Kamarádství

Chci napsat něco, co se vlastně odehrálo ped chvílí. Alespoň mě se to tak zdá. Ale když teď začnu počítat, tak zjistím, že od oné události uběhlo již víc, jak dvacet let. Ten čas tak strašně letí! Škoda, že se nedá alespoň na chviličku vrátit. Ale asi je to tak dobře, všechno má ten SVŮJ ČAS.
Přesuneme se teď do začátku osmdesátých let minulého století. V té době mojí maličkosti bylo šest. Prostě „velká holka“. Vždyť už jsem šla skoro do školy. Mléčné zuby už mi taky začaly padat a podepsat se tiskacím už jsem taky zvládala. „Tak v čem je sakryš ten problém?“ Ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, lámala si moji hlavičku makovičku sebevíc, na nic jsem nepřišla.
A pořád jsem se sama sebe ptala:“Proč?!" Proč mi někdo z mých vrstevníku říká Maruško, Máří, Mařeno, Mančinko. Podniká se mnou a samozřejmě občas i s dospěláckým doprovodem (někdo na nás přece musel dávat pozor), různé výpravy a dobrodružství, plné očekávání a vzrušujícího neklidu. Při šnečích závodech, které jsme se právě rozhodli uspořádat. Nebo když jsme se stávali krotiteli divé zvěře.
Obyčejně nás totiž při našich „dobrodružných“ výpravách doprovázel i můj věrný pejsek Míša. Byl dobračisko od kosti a neublížil by ani mouše. A tak jsme ho mohli“krotit“podle naší libosti.
Stával se tygrem, lvem, medvědem, ale i cirkusovým klaunem. To záleželo na tom, co jsme právě byli my. Jestli udatní válečníci, nebo odvážní badatelé v africkém pralese, nebo když se nám právě zachtělo mít ten největší cirkus. To všechno musel Míša zvládnout!
Když si na něho dneska vzpomenu v duchu mu do psího nebe posílám ten největší a nejvoňavější buřtík nebo raději celou kýtu!
Někdo mi, ale také říkal šmatlo, kulhale, pajdo, čochto. Našlo by se ještě spousty dalších výrazů mnohem horšího kalibru, ale proč bych je tady měla vypisovat do detailů?!
Prostě jsem nemohla chodit, no a co ! Kam mě nedonesly nohy, potvůrky jedny neposlušný, dovezl mě kočár. Princezny také přeci jezdily v kočáře. Sice v úplně jiném, než jsem jezdila já, ale kočár, jako kočár.
Tak jak jsem měla těm blbečkům, posměváčkům vysvětlit, že nohy mám sice na prdlačku, ale jinak jsem úplně normální, copatá holka. Prostě kam si ostatní museli dojít po svých, tam já dolezla po čtyřech , nebo mě tam dovedli za ruku, nebo se mnou do drandili na kočáru. Od čeho mám přece kamarády?!
Ti mě občas pomohli nejen s dopravou, ale také mě uměli bránit před těma hloupýma nadávkama, protože mě to bylo občas moc líto a mívala jsem slzičky na krajíčku. No uznejte, vám by se to líbilo, kdyby vám takhle někdo nadával? Mě tedy ne! A tak se tím moje šestiletá hlavička trápila a trápila a pořád přemýšlela, jak na ty posměváčky vyzrát!
Až jednou, zase jsme si hráli. Tentokrát jsme Míšu učili aportovat míček. Bylo zrovna po dešti. Všude samá kaluž, bahno, bláto. Ale nám to nevadilo. Co na tom, že nás doma mohli hodit rovnou do pračky i s botama!
Vzpomínám si, že jsem vypadala jako Česílko. Tepláky a triko se na mě mohly ždímat, bláto jsem měla až za ušima a copy jsem si koupala v té největší kaluži co tam byla!
Míša totiž odmítal neustále aportovat do vody, jeho trpělivost měla své meze. Seděla jsem na svém „trůně“ a rozhodla se, že mu míček podám sama. Bylo to kousek a dalo se to zvládnout i z kočáru.
Jenomže, jak bylo mokro a kluzko, kočár se mi podsekl a já se válela v kaluži .Miček jsem, ale vítězoslavně držela v ruce. Míša se ke mě hned rozběhl, ne pro míček, ale za mnou a začal mě láskyplně olizovat. Musel na nás být asi úžasný pohled!
V tu chvíli jsem zahlédla jednoho z posměváčku, když mě tam tak viděl jak se tam tak s Míšou rochňáme zrychlil krok. Byl sám, zbytek party měl asi někde pryč. Čekala jsem, že zase začne pokřikovat:“Ty čochtálku, co se tady zase válíš! To je Ti takový teplo, že se musíš koupat voblíčena v kaluži?!“ Už, už jsem si chystala nějakou příhodnou odpověď,
Jaké bylo moje překvapení, když ke mně celý udýchaný doběhl a vyděšeně se zeptal:“Chceš pomoct, nestalo se Ti něco?“ Užasle jsem na něho vykulila oči a otevřela pusou, zbytek party se také na nic nezmohl!Chvíli jsme na sebe ještě zírali. Pak jsem se rychle vzpamatovala a zavřela pusu. On se ještě jednou, tentokrát mnohem důrazněji zeptal:“Tak stalo se Ti něco, nebo Tě mám na ten kočár vysadit?! Jo, a máš pěknýho psa!Nemoh bych si hrát s váma? „
Na kočár jsem se vyškrábala sama, on mě vytlačil z té kaluže, která nás vlastně dala dohromady.
Z onoho posměváčka se stal totiž kamarád“na život“ a na „smrt“. A pak, že se zázraky dějí jen v pohádkách!