Nedokončený příběh

 

   

     

          Shon.Všude jsou poházené věci,uprostřed trůní ten známý batoh,

do kterého postupně padají potřebné věcičky,hlavně toho mít s sebou co nejméně,   

na nic nezapomenout.Horečné balení na poslední chvíli je předzvěstí zase

nějaké akce v terénu,akce s bandou divokých menších i větších lidiček…..

Zkrátka a dobře,jedeme do lesů přivonět podzimu,tak to vnímáme my starší,

Ti mladší chtějí hlavně zažít zase nějaké dobrodružství,touží všechno dělat

sami, bez dohledu dospělých,přejí si mít svá tajemství,poznat volnost.

         Dorazili jsme do vesnice,našli dle podrobného popisu cestu,co míří

vzhůru a vyšli vstříc padajícímu soumraku.Tak jak se rychle stmívalo,tak

zároveň utichal hlahol a štěbetání.Skrze padající tmu se pomalu vkrádala

únava a neznámý strach.Tma je úplně jiná v lesních zákoutích,tam venku

v polích,není oceánem pro světla pouličních lamp,reklamních poutačů,

reflektorů aut a rozsvícených oken města.Když nesvítí hvězdy a měsíc

je schován v oblačnosti,tak vládne tma opravdu černá jak uhel,takže

rčení o nevidění si ani na špičku nosu má své opodstatnění.Zbystřené smysly

najednou vnímají spoustu zvuků a šelestů,praskání a kvílení,hvízdání

a skřípání.Roztažené procesí pochodujících lidiček se najednou scvrkává

v malý,kompaktní hlouček,to aby se nikdo ve tmě neztratil.

          Malý srub už vystupuje ze tmy,na následující dva dny se stává naším

dočasným útočištěm.Právě odbila hodina duchů a všichni už pravidelně

oddechují,zítra bude perný den,dívám se ještě na mapu,abych věděla,

kde a co bude potřeba nachystat,tady je studánka,tady hájenka,tady

vede cesta.

           Sobota se vybarvila v plné kráse,podzim ukázal svou nejpohlednější

tvář,hra v terénu se povedla,vše šlo jak na drátkách.Kvečeru jsme se

sesedli kolem ohně a pod hvězdami zpívali do pozdních večerních hodin.

           Náš zpěv se rozléhal do okolí,a tak jsem si všimla,že přilákal místního

hajného.Známe ho od vidění,bydlí nedaleko,asi přišel na kus řeči,žije sám,

tam dole ve vesnici se o něm šušká všelicos,ale co,vždycky se toho napovídá.

Povídáme si o zdejším kraji,o jeho revíru,hezky se to poslouchá,umí o tom

tak pěkně vyprávět,je cítit jeho láska k tomu všemu.Tak zvláštní a výrazné

se stávají jeho oči.Jako kdyby do něj vjelo něco,co probouzí k životu.

Kolem něj se rozprostírající šedý závoj mlhy jako kdyby někdo rozhrnul

a uvězněné paprsky slunce mohly opět zazářit radostí.Ten zamlžený

pohled plný smutku,který ho činí starším, je pojednou plný života a hned

je poznat,že je to mladý člověk,tak něco přes třicet.

          Napadá mě,že zítra by mohl vyprávět dětem,bude se jim to líbit,

protože svojí opravdovostí umí nadchnout a přesvědčit.Vyslovila jsem

své přání,byl viditelně rád.V jeho očích jsem četla jinou prosbu,ještě

neprojevenou,vnímala jsem důležitost nevysloveného.

Vstal a zamířil k ohništi,aby přiložil,prošel kolem mě,ucítila jsem

letmý dotyk ve vlasech.Nebo to byl jemný závan?Vyprávěl dál,

nedívala jsem se na něj,ale cítila jsem jeho probuzené oči,jak se na mě

dívají.V místnosti jsem zůstala sama,všichni šli spát,nabádali mě,ať také jdu,

abych jim prý zítra někde neusnula.Ale ještě se mi nechtělo,jako kdyby

mě neznámá síla připoutala k židli.On vyprávěl a mně se chtělo zároveň

plakat i smát.Potom prudce vstal,šel zase přiložit,náhle se v půli cesty zastavil,

něco si pro sebe zabrumlal,otočil se a povídá:“Nechcete se projít?Já vím,

je pozdě,navíc jít v lese s úplně cizím chlapem,který má dole ve vsi podivnou

pověst a drby se o něm nesou široko daleko….,ale přesto,nechcete?“

„Ale jo,docela bych šla,potřebuji na vzduch“ řekla jsem,aniž bych pocítila

jakékoliv obavy.“Skočím si jen pro svetr,chvilku počkejte.“

Vyběhla jsem nahoru,na okamžik jsem zaváhala,ale věděla jsem,že půjdu.

Anička ještě nespala,pošeptala jsem jí,že hned tak nepříjdu,ať nemá strach,

kdybych se dlouho nevracela,Tázavě se na mě podívala,ale neřekla na to nic.

          Čekal už venku,svetr přišel vhod,venku se citelně ochladilo.

„Kam půjdeme?“zeptala jsem se.“Ale jen tak nazdařbůh,znám to tu jako

své boty,nemusíte se bát,že zabloudíme.Mimochodem,jsem František

a ty jsi Bára,jestli se nebudeš zlobit,tak to vykání bych radši hodil za hlavu.“

Neříkala jsem nic,nevadilo mi to,jen jsme si podali ruku na tykání.

Nevím,kam jsme šli,vyprávěl o tom,co dělá,když zrovna není v práci, i když

on je v práci vlastně pořád,vždyť les je všude kolem.Dá se tomu vůbec

říkat práce?To musí být posedlost a velká láska,tady v té divočině,daleko

od ruchu a lidského hemžení.O své minulosti nemluvil.Vyptával se,co dělám.

Chtěl vědět o mně aspoň něco.Měla jsem jaksi „spoutaná“ ústa,chtělo se mi jen

poslouchat.Letmo se dotkl mé ruky a pak nic.Prolézali jsme hustým křovím,vzal

mě za ruku už jaksi samozřejmě,vedl mě,ty ruce už tak zůstaly,vyzařovala z něj

jistota a bezpečí.Nepřipadal mi jako neznámý chlap,ale někdo,koho dlouho známe.

           Ani nevím,jak dlouho jsme,už jen mlčky,chodili po lese za měsíčního svitu,

začalo svítat,nebyla jsem unavená,vylezli jsme na posed a mlčeli jsme,bylo

nám v tom tichu dobře.“Můžu tě zavést do svého domečku?“řekl jen tak

mimochodem.“Chtěl bych Ti něco ukázat.“Mlčky jsem přikývla.Blížili jsme se

k hájence po cestě, po které jsem už včera šla.Najednou se ke mně otočil

a prudce mě k sobě přivinul,začal mě k sobě pevně tisknout,až jsem skoro

nemohla dýchat,a šeptal:“Já tě chci,moc tě chci,víš,já už jsem tak dlouho

neměl žádnou ženu,neboj se,neublížím ti.“

V tom okamžiku ze mě opadlo snění,takový ten blažený stav,něco se ve mně

probudilo,nebránila jsem se,bylo mi to příjemné,i když ta prudkost mě

zaskočila.Jen se mi zničehonic začaly po tváři koulet slzy,tiše a pokorně

jsem se chvěla pod přívalem slz.

On se najednou zarazil,podíval se zblízka do mých očí zalitých slzami,dotkl

se mokrých tváří a povolil sevření.“Promiň,prosím tě,odpusť mi to…já…já…“

a zase jsem se ocitla v jeho objetí,cítila jsem jeho horkou tvář a chlapskou

slzu,tak vzácnou.Nic jsem nechápala a on mě vedl dál,dál do svého království.

          Vešli jsme dovnitř a tam se najednou úplně sesypal.

„Ano,to,co se povídá tam dole,to je všechno pravda,jsem vrah,vrah,vrah.

„Já to nevydržím,nemohu dál,je to hrozné,ta samota a opovržení lidí.

Já to tu mám tak rád a přitom to zároveň nenávidím.“Klečel tam na kolenou,

hlavu v dlaních,z dospělého muže bylo najednou bezbranné,nešťastné stvoření.

Mluvil,jako kdyby mluvil sám k sobě,jako kdyby se svěřoval zdem svého

malého domku.“Když jsem si ji bral,byl jsem šťastný,bylo to z lásky,v té

naší lásce jsme nepochopili ani ona a ani já,že každý máme svůj svět a ty světy

že se nemohou spojit v jeden společný.Jednou jsme se strašně pohádali,

byl jsem v ráži,to mně bylo dvacetdva,agresivní zlost ze mě jen čišela,ale

nevztáhl jsem na ni ruku,i když jsem k tomu neměl daleko.Jak jsem

se k ní přibližoval,tak ona ve strachu ustupovala,při couvání ztratila

rovnováhu,zavrávorala a spadla tak nešťastně.Rozbila si hlavu a zanedlouho

zemřela na následky zranění.Tohle jsem nechtěl,nechtěl.“řekl to s takovou

bolestí,že se ve mně něco hnulo.“Odsoudili mě,seděl jsem,dole vědí,že jsem

seděl,ale neví  za co.Asi se divíš,že jsem tu hajnej,člověk i v tom neštěstí někdy

potká člověka,co hned neodsoudí,pozná opravdového hajzla od….od….

nešťastníka.Jsem za to vděčný,za tu šanci,zdejší lesy léčí moji duši.Tak dlouho

to nosím v sobě,nikomu jsem se nesvěřil,muselo to ven.Někde tam uvnitř jsem

pocítil,že tobě to říci mohu,nezlob se prosím.“

V mysli se mi v tu chvíli vybavily probuzené oči a v nich nevyslovená prosba.

 Slunce se v té jedinečné chvíli vyhouplo nad obzor do nového dne.