HOUBAŘ

 

HOUBAŘ

 

 

Probudil se, všichni ještě spali. Včera se večírek poněkud protáhl a tak se nikomu z postele brzy nechce. Venku se ale klube pěkný den, babí léto, jak má být.  Autobus má  pro ně přijet až  před polednem, převalovat se pod dekou jen tak, to ho nebaví, přivstane si.  Dole v jídelně už chystají snídani, ochotně mu nabídnou čaj i chléb se salámem, máslem a vejcem natvrdo, do odjezdu chybí ještě nejméně čtyři hodiny.

 

Hotýlek stojí na samotě u lesa, půjde se tedy zatím podívat, jestli rostou. Na okraji je smrčina ještě mladá, zarostlá ostružiním a vysokou trávou, ale čím jde výš, tím se mu terén zdá přívětivější, tady by růst mohly. Občas zakopne o nějakou houbu, ale takové nesbírá, jde dál. Po čase narazí na skupinku babek, jsou ještě pěkně pevné, vytáhne na ně z kapsy igelitku. Pokračuje výš, listnáče se střídají s jehličnany, už má i pár růžovek a pod břízkami našel i  několik křemenáčů. Taška se začíná nenápadně plnit. A kupodivu nikde ani živáčka, žádný houbař ani turista, nikde nikdo. Občas někde zapraskají větvičky, ozve se šelest či zahoukání, ale to bude nejspíš nějaká zvěř a ptactvo. Objevil místo s několika suchohřiby, krásně zdravými, těch tu bude víc. A taky že je, stoupá stále výš, křižuje místa v lese, která mu připadají sympatická, na houby on má čich. Bere i holubinky, však ty pěkně zpestří každou smaženici. Jde stále dál, přemýšlí o všem možném, už ho ani hlava po včerejšku nebolí, vzduch je tu čisťounký a do Prahy aspoň přijede poměrně svěží. 

 

Úlovek už ho začíná nenápadně tížit, možná je na čase začít se pomalu vracet. Pohled na hodinky jej ale malinko vystraší. Proboha, už je půl jedenácté, to aby se  vydal na zpáteční cestu svižně a ne jen pomalu.  No však to ještě zvládne,  nesmí se zbytečně zdržovat. Rozhlédne se, kudy asi přišel, ale žádnou pěšinku nikde nevidí. Stoupal dosud stále vzhůru, ale ne rovně, různě se stáčel, bloumal cik cak, tak, jak ho vedl jeho houbařský instinkt. Až nyní si uvědomil, že kopec je nejspíš  jakási obrovitá homole a když  půjde rovnou dolů, může přijít  na její úpatí z jakékoliv světové strany. Na které z nich však leží hotýlek, to neví, nenapadlo ho si to předem zjišťovat. Už si ani nevybaví, zda mu slunce ráno svítilo za zády, zepředu nebo ze stran. Pro jistotu zkusí zavolat. Sáhne do kapsy, ale mobilní telefon v ní nemá. No jistě, přece si ho večer dal nabíjet do zásuvky a ráno si na to nevzpomněl. Srdce se mu rozbušilo, jen nezačít panikařit.

 

Musím něco vymyslet, to chce systém, snažil se uklidnit. Ale jaký systém, když vůbec netuší, z jakého směru přišel a nepamatuje si žádné výrazné orientační body. Nakonec se rozhodl, že jediným logickým řešením je jít dolů rovnou za nosem a teprve na úpatí kopce, nebo spíš hory, se může vydat na jednu či druhou stranu a doufat, že narazí na nějaký ukazatel či aspoň obydlí, a pak se případně někoho poptá. Vydal se tedy po svahu, nikde však žádná cestička nebo něco, co by ji aspoň připomínalo. Nemůže však být zbrklý a měnit nesmyslně směr, ne, musí jít stále dolů. Les začíná houstnout, už se prodírá podrostem, ale věří, že se za chvíli před ním otevře nějaký přístupnější terén. Stále však nic, naopak se jde čím dál hůř, naráží i na jakési mělké propadliny, které jsou přitom stále hlubší.  Srdce mu buší čím dál víc, poledne se blíží a civilizace nikde, naopak, jako by se od ní stále více vzdaloval. Přece ale nepůjde zpátky znovu do kopce, musí vytrvat. Připadá mu, že už sešel mnohem níž, než kolik předtím vystoupal, někde už musí začít rovinka a schůdnější terén.

 

Nohy se mu boří do borůvčí, ostružiní ho chytá za kalhoty i za bundu, pod nohami už má spíš kameny porostlé mechem, než pevnou zem, po jednom balvanu sklouzne tak nešťastně,  až mu rupne někde v kotníku a bolí to čím dál víc. Už nemůže ani pořádně našlapovat. Proboha, kdy to skončí?  Snad brzy, chytá se nové naděje  – mezi stromy začíná prosvítat světlo, ještě tak sto metrů, to musí zvládnout. Už se spíš vleče, než že by šel. Vyburcoval znovu svou vůli i přes bolest v silně otékající noze. Ještě kousíček, tamhle snad probleskuje obzor. Když se dotrmácí k posledním stromům, na chvíli se mu uleví, ale opravdu jen na chviličku. Obzor už je vidět, to ano, ale tak tak že se stačil zastavit nad obrovským strmým srázem, už jen  jediný krok a bylo by po něm. A níž, pod srázem, zase jen hluboké lesy, žádná cesta, žádné stavení, nikde nic.  Už dávno se smířil s myšlenkou, že autobus na něj nepočká, podívá se na hodinky. Čtvrt na pět odpoledne, jak ten čas neuvěřitelně rychle letí. Počká ještě pár minut, musí se uklidnit a zkusí pak po okraji rokle někam dojít, nebo se spíš doplazit, pomyslí si ironicky. Je to dobré, ještě má aspoň trpký smysl pro humor. Ale kudy. To je jedno, vyber si – vlevo nebo vpravo. Tak třeba vlevo.

 

Cítí se celý rozedraný, plouží se jen s námahou, začíná se stmívat, v lese se smráká dřív. Po pravé straně má stále strmou skalní stěnu, ale zdá se, že vpředu už zase není hradba stromů tak neprostupná. Ještě pár desítek metrů, snad. Už je skoro tam, ale jakoby měl déjà vu, dovlekl se opět jen k dalšímu strmému srázu a znovu vidí ten stejný obrázek – všude pod ním jen samý les, nic jiného. Celý se roztřásl, chce se mu brečet. Co teď, šance, že ještě dnes odsud vyjde, začíná být mizivá. Náhle si uvědomí, že stále ještě má v ruce plnou igelitku hub, sedá si na nejbližší balvan a začíná se třást hysterickým smíchem.  Připadá si jako absolutní blázen. Naráz ho záchvat smíchu přechází, slyší se, jak místo toho vyje, zároveň ho popadá strašný zoufalý vztek a igelitku odhodí kamsi daleko, až za okraj srázu. Cítí se hrozně bezmocný.

 

V hlavě má naprosté prázdno, je téměř tma, musí si najít aspoň nějaké přístřeší. Vleče se z posledních sil a nachází jakousi prohlubeň, kterou zakrývají z jedné strany keře, přečká pod nimi noc jako pod přírodním baldachýnem. Zhluboka oddechuje a snaží se chvíli na nic nemyslet. Jak to má ale udělat? Musí si myšlenky aspoň nějak uspořádat, utřepat, aby se zbavil toho chaosu, který jím už doslova třese. Uvědomuje si, že celý den nic nejedl a přitom nemá ani hlad, žaludek už má stažený napětím. Vybavuje si včerejší večírek.  A náhle slyší, jak provozní vypráví strašidelné historky s cílem odradit hosty od vstupu do blízkého lesa. Prý málokdo, kdo do něj vstoupil bez místního průvodce, se už pak vrátil zpět. Mnozí jsou nezvěstní dosud, místní prý té hoře přezdívají bermudský trojúhelník. Všichni se tomu včera smáli, i když provozní se snažil mluvit co nejpřesvědčivěji a naoko se i vztekal, aby jej hosté brali opravdu vážně. O to větší sranda to byla , o to víc se všichni řehtali - je příjemné se v noci v neznámém novém prostředí tak trochu bát. To už by ale přece dávno psali v Blesku, kdyby tu byl nějaký bermudský trojúhelník! To se zase pro změnu rozesmál provozní – copak jste už někdy v  novinách četli pravdu!?  Následoval výbuch smíchu,  je to fakt vtipálek, ten svérázný chlápek, je s ním zábava, zaslouží si dalšího panáka!

 

Jemu samotnému však momentálně do smíchu není. Všude kolem je hluboká tma, les vydává tisíce podivných zvuků, které se zrovna příjemně právě teď neposlouchají, zmocňuje se ho čím dál větší strach. Zavírá pevně oči a snaží se za každou cenu usnout. Téměř se mu to po nekonečné době i daří, když sebou zničehonic trhne. Probudil ho jakýsi nezvyklý šelest. Otevírá unavené oči a vidí  ve tmě blikající hvězdičky připomínající hejno mihotavých bludiček. Ne, to nejsou bludičky, to jsou páry červeně světélkujících očí a začínají se přibližovat, přidávají se další a probleskují ze všech stran. Už slyší i jakési temné sborové chroptění, které pozvolna sílí. Na levém spánku ucítil jemný závan, zafunění a vlhký dotek. Omdlel.

 

 

Praha, 3.12.2014

 

https://www.youtube.com/watch?v=SHcpzC70qCI