Babička

 

Beru za kliku u dveří Tvého bytu a halekám: „Ahoj babi!“ Přitom mě obejme ta známá vůně, jemná, nevtíravá a přeci výrazná, taková, jakou voní jenom moje babička.

 

„Jé, Andrienka už je tady!“, slyším radost v Tvém hlase. Tohle oslovení se mi vždycky moc líbilo, takhle mi neříkal nikdo jiný, jen Ty. Doteď jsem schopná vybavit si, jakým tónem jsi to říkala a jak mile mi to znělo.

 

Zaslechla jsem zavrzání koženky na křesle, jak jsi vstávala, abys mě přivítala. Hned ses vyptávala, jak bylo a co je nového a já jsem měla radost, že jsme zase spolu.

 

Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem byla malá. Ty s dědou jste bydleli v prvním patře našeho domu, já se ségrou a s našima dole. Já pořád jen ležela v knížkách nebo v učení a Tys mě často napůl žertem kárala, že jsem domácí pečeně a ať jdu taky někam ven. A mně se vždycky hrozně nechtělo. Radši jsem si doma četla, klidně i do tří do rána, kostrč celou bolavou od nepohodlného sezení v posteli a záda otlačená od jejího čela. Zato jsem pak byla schopná spát skoro až do oběda.

 

Jednou takhle dopoledne jsem si pospávala po noci prohýřené nad knížkou, když se u vás nahoře rozletěly dveře a celou chodbou se rozléhalo dunění a následně i hlasitý zpěv Tvého oblíbence, Freddie Mercuryho: “I want to break free, I want to break free…„ Úplně Tě vidím, jak se vlníš po kuchyni pěkně do rytmu. Ani bych se nedivila, že jsi stáhla plyn pod hrncem s polévkou nebo omáčkou a tančila jsi tam jen tak, s vařečkou v ruce. A vedle Tebe by se klidně mohl prohánět Mercury v černé paruce, růžovém tílku, kožené minisukni a s vysavačem v ruce. To by teprve byla šou!

 

Nebo když se děda, řidič autobusu, vždycky večer vracel domů z práce. I po celém dni za volantem elegán každým coulem - slušivá uniforma, košile s kravatou, tmavé vlasy sčesané dozadu, pečlivě nagelované, navoněný, nažehlený - byl to Pan řidič. To už se dnes v běžných linkových autobusech nevidí.

 

Na gaučík v kuchyni pohodil těžkou koženou brašnu s celodenní tržbou, na stůl rozložil noviny, vysypal drobné a začal je počítat. Tenkrát se ještě platilo i pětihaléři, desetníky, dvacetníky... Pokaždé jich tam byla hromada, těch drobných penízků, co se tak náramně hodily na mariáš. On je počítal, stavěl do komínků po dvaceti a potom balil do kousků papíru, roloval je do takových malých ruliček a popisoval. Nakonec to všechno zapsal do nějakého výkazu a zase srovnal zpátky do brašny.

 

A Tys mezitím vařila kafe a děda si zapálil cigaretu a naše mamka pak byla hrozně naštvaná, že celé smrdíme kouřem a proč si to nemůžete před dětmi odpustit. Přišla si pro nás a hnala nás dolů. A nám se nechtělo a nechápaly jsme, proč musíme domů, když nám u vás bylo tak dobře.

 

Pamatuji se, jak jsem Tě byla schopná dlouhé minuty vyhlížet na konci ulice, když jsi chodívala z práce od autobusu, abych Tě doprovodila domů. Po náměstí se nesla dáma jak z filmů pro pamětníky, v krásném kostýmku, v lodičkách sladěných s kabelkou a s plstěným kloboučkem na hlavě. Nádhera, radost pohledět!

 

Ráda jsem Tě pozorovala při vaření a později jsem se od Tebe stihla naučit i pár jednoduchých jídel. Každou sobotu, když jsem se vrátila ze školy, nebo i později, když už jsem chodila do práce, vzpomínáš…? Doteď mám ty recepty zapsané v sešitě a u každého z nich velké „B“ – to mě naučila babička!

 

Když jsi byla starší, chodila jsem Ti natáčet vlasy. Měla jsi je hodně jemné a dělala sis legraci, že prý máš na hlavě čtyři chlupy devíti řadama… A byla jsi zvědavá, co Ti z toho vytvořím a jaká budeš parádnice!

 

Vždycky jsi dala vařit natáčky, takové ty malé plastové válečky, na plotnu do starého hliníkového ešusu. Když byly dostatečně povařené, přendala jsi je i s tím ešusem na prkýnko na stůl.  Já je horko těžko lovila z té vroucí vody a na ještě vřelé jsem Ti natáčela pramen po prameni, dokud jsi neměla hlavu plnou těch malých legračních svitků.

 

Vzpomínám si i na ten víkend… Byla sobota 19. května 2001 a děda by měl toho dne zrovna 68. narozeniny. Šli jsme na hřbitov, Ty, taťka, ségra a já. Tys čistila kartáčem mech na hrobě a přitom jsi říkala: „No, vždyť já už za Tebou brzy přijdu…“ Zlobili jsme se na Tebe, ať takhle nemluvíš, že to jsou hloupé řeči!“

 

V neděli jsem Ti přišla jako obvykle umýt vlasy, heboučké jako hedvábí. Mělas je už delší, nechávala sis je schválně trochu odrůst na mikádo. Foukala jsem Ti je přes kulatý kartáč a domlouvaly jsme se, jak spolu v týdnu zajdeme do obchodu a koupíme kulmofén, aby se Ti ten Tvůj nový účes líp udržoval.

 

Tys pak vyšla na balkón a volala jsi dolů na zahradu na mého taťku, Tvého syna: „Koukej, Richarde, jakou máš šikovnou dcéru.“ Natřásala ses tam, rukou sis načechrávala nadýchané vlasy a dmula ses pýchou, jak Ti to sluší. A já jsem se těšila z toho, jakou máš radost.

 

A pak najednou v úterý telefon do práce, volal taťka: „Andrejko, babička už není….“

„Co? Jak není?“ Vůbec jsem to nechápala, nechtěla pochopit, nemohla uvěřit. Vždyť jsem s ní ještě předevčírem mluvila, měly jsme jít kupovat ten fén…

 

Hned jsem jela domů a rovnou k taťkovi a k babičce do bytu. Nebyla tam. Jen hromádka domácího oblečení ležela na houpacím křesle složená tak, jak ji tam nechala, když šla do bažantnice na procházku. Tam, mezi starými vysokými stromy přestalo její srdce náhle bít. Odešla bez slůvka rozloučení v místech, která měla tak ráda.

 

Zůstala po ní jen ta hromádka oblečení a její vůně…

 

 

 

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=f4Mc-NYPHaQ