Sůl (a my)

SŮL (a my)
Opatrnými bosými kroky jsem se pohyboval po rozpraskaných parketách téměř neslyšně. Doprovázen řvoucími zvuky města prostupujícími otevřeným oknem a s očima zarudlýma nedostatkem spánku jsem nechal při chůzi volně padat na zem lehounký popel z cigarety v mé levé ruce, ze které jsem si naposledy potáhnul snad před stoletím. Takový pocit jsem měl v té chvíli z plynoucího času. Ten popel padal tak tiše, jako já jsem kráčel, přizpůsobil se dokonale směrům mé chůze, jako bych za sebou naprosto neúmyslně nechával cestičku, abych trefil zpátky na gauč, anebo aby mě ONA našla. Třeba v koupelně nebo v kuchyni. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že tam vlastně leží. Na tom gauči, ke kterému jsem si podvědomě vyznačoval cestu tím padajícím popelem, který tu cigaretu dělal menší a menší. I ona jak tam ležela zkroucená pod mým svetrem a ve spánku třesoucí se zimou kvůli chladu té řvoucí ulice prostupující oknem, na mě působila menším a menším dojmem. Viděl jsem její vlasy padající z okraje gauče jako vodopády, akorát byly tiché a hnědé jako větve stromů, které to uřvané město nezná a její útlou lopatku pravidelně pokrytou husí kůží, která ve mně budila lítost a zároveň odhodlání zavřít to okno, ale zápach zatuchlin všeho druhu byl příliš silný na to, abych to udělal. Docela živě jsem si dokázal představit její zelené, oči, které byly momentálně potažené mírně nafialovělými víčky, které působily skoro mrtvolným dojmem. Z cigarety zbyl už jen malý nedopalek, který mi nekontrolovatelně vypadl z ruky a dokonale se tak vyjímal mezi ostatním nepořádkem na parketách. Sledoval jsem ji, jak tam ležela, působící tak bezmocně a neškodně, tak mrtvolně nehybně, a i když jsem viděl pod mým svetrem její vzdouvající se ramena, to její mrtvolné vzezření mě až skoro děsilo. Rozhodl jsem se na chvíli přestat sledovat její nehybnost, která byla v tu chvíli zajímavější než cokoli jiného. Proplétal jsem se mezi nepořádkem na zemi, tím ranním chladem pronásledujícím mě z ulice, tím zápachem zatuchlin a nemytého nádobí snad celou věčnost, až jsem se k němu přiblížil docela a zahlédl tvořící se plíseň na okrajích talířů. Kuchyně vypadala stejně špinavě a přehnaně nedbale jako v pozdní noci, která nás vyhnala do svých bytů podobajícím se feťáckým doupatům, které jimi možná ve skutečnosti i byly. Můj zamlžený zrak utkvěl na zemi pokryté hromadou střepů a rozsypanou solí, která byla důvodem k jejím hnědým vlasům tekoucím přes okraj gauče a k její spící mrtvolné a nahé kůži přikryté mým vlněným svetrem.
Ta noc před chladným ránem:„Vivien, řekla jsi, že si to svinstvo nedáš!Slíbila jsi to !'' Jak jsem už řekl, pozdní noc všechny zaháněla do bytů a my patřili mezi ně. Podpíral jsem její tělo, téměř neovladatelné a snažil se najít jiskru v jejích zelených očích, kterou kdysi mívala. ,,Ježiš nech mě na pokoji, prosím tě! Zvládnu snad vyjít blbý schody, ne?“ Snažila se mi vysmeknout z poměrně zesláblých rukou, které byly naštěstí ale stále dost silné na to, aby jí to nedovolily. Doslova jsem jí táhnul jako pytel po schodech ke vchodovým dveřím od bytu a od vchodových dveří až do kuchyně, která mě následně nelibě přivítala tím skoro až nesnesitelným zápachem nemytého nádobí. Oba jsme byli tak nemotorní. V tu chvíli jsme museli působit tak groteskním dojmem, i když jsme ve skutečnosti vlastně groteskní vůbec nebyli. ,,To ty jsi byla ta, kdo to řekl. Že tohle nikdy neuděláme! LSD, tráva a tím to končí. Dali jsem si slovo a nedodržela jsi ho. Proč ten posranej koks? Sakra Vivien, řekli jsme, že budem po matuře blbnout, tak jako nikdy, že nevynecháme ani jednu zdejší party, že nám bude všechno jedno, ale koukni se okolo! Vždyť žijem jako krysy v odpadcích středověké ulice!'' Zahleděla se na mě těma polovyhaslýma očima, zády se opírala o bílou zeď a na její tváři jsem viděl, že chce něco říct, že se chystá udělat vzdorovité gesto. Vypadala odhodlaná udělat cokoli, ale její nemotornost jí opět ovládla a při pokusu nesouhlasně vymrštit ruce do vzduchu shodila snad jedinou celistvou věc, která byla součástí našeho bytu. Zavařovací sklenice plná čistě bílé soli padala na zem překvapivě pomalu, anebo jsem měl alespoň takový pocit. Při dopadu se rozletěla na nespočetné množství kousků, které měly tendence zabodávat se nám do bosých nohou. Oba jsme hleděli na sůl rozsypanou na studených kachličkách, jako na něco neobvyklého. ,,Co ti ta sůl připomíná?'' Zeptal jsem se jí tím nejrozčílenějším tázavým tonem, jaký vůbec mohl v tu chvíli vyjít z mých úst. ,,Možná tak to, že bych si dala ještě trochu koksu.'' Podívala se na mě při tom takovým divným způsobem, že mi poprvé v životě přišla ošklivá. Jakoby jí tvář ještě více zbělala, jakoby její vlasy už nevypadaly jako hnědé vodopády, jakoby se v ní probouzelo něco, co se mě snaží co nejvíce popudit. ,,Ne Vivien!'' V poměru s tichem, které nás obklopovalo ruku v ruce s tmou a rozčílením nás obou, jsem byl možná až příliš hlasitý. ,,Ta sůl jsme my, chápeš? Jsme jako ta sůl na tý zemi! Jsme stejně rozsypaní. Jsme tisíc malejch částic válejících se po zemi!'' Její tvář byla stále stejně bílá, vlasy stejně zacuchané, oči stále vyhaslé s kapkou vzdoru ve tvářích,obklopena nekončící tmou. V tu chvíli se o mně lehce opřel stín beznaděje, který mi našeptával fakt, že nic víc v tuhle chvíli dělat nemůžu. Slova jsou to jediné , co dokáži a co jsem kdy dokázal použít. Přesvědčovací schopnosti prostřednictvím složitých formulací a upřených pohledů, byly vždy mou jedinou zbraní. Můj upřený pohled, ta zbraň, ta pomyslná mačeta, která v tu chvíli prosekávala tmu a noční ticho, čekala na její reakci. Na reakci, která by mi přinesla úlevu a souhlas s mojí výpovědí. ,,Sráčí!“ Ozvalo se náhle s ozvěnou odrážející se o prázdné stěny kuchyně. Ten výkřik zároveň zlomil vejpůl moji pomyslnou mačetu, mojí zbraň, na kterou jsem se zatím skoro vždy mohl spolehnout. ,,Sráči!Sráči!“ Zakřičela ještě jednou. Asi si možná myslela, že jsem jí neslyšel. Stál jsem jako bych ze sebe už nedokázal vypravit ani slovo proti tomu jejímu, definitivně jsem se nechával udupávat nezájmem o NI, o rozsypanou sůl, o plesnivějící nádobí, O NÁS DVA. Koukala na mě. Čekala, že něco řeknu, v hloubi duše doufala, že jsem s ní ještě neztratil trpělivost. Že to jen a pouze tak vypadá. Její tvář už nepůsobila tak vzdorovitě, její vyhaslé oči se podlévaly slzami.
Stáli jsme tam téměř nehybně, obklopeni tou tisícovkou střepů a připadal jsem si rázem v tu chvíli jako při tragické scéně v akčním filmu. Jako když někdo zemře, a dva lidé stojí v polorozbořené budově obklopení střepy, zírající na něčí mrtvé tělo, až na to, že my jsme zírali na sebe, což v tu chvíli částečně působilo možná i stejně tragicky. Najednou jsem začínal mít pocit, že mi její vodopády splývající podél její vybledlé tváře začínají zase připadat docela hezké, že její tvář už nepůsobí tak vzdorovitě. Chtěl jsem mír mezi námi dvěma. Chtěli jsme ho oba. I když jsme ani jeden neřekli pouhé slovo, byli jsme si tím naprosto jistí. Toužil jsem se dotknout její tváře, její útlé lopatky a následně se s ní usmiřovat v obětí na tom starém gauči až do svítání, pak jen v tom nahém objetí usnout a nechat se pohltit světlem zítřejšího dne a čekat, co bude dál. Dotknul jsem se tedy její tváře
a….
Stál jsem tam v té kuchyni obklopen ranním světlem a rozhodl jsem se použít mou vytvořenou cestičku z popela z cigarety, která si už na podlaze našla své místo. Dovedla mě k tomu starému gauči, dovedla mě k NÍ. Klekl jsem si dolů k tomu mrtvolnému vzezření s vlasy jako vodopády a dechem neuvěřitelně pomalým, k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy ve svém životě viděl. A čekám. Čekám, co bude dál. Čekám až otevře oči a já ji dovedu k té hromádce soli a znovu se jí zeptám: ,,Co ti ta sůl připomíná Vivien?“