Čečna v Torontu

bylo mi šestnáct a seděl jsem na verandě domu mý španělský hostinský rodiny, kouřil zlatý máčko a nasával poslední okamžiky mýho pobytu v kanadě. bylo asi půl sedmý večer, už se stmívalo a já čekal na taxikáře, co mě má odvýst na letiště. veranda byla tak akorát, jak ji známe z americkejch filmů, prostě plůtek, čtyři venkovní dřevěný skládací židličky, dřevěný kulatý stůl a pak už dveře do domu. klasickej řadovej americkej domek. všude byly kytky. hispánci jsou ujetý na kdejaký květinový vzory nebo alespoň na velký množství kytek. slunce zapadalo a já v dáli viděl panorama toronta. beton. kam se podíváš. beton všude. betonový město. beton je skvělej. bože, jaký tam bylo v létě vedro. ne, jak všelijaký ty idylický obrázky krásný, čistý, neponičený přírody s medvědem a liškou, jak společně lověj lososy. omračující světelný opar se pomalu začal vinout nad město. většina z oněch deseti milionů lidí si teď, v každý domácnosti, v tomhle megaměstě zapíná světlo, jen aby mohla jít na záchod, uvařit si jídlo, oblýknout se po sexu nebo jen tak koukat na televizi. k čemu tolik energie? setmělo se a už je nad městem vidět světelný žluto-červeno-oranžový pás lidskýho hnití. kde bychom byli bez elektriky ? úplně v prdeli. ano. většina z vás si ani prdel neutře po tmě. díky nikolo!

típám cíčko a vyhlížím taxikáře. stará martinézová se zrovna vrací se šesti obrovskejma igelitkama z nákupu z wallmartu. přijela busem číslo třicet, kterým jsem jezdil celou tu dobu, co jsem tu byl na metro, pak metrem dalších čtyřicet pět minut na zastávku u školy. klasická hodinka a čtvrt pozorování amíků při každodenních činnostech. přišla ke. vysíš mi patnáct doláčů za net. cože ? já ? jak je to možný ? nemožný! oukej stará martinézová máš je mít. říkala, že je mám nechat i s klíčem od pokoje v pokoji na stole. zahazuju vajgl zlatýho máčka a jdu pro věci. že si je jako připravím na tu verandu, aby to ten imigrant, co pro mě přijede v tom taxíku,to měl jednoduší, a tak všechno kolem pintlich. vynesu věci z pokoje, starý matrinézový tam nechám posledních deset dolarů co mám, klíč a boty, který se mi už nevešly do kufru. vole. jak já je měl rád. zavřu dveře, naskládám věci k brance a dál čekám. ani jsem nevěděl v kolik pro mě má přijet. jenom jsem věděl, že neska je něco ve vzduchu. hispánci na ulicích házeli divný voči, stará martinézová chtěla keše a imigrant s taxíkem furt nikde. vodpaluju druhý máčko a čekuju večerní hood. z dálky vidím přilibližující se světla caddilacku. auto zastaví na krajnici a vyleze z něj typickej imigrant. ind s turbanem. chvílí číhám, jestli je ten odvoz vopravdu pro mě. byl. ind připelášil s tím, jestli čekám dlouho. říkám mu, že ani nevím, asi ne. naházel věci do kufru svýho korábu a vyrazili jsme. začal vyprávět, že se jeho rodina přistěhovala z dillí, že on je první generace, která přišla před čtyřiceti lety a že je vystudovanej zubař. k posrání, že dělá drožku. já jsem mu začal vyprávět o tom,kde je česká republika a co jsem vůbec dělal v kanadě. popsal jsem mu ve stručnosti, co je český pivo, piko, škoda-auto, semtex a jaký sou češky. byl z toho nadšenej. prej se chce sem jet podívat. že prej kvůli tomu pivu. to určitě. dorazili jsme na letiště. obrovský. světla, žárovičky, panely, ledky ,neony, milion lidí. bláznovství. vyndali jsme věci z caddilacku a naložili jsme je na letištní vozejček. rozloučil se, podal mi ruku, upravil turban, zabouchl kufr a nastoupil zpět do auta.

takže letím domů, konečně. projedu letištním vchodem s vozejčkem plným krámů a před sebou vidím obrovskou tabuli s nápisem: Druhé zavazadlo 50 dolarů. skvělý. co teď, když nemám ani cent a k tomu tři kufry. uklidni se. přemejšlej. zahlíd jsem bankomat. s pocitem vítězství si to štráduju k tý železný bedně. přijdu k ní a vidím samolepku: OUT OF SERVICE. skvělý. v dohledu žádnej jinej bankomat. jdu teda zpátky k vozejku. čapnu ho a jedu dál halou. zastavím se na informacích a ptám se, kde jsou další ATMs. ta fajná buchta za pultem mě navedla na tu správnou cestu. jdu si teda k úplně poslednímu bankomatu na letišti, vložim kartu a čekám. čekám. vaše karta má technické potíže, kontaktujte svého bankovního poradce. to jde s komerční bankou mimo ČR dost špatně milý bankomate a ještě navíc, když mi to letí za čtyři hodiny. nastává hodina H. co teď? mysli. při cestě k tomu druhýmu bankomatu byla směnárna. zkusím to tam. přijdu k okýnku a říkám jestli bych si mohl vybrat peníze u nich. dáma v pokročilém věku mi odpověděla, že si mohu vybrat americký dolary a nechat si je u nich vyměnit na kanadský, že to je jediná možnost, jak vůbec vybrat peníze. jo a že se za to platí velký taxy. tak jo. super. moje poslední možnost jak se odsud dostat. vyberu teda devadesát americkejch a paní v pokročilém věku za pultem mi vrací rozměněných padesát jedna kanadských dolarů. great. spakuju věci a vyrážím k odbavení. postavím se do šneka za nějaký německý páreček. po deseti minutách, když na mě přišla řada, tak mi pán u toho pohyblivýho pásu říká, že se musím odbavit sám, že k němu už dám rovnou letenku a kufry. když jsem se zmínil o tom, že při druhém zavazadlu budu platit poplatek, tak mi opáčil tím, že se to už dávno nedělá a že jenom zapomněli sundat tu ceduli. skvělý po třetí. vůbec jsem nemusel vybírat a jenom tak vyhodit z okna čtyřicet dolarů. vezmu věci a jdu se samoodbavit. byl to takový stojan. pět řad po šesti čudlíčkách bez popisku těch čudlíčků. sem snad ňákej hekr? co mám jako dělat, chci letenku, jdu si pro pomoc. opodál stála u pultu paní, která vypadala, že helfne. přijdu k ní a ptám se jak to mám udělat, že absolutně netuším co s tím. paní se na mě podívala a s arogantním tónem odpověděla, že nemá čas. nehelfla. skvělý. vrátim se teda k tomu stojanu a budu se ho snažit ňák heknout. asi po pěti minutách klikání na čudlíčky mi vypadla letenka. připadalo mi to jak bedny na míráku. mačkáš knoflíky a jenom čekáš na štěstí. oukej, mám lístek, peníze, který můžu utratit za jiný nepotřebný píčoviny a dvě hodiny času na letišti. je tu odbavení. hodím dva kufry na pás a už už tam chci házet třetí, načež mi pán zpoza pultu říká, že si můžu vzít ten třetí s sebou do letadla. fajné. obdržim palubní lístek a teď směr rentgeny.

na tuhle část jsem si nikdy nezvyk. nabourávání osobních věcí, prostoru. nehledě na to, že jsem měl v jednom z těch kufrů vaporizér. jenom sem nevěděl do jakýho sem ho balil. příjdu k rentgenu, zařadim se do fronty a čekám, kdy na mě příjde řada. ten páreček dvou německých turistů stál přede mnou a šprechtil cosi o tom, jaký asi bude ve frankfurtu počasí, až přiletí. čekal jsem dál až letištní sekuriták prohlídne jejich zavazadla plná javorovejch sirupů, hadrů z výprodeje, levnejch šminek a všelijakejch dalších kokotin. auf wiedersehen. jsem na řadě. žaludek se mi trošku svírá, mám střevní nevolnost a přepadá mě teplo a zima. předemnou za rentgenem obrovskej černoch. asi tak dva na dva metry. sto třicet kilo, minimálně gorila. hovado. holá hlava, dvě bílý bulvy a zuby jak ze slonoviny. týpek asi tráví spousty času v posilovně. a na kosmetice. já o hlavu menší , v hadrech kam by se vešli čtyři somálci a pes. hip hop byl tenkrát v módě. koukám na něj, jak na poličku, kam táta schovával pornáče. s respektem. koukám mu pod ruce jak mi šacuje batoh. jsem v klidu. nemělo by tam bejt nic ilegálního. trvá to ňák dlouho a ta borka za kompem sebou furt šije. je mi jasný, že to jeho náplní práce, ale vypadám snad jak terorista? asi jo. zavřeli se dveře ke vstupu k mýmu rentgenu a já začal bejt opravdu jen malinko nervózní. ta malá, asi tak dvacetiletá, fakt hezká blondýna s tou miniprdelkou, co seděla za tím počítačem a šmírovala věci v zavazadlech, něco šeptla tomu čtverečnímu černochovi. co je? našli něco o čem nevím ani já?

čekám a koukám kolem sebe. vypadám jak atrakce na náměstí. můj vchod je zavřenej a lidi okolo kamerujou. sem tam si na mě někdo ukáže. černoch se mě ptá jestli mi nebude vadit, když mi prohlídnou věci, že se tam tý jeho kolegyni s tou fantastickou miniprdelkou, xichtem jak ze švédskýho gangbangu a těma školáckejma blonďatejma copánkama, něco nezdálo. fajn. klidně. nemám co skrývat pane. kufr leží přede mnou. mohl by jste to otevřít? jasně. rozepnu zip a začnu vyndavat oblečení. přestaňte, já sám. dobře borče. uklidi se. černoch si to vzal do parády. svetr, mikina, mikina, triko, krabice. kurva. tak tohle je ten kufr, kam jsem dával ten vaporizér. měl recht, opravdu to asi na tom displeji u tý buchty vypadalo jako bomba. taková dřevěná tuba se skleněnou koulí navrchu. všude samý dráty a uprostřed tý skleněný koule malá železná mistička na paličku skaňoura. černouch se na mě podíval dlouhým, zkoumavým pohledem držíce krabici. usmál se a odložil to na stranu. uff. tak tohle nehledali. tak co? dyť tam nemám žádnej kontraband. černoch vzal vysílačku a něco do ní hlásil. čekám dál a začínám se sám sebe ptát, co se tu děje. přišel tak padesáti letej chlápek a říká že je šéf airport police, jestli mu můžu dát pas a leteknu. že si to potřebuje zkontrolovat, a pak přišla ona osudná otázka. where are you from? I'm from czech republic. COŽE ? ČEČNA? a kurva, ztraceno v překladu. chlápek se už na nic neptal a snad rychlostí světla si to štrádoval ke stolečku na konci haly. sednul si za stoleček, před sebe položil moje doklady, založil si pas a do každý ruky si vzal telefon. celou tu dobu mě čekoval a do obou telefonů mluvil společně. po chvilce jsem přestal mít zájem o mý doklady i o toho šaška, co mi nerozuměl, protože se ze dveří za mnou vynořili tři policajti. víš, klasický letištní policajti. vypadají úplně stejně jako každej jinej fízl, co brázdí město. čepice, mundůr, odznak. až na to že letištní policajti mají na rameni AP, jako airport police. stoupli si přede mě a začali se mě vyptávat odkud jsem, jak dlouho sem byl v kanadě a jestli se tam chci vůbec někdy vrátit. odpověděl jsem na všechny otázky a čekal dál na to co se bude dít, protože mi vlastně ještě nikdo nevysvětlil, vo co tady de. ty tři strážci kanadský důstojnosti se zařadili vedle toho černocha a začali mi prohrabávat všechny věci. důkladně. černoch vyndal mikinu a prošacoval jí, pak jí podal prvnímu fízlovi. ten to šacováním zkontroloval a podal to tomu druhýmu. ten udělal to samý a tak to šlo až ke třetímu. poslední v řadě zase mikinu složil. takhle to dělali se všema věcma, co vytahovali z tašky. stál sem tam, lidi okolo si mě už začali fotit na mobily. teď jsem už reálná letištní atrakce. kde mám klobouk na drobáky. možná vycházející hvězdička z toronto Airport. ten šéf AP se vrátil i s mejma dokladama a posílenej o další dva fízly. bohužel tyhle dva už na sobě měli černou kuklu, černou neprůstřelnou vestu, samopal přes hrudník a černý kalhoty. vlastně byli celý v černým. viděl jsem jenom jejich upřený oči a ústa která se ani nehla. fpíčivoe. ti dva maskovaní se postavili za mě a hlídali mě. asi jsem byl potencionálně nebezpečnej. černoch něco objevil. vyndal to. pepřák! jo, takže kvůli tomuhle takovýhle caviky? pane, k čemu to máte? na sebeobranu. v kanadě a na sebeobranu? jasně, vždyť nikde si nepřijdu bezpečně. v kanadě je toto nezákonný, pane. přijel další ze spolku ochránců letiště. tentokrát s železnou bednou na kolečkách. všechnu elektroniku na pás. mobil, foťák, ipod, notebook a kameru. ten technik, co zrovna přijel, rozložil tu bednu na takovej multimediální box. vzal všechny moje eletrověci a začal je rozebírat. úplně do mrtě! na tom monitoru, co tam měl, jsem viděl fotky který sem vyfotil, do mobilu se mi dostal bez pinu, ipod jsem nikdy na tolik částí rozloženej neviděl a s notebookem sem se už pomalu loučil, protože jsem nevěřil, že to někdy někdo dokáže složit do původního stavu. vaporizéru si ani nevšimli, zůstal v původním obalu celou tu dobu. rasisti. hlavní šéfik mi říká jestli se s ním a v doprovodu s jeho kolegy mohu přesunout na další výslech. sakra, tak tady asi končí všechna sranda nebo co. přikývnul jsem a vyrazil do neznáma.

prošli jsme dveřmi odkud předtím vylezli ti policajti. železný, asi bezpečností dveře. šli jsme chodbou. přede mnou ten šéfik a za mnou ti dva ozbrojenci. chodba byla dlouhá a bílá. míjeli jsme po stranách napřeskáčku dveře jak z kriminálky miami. v těch dveřích byli okna a v místnostech za nima velkej stůl se zrcadlem přes celou stěnu. přesně jak z akčňáků. prošli jsme skoro na konec chodby a vlezli do jedné z těch místností. super, připadám si jak v blbým béčkovým filmu. šéf mi řekl ať se posadím za stůl, že hned přijde. jasně, kam bych asi chodil šéfe. sednul jsem si za stůl, jak mi řekl a pozoroval ho, jak se otáčí a vychází z dveří. jen co prošel dveřmi, tak se do tý místnosti nahrnulo dalších sedm kovbojů majíce ony neprůstřelné vesty, černý hadry a v neposlední řadě ten samopal přes hrudník. postavili se ke stěně naproti mně. všech osmnáct párů očí kontroluje každej můj pohyb. buzny. co se asi bude dít dál? sem snad tak velká ryba, aby se tohle kvůli mně dělo? nebo si kluci prostě chtěj jenom nacvičit nevšední situace ohrožující letiště? seděl jsem tam, za tím stolem, přemejšlel o absurdnosti celý týhle komedie a zaráželo mě, že ty kovbojové snad musej mít i spešl výcvik na to zůstat v klidu a nehnout ani brvou. snad ani nemrkali. vypadali jak sochy. lidský sochy. ty jak stojej vždycky dole na václaváku s tou kasičkou pod nohama. jenže tyhle ti tam žádnou neměli. škoda. dal bych jim tringelt. dal bych si cíčko. po deseti minutách se vrátil velkej šéf AP s dalším zástupcem kanadský bezpečnosti , v kvádru oděným, malým, s pleškou a s hrozně špatně uvázanou kravatou. posadili se. jmenuju se smith. takže pane B., celý rozhovor je nahráván a archivován. budeme vám klást otázky a vy nám na ně jistě rád odpovíte, že ano. ano pane. smith s pleškou a s bradou jak buzz rakeťák vytáhl jaká si lejstra. položil je na stůl a vedle toho zapnul diktafon. a lampička do xichtu nebude? celá ta situace mi přišla vskutku absurdní. chtělo se mi strašně smát, protože mi ve skutečnosti nemohli nic udělat. možná vyhubovat. posranej pepřák. že já ho nedal do toho kufru do nákladního prostoru. takže začneme pane B. odkud máte onen pepřový sprej ? z čech. a tam je to legální ho prodávat ? ano pane. jak jste ho sem dovezl? v kufru pane. a to na to kolegové ve frankfurtu nepřišli ? asi ne pane, když jste ho objevili teď vy. následovalo tří hodinový bombardování otázkami typu, jak dlouho sem tu byl, jestli se sem chci ještě někdy vrátit, kde jsem bydlel, s kým jsem se setkal, co dělají moji rodiče, co dělali za práci v mý hostinský rodině, co jsem navštívil za země, jestli jsem měl problém s policií, kam chodím v čechách na školu, kam se chci hlásit na školu a sračky a sračky a sračky. ani jsem netušil, že mám tak velkou slovní zásobu. vrchol byl, když mi ukázali výpisy z účtů rodičů. stále něco zapisovali do těch papírů a diktafonu nestačila jedna paměťovka. bylo to únavný. výslech končil větou, zda mám u sebe ňáký drogy. nemám pane. asi nevěřil, totiž poslední kolonku v lejstru nevyplnil. děkujeme vám pane B. a ještě chvilku poseďte. oba se zvedli a vyšli ze dveří. devět kovbojů se znova vyrovnalo ke stěně.jeden zakašlal. tak přece to nejsou androidi! do místnosti vstoupil další neznámí. celej v bílím, zrzavej knírek a zrzavý vlasy. bylo to vtipný. svléknout. teď už to vtipný nebylo. jako vše? spodní prádlo si můžete nechat.takže není teplej, gut. sem doktor a provedu prohlídku, souhlasíte? mám jinou možnost ? ne. tak v tom případě souhlasím. oblečení sem přehodil přes židli a připadám si jak na red line distrikt v amstrdamu. očumovanej. otevřete pusu. jo. teď vám prohlédnu uši. jo. oční víčka. jo. doprdele co bych asi mohl pašovat pod víčkama?? zbývá poslední místo. doufám v nejhorší, předklonit a zakašlat. PTP.prohlídka tělesných dutin. naštěstí k tomu nedošlo. se slovy, že prohlídka proběhla v pořádku se doktor otáčí a odchází. jak lusknutím prstu zmizel doktor i kovbojové v černým. zůstal jsem tam sám jenom v trenkách a se zrcadlem přes celou stěnu. vzpomněl jsem si na rowana atkinsona v johny englishovi.

dobře. takže co ? výslech už skončil a mohu se oblýknout a odejít ? nebo na mě ještě něco chystaj ? nahodím vohoz a vylezu z místnosti na chodbu. nikde nikdo. takže přišli jsme předtím tudy. vykročím vpravo a jdu směrem k těm asi bezpečnostním dveřím.vezmu za kliku a otvírám. rentgen, co sem byl u něj předtím já, už znova funguje. černoch, co jsem u něj byl předtím já, už znova prohledává další tašku, tentokrát bez komplikací. hezky! moje věci. batoh i kufr byli opět vzorně srovnány. elektronika složená. ipod i notebook v původním stavu. nevěřil jsem. šéfik podávající mi letenku s dokladama , říká že to letí za deset minut tak ať sebou mrsknu. neodpustím si jednu otázku. co by se stalo kdybych byl občan kanady ? dostal by jste tři měsíce natvrdo plus padesát tisíc dolarů pokuty. heh. ještě že nejsem, zatím. vzal jsme doklady a namířil jsem si to do letadla.

cesta měla bejt dlouhá. okolo jedenácti hodin. moje místo bylo uprostřed. vlevo seděla postarší kanaďanka, okolo padesáti let. energická stará dáma mi vyprávěla o tom, že letí za vnoučaty do evropy. druhý místo vpravo zůstalo prázdný . tak jak se zabavím ? cesta dlouhá, nic, co na práci. na sedačkách přede mnou byly v opěrkách hlavy malý obrazovky. vytáhl jsem brožuru a začal prohlížet seznam filmů. položka 23. fight club. pouštím. po těch třech hodinách psychologickýho rozkladu jsem potřeboval na záchod. záchody v letadle mě fakt bavěj. chvilka rebelství. bejt v deseti tisícový vejšce nad zemí a volně chodit po letadle. bylo asi už okolo čtvrtý ráno, kdy skoro všichni v letadle spali. skoro. kromě mě a chlápka o dvě řady přes uličku zamnou. už když jsem byl na letišti, tak jsem si jich všim. při nastupování na palubu stáli za mnou. zvednu se a procházím kolem nich na záchod. the guardian. asi skalní fanoušci. ty noviny museli mít přečtený aspoň dvacetkrát. když jsem se vracel ze záchoda jen jsem se na ně matně podíval,pořád zaražený rypáky mezi řádky, posadil sem a usnul. nervy, ale furt pracovali a já se budil, co dvě hodiny. týpek pořád četl noviny. tajnej. heh.

na frankfurtský letiště jsme přiletěli někdy dopoledne. je to z vejšky docela velký město obehnaný malejma políčkama. rozlámanej po dlouhým letu se zvedám a vycházím z letadla. procházím tunelem, co vede z letedla do letištní haly a na konci toho tunelu už vidím dva esesáky. přibližuju se k nim. mister B.? ja. kommen sie bitte. jako zase od znova ? to samý, co v torontu? procházeli jsme kolem těch budek, občané EU, občané země, jíné země a pak čtvrtá. bez popisku. v ní hnusná, tlustá, napuchlá helga. passport bitte. stál jsem před tím okýnkem, z každý strany bradwursťák a ta ropucha v okně. podávám pas. helga v budce začala něco německy na horsta fuchse a rocco sigfrieda vedle mě. prohodili pár vět a zpoza okýnka se ozvalo. to nejste vy, tohle není váš pas. no to jsem já, jak vám to mám dokázat? řekněte mi číslo pasu. neznám číslo svýho pasu. po chvilce dohadování co vlastně chce, jsme se shodli na místě vydání pasu. místo jsem si tipnul. podala mi pas tou škvírou v okně a já si šel po svejch. davaj pizďec.