Dům který opouštíme

„Kolik mu je?“ Ptal jsem se kolegyně před pokojem č.16.
„Kolem dvaceti.“ Odpověděla mi nevzrušeně.
„Je tam někdo?“ Zeptal jsem se.
„Rodina přijela, máma tam chce přespávat.“ Odpověděla znovu a vzala do ruky čistící pěnu.
Dvacet let. To už mám za sebou, nějaký ten pátek. Vážně řekla dvacet? Jasně, umírají lidé v každém věku.
"Rodina" bylo poněkud nedostačující slovo, spíše široké příbuzenstvo se tlačilo až ke dveřím. Všude visela srdíčka, na stolech se povalovala spousta ovoce a přání brzkého uzdravení, snad od spolužáků, a u stolu byla opřená kytara. Uprostřed toho všeho ležel kluk, holou hlavu a propadlé tváře, evidentně po chemoterapii. U něj seděla žena, která vypadala ještě hůř než on, s tím rozdílem, že ona vlasy měla. Evidentně matka. Celé to procesí se vytlačilo ven, jen matka si stoupla k balkonovým dveřím. Pár lidí na nás nevraživě zahlíželo, jako bychom za to všechno snad mohli. Jakoby za nemoci mohla místa, jako hospic nebo nemocnice a její zřízenci. Ale naše zařízení přeci není příčina, jsme pouhá reakce na tíživou situaci.
Když jsme skončili, paní procedila skrz zuby krátké „děkuji“ a vrátila se na židli vedle postele. Celá sešlost, hořekující před dveřmi, se navalila zpět. Z pokoje se ozval slaboučký hlásek: „Vy vypadáte, jakoby tu někdo umíral.“ To mi nedalo a pousmál jsem se, přišlo mi, že za jiných okolností by z nás mohli být dobří kamarádi, co občas zajdou na pivo a plácají o důležitých nesmyslech.
Dělal jsem už večerní hygieny, když jsem si všiml, že paní, matka toho mladíka, stojí na chodbě a zírá z okna. Došel jsem až k šestnáctce, paní tekly slzy. Chtěl jsem nějak vyjádřit účast, ale co řeknete matce, které jdete přebalit dvacetiletého syna? Kor když k tomu věku sami nemáte daleko.
„Nechtěla byste čaj?“ Vypadlo ze mě. Ani věřit se mi nechtělo, jak stupidně to zní.
„Ne, chtěla bych, aby byl zdravej.“ To už vzlykala.
Co jsem měl dělat? Stál jsem a mlčel. Paní se nakonec uklidnila a omluvila se mi za takový výlev. Když jsem bral plínu, začalo to nanovo.
Dva dny na to, se chlapec z šestnáctky výrazně zhoršil. Na pokoji byl těžký vzduch, chlapec měl už zavedenou infuzi, dýchal nepravidelně. Bylo mi jasné, že to nepotrvá dlouho. Vedle něj ležela na přistýlce matka. Nebylo na první pohled úplně zjevné, kdo z těch dvou umírá.
„Máte jich tu hodně?“ Ozval se hlas z přistýlky. Byl strhaný a unavený.
„Pacientů?“
„Takhle mladejch?“ Upřesnila.
„Ne. Je jich málo.“ Odpověděl jsem popravdě.
„Máte tu i děti?“ Zeptala se znovu.
„Ne, nejsme dětský hospic.“ Snažil jsem se při těch slovech nedat najevo jakoukoli emoci.
„Došlo mi to až tady, až když si ho přebaloval. Kolik ti je?“ Zeptala se, a mě zarazilo, jak výhružně to zní.
„Dvacet šest.“
„A seš celej zdravej, viď.“
To bylo jako facka. Vůbec jsem nevěděl co na to říct.
„Promiň, já už jsem zoufalá, přece se to nemůže stát, ne Tomáškovi. Ne nám. Celou dobu jsem doufala, že je to jen nějaká blbá zkouška, nějakej test. Myslela jsem si, že jsem připravená. Jenže teď jsme tady.“ Z postele se ozývalo jen občasné zalapání po dechu.
Položil jsem žínku a opatrně si sedl na kraj postele.
„Udělala jsem někde chybu? Může to bejt třeba z jídla, měla jsem kupovat lepší jídlo. Něco bez těch posr… sajrajtů.“
Jen jsem se díval, ani jsem si netroufl přikývnout, nebo jakýmkoli posunkem naznačit svůj názor.
„Je to moje dítě kurva, bolí to. Dovedeš si to vůbec představit? Máš vůbec děti?“
Zakroutil jsem hlavou. Žádné děti nemám.
„Tak to nechápeš. Pracuješ tady a nevíš jaký to je, se o někoho dvacet let starat. Jaký to je vařit pro něj kašičky, psát s nim úkoly…“ Paní se jen rozklepala brada. „… a pak ti řeknou, že… a seš tady. Vedle vohrazený postele.“ Bouchla do pelesti postele.
„Měla bych umřít dřív než on. Každý rodič by měl.“
Zlobila se na mě, protože jsem zdravý a její syn ne. Taky byla hodně smutná, protože její dítě umíralo. Pochopil jsem jen jednu věc. Jsem bezmocnej. Naprosto a definitivně. Smrt je realita, co se tu hlásí o slovo. Chápete? „Zítra“ není, „smrt“ je.
Díval jsem se do těch prázdnejch očí, kterejm došlo, že život jim bere to nejcennější. Chtěl jsem se jim omluvit. Jenže nebylo za co. Ten pocit viny byl ve vzduchu.
Vytáhl jsem z rezervní skříně plínu.
„Pomůžete mi?“ Zeptal jsem se.
Paní se na mě podívala a já pocítil vděk. Hluboký vděk, za to, že může alespoň něco udělat.
Společně jsme ho prožili. Já za to, že jsem mohl alespoň trochu pomoc a ona taktéž. Ta bezmoc je strašlivá. Takže ne strach, ale to ta bezmoc je na tom tak zlá.
Měl jsem volno, když pacient na šestnáctce zemřel. Neviděl jsem, co se tam stalo. Ale z doslechu vím, že to bylo špatné. U paní byla zvažována psychiatrická péče. A já se tomu nedivím. Chápu to. Je to život. Další z jeho barev.
Šel jsem do pokoje č.16 a sedl si na židli. Díval jsem se na prázdnou postel. Motala se mi hlava. A hlas vedle mého ucha mi zašeptal – jsi tu už šest let přes čas, jak si je naplnil?