, v ukrutných bolestech šourajíc se do kuchyně, vytáčím číslo mého syna. Žádám, zda by mne dovezl k lékaři.

Na doporučení mé obvoďačky, mě rovnou veze do nemocnice na kapačky. Bylo mi vřele doporučeno, že v rámci svého zdraví se mám pro příště vyvarovat cvičebnímu programu. Raději se věnovat bezpečnějším sportům. Loučím se rovněž s třídním srazem, volám spolužačce, ať se mnou nepočítají.

Nedokáži ani popsat slovy, když přišli všichni účastníci srazu se nejdříve srazit za mnou do špitálu. Dojalo mě to k slzám.

Na závěr už ani nemusím dodávat, že jsem měla ten nejhezčí "ohoz" ze všech.