Fatální setkání

Nazdar, strejdo...

Která z mých neteří ?  Mám jich pět...

Ohlédnu se ... ani jedna. Mladá žena  - no berte to, že mi je už skoro sedmdesát a jí tak pětačtyřicet ? Jo, to by jí tak mohlo být...

Ty mne asi nepoznáváš, viď ? ... a až teď jsem poznal hlas. Terezka... dcera mého kamaráda, spolužáka a jeho vojenské lásky z Prievidze... Zestárla, holka. Kdysi jsem ji dával na nočník...

 

Jak dlouho jsme se... no jo, přes dvacet let. To už vypadne z paměti.... viděl jsem ji naposledy, když se poprvé vdala. Velká svatba, hogofogo, to byl Honza už náměstkem, tak na to měl. Pak holka – už těhotná – dostala párkrát bouchalíka a tak se teprve dozvěděla, že si vzala pijana. Po rozvodu se odstěhovala a od té doby jsem o ní slyšel jen tu a tam. Vdala se do Mladé Boleslavi - dítě není překážkou stálo v inzerátu, byt mám... Dva roky selanka, druhé dítě a v době, kdy se chystala dát další život, přeběhla přes cestu jejího druhého muže o tři roky mladší laň. Za dva měsíce se odstěhoval, byt jí sice nechal, ale...

Čtyři roky sama se dvěma dětmi. Jen ten, kdo to zažil ví své... ví, co to obnáší. Mládí utíkalo...

Změnila zaměstnání – ze ženy na mateřské dovolené, skoro pořád bez peněz, v domácnosti chybělo mnohé – vzala práci poštovní doručovatelky. Nosila dopisy, pohlednice z dovolených, peníze z pojišťovny, alimenty, obsílky k soudu, pozvánky...

Mládí utíkalo, třiatřicítka na krku.

Jednou nesla asi deset kondolencí muži, který právě ovdověl. Není důležité, proč, není důležité, co se stalo v dalších týdnech, význam mělo, že jí opět svitla naděje na normální život, důležité bylo, že tento nový, třetí muž jejího života nepil a ostatní ženy jen zdravil. Vzali se, ke dvěma Terezčiným slečnám přibyl mužův dvanáctiletý mládenec.

Deset let pracovitého, spokojeného života. Manžel s tisíci dalších vyráběl automobily ve Škodovce. Jeden z nich si za výhodných podmínek koupili. Na Kokořínsku získali starý dům a časem ho upravili na skvostnou chalupu. Děti odmaturovaly. Mládenec odjel za oceán, starší dcera se provdala do Brna, mladší je letuškou a tím pádem pořád někde v luftu... ale to je život. Šlo to...

Pak jednou muž přišel bez úsměvu, bez nálady : při preventivní lékařské prohlídce něco nesedělo, a tak vyšetření a z něho závěr – karcinom!

 

Včera ho operovali, ale nedávají mu naději. Táta umřel před rokem, máma se pak odstěhovala na Slovensko, já tu sama nebudu... plakala se suchýma očima, už ani slzy neměla.

Vzal jsem ji okolo ramen... Lezly ze mne fráze, za které bych si dal přes kusadla hned v té chvíli, kdy jsem je vyslovil. Musíš mít naději, naděje ti dá sílu, věř, že... ono ještě nemusí být... už se stalo leccos.. znám pár takových případů.. a samé takovéto moudrosti a klišé.  Bylo mi ze sebe sama blivno a cítil jsem se s vědomím, že jsem ji zklamal, tak nekonečně hloupý, bezmocný, nanic....

Vysvobodila mne: Myslíš? máš pravdu... přece mne tu nenechá... a rozloučila se. Bylo mi smutno a tak rád bych jí pomohl, ale ve skutečnosti jsem byl rád, že odešla... ale co v takovém případě dělat, co říkat...?

 

Nazdar strejdo !

Která z mých vnuček ...

Ohlédnu se ... Terezka. Rozesmátá, o m l á d l á  – a to jsme se zase sedm let neviděli. Jo, tohle je jiné setkání! Otázka mne svědila v hubě – co tvůj muž... nechtěl jsem šlápnout do nějaké hromádky, ale předešla mne: Vzpomínáš, když jsme se viděli naposledy? Měl jsi pravdu. Nádor se zatáhnul, ohraničil a nakonec vstřebal. Teď dělá technického ředitele – pochlubila se. Zítra odjíždíme do New Yorku – za holkou...

Pár vteřin se odmlčela.

Podala mi ruku a podívala se na mne tak nějak... nedefinovatelně.

Nebýt tebe, tak jsem se toho nedožila. Když jsme se tenkrát potkali, šla jsem k trati...