Ukolébavka pro blázny

 

Chodníky se násilím probudily pod tíhou jejich kroků. Bylo kolem půlnoci, lampy svítily už jen z povinnosti.

Nikdo z nich nevěděl, co tu doopravdy dělá.

Pár kroků do věčnosti. Nebo vlastně ne, po schodech. Holá, neosobní chodba pochybného hostince. A zima. Taková až nepřirozená na tu roční dobu. Sesedli si jakoby se předem domluvili. Ženy obsadily postele, mužská část společnosti se usadila kolem stolu.

„Tak, kdo obětuje zuby?“ na stole stálo několik lahví piva v pozoru. Jak výmluvné gesto.

Několik lidí si došlo pro klíče, na kterých měli otvírák. Stovky klíčů a desítky osudů. Někdo se s otvíráky neobtěžoval a otevřel láhev o hranu dveří. Na dveřích zůstala malá rýha. Snad je to nebolelo. A seděli. Vteřiny a minuty se jim rozpíjely kolem oči. Mlčeli.

„Taky vás tak fascinujou ty díry ticha mezi náma?“

Prý že básníci. Už Heine přece tvrdil, že krásné rýmy slouží často jako berličky chromým myšlenkám. Asi jsou nemocní. Třeba blázni.

 

Sem tam se prohodilo pár slov. Pivo familiárně kolovalo. Sem tam někdo odešel ven na cigaretu. Spolu s ním potom přišla do místnosti i vůně tabáku a vlezlého chladu.

málokdo si všimne

že máš oči

jako tabák…

 

Raněné dveře se prudce otevřely a dovnitř vpadl jeden z těch chorobně nemocných, zlomený v pase smíchy. Ostatní se na něj nejistě dívali, někde vzadu v duších se jim soucit otočil na druhý bok. Asi už mu z toho prostředí přeskočilo. Podával nám papír, který očividně mohl za koňskou dávku jeho veselí. Osazenstvo na posteli z papíru vyčetlo, že se jedná o jakýsi dezinfekční plán.

„Expozice třicet minut, expozice šedesát minut, do zaschnutí. Dezan OX, Savo prim,“ četl jeden ze společnosti u stolu a po chvíli dodal „Dokonale smočit, nalít do sifónu,“ případný zbytek věty by zanikl v salvě smíchu.

„Taková pornografie,“ neodpustil si další. Piva jsou už víceméně prázdná.

„Jakmile sem jednou vlezeš, už nikdy neutečeš.“

 

Za okny zívla noc.

 

Byly tři ráno.