Smutný pejsek

Jednou byl Pavel pozván na návštěvu ke svému kamarádovi na venkov.
Těšil se, že na pár hodin vypadne z té smradlavé Prahy a užije si své, tolik milované přírody.
Byl vřele přivítán, usadili se s kamarádem na zahradě u domku a povídali si.
V rohu zahrady zahlédl boudu a u ní na řetěze přivázaného smutného, neskutečně zanedbaného pejska. Srst měl samý dred a zakrývala mu i oči.
Srdce mu sevřelo lítostí. Nechápal. Nechápal, jak se může člověk takto nelítostně chovat ke svému nejlepšímu příteli?
Už neměl náladu tlachat o čemkoliv, protože jeho mysl byla u smutného pejska.
Nemohl od něj odtrhnout oči a přemýšlel, jak mu pomoci.
"Mohl bych si pohladit Tvého psa?" zeptal se kamaráda.
"No, nevím, mohl by Tě kousnout", odvětil on.
"Myslíš? Mohu to zkusit?" zeptal se Pavel.
"No, jak myslíš, riziko je na Tvé straně", odpověděl otráveně překvapený kamarád.
Pavel vstal a pomalu, s tichým, konejšivým hlasem, se blížil k zanedbanému pejskovi.
Ten na něj, s hlavičkou nakloněnou na stranu, zvědavě koukal.
Nejevil žádnou agresivitu, jen pozorně poslouchal ta laskavá slova, která evidentně nikdy v životě neslyšel.
Pavel si k němu sedl na bobek, začal ho hladit a mluvil k němu laskavým hlasem.
Pejsek by velmi překvapený chováním Pavla, neboť si už ani nepamatoval, kdy naposledy ho jeho pán pohladil a dal mu najevo svou lásku.
Potom se Pavel rázně ujal aktivity.
Spustil na překvapeného kamaráda, jak se takhle bezohledně může chovat ke svému psovi. Proč mu občas nepročeše srst a jestli ho vůbec někdy pustí z toho řetězového vězení.
Ten jen nechápavě zíral, co mu to Pavel vyčítá a odvětil, že takto se prostě lidé ke psům na venkově chovají. Že je to normální. A pouštět ze řetězu ho nemůže, protože by mu utíkal za fenama.
"Tak si zkontroluj plot", odvětil mu rázně už hodně naštvaný Pavel.
"Když v něm nebudou díry, nebude Ti utíkat.
"A teď přines nějakou vanu, nalej do ní vodu, dej mi mýdlo, kartáč a nůžky," dodal.
Když to kamarád vše přinesl, jemně vzal pejska do rukou, pomalu, s konejšivým hlasem, ho ponořil do vany a začal ho mýt a ošetřovat.
Srst byla v tak zuboženém stavu, že se rozčesat nedala a tak jí musel Pavel místama ustříhnout.
Najednou pejsek po dlouhé době zase viděl! Přes očička už neměl tu neprůhlednou clonu chlupů!
Když vyndal pejska z vany, odepnul ho z řetězu a vytřel mu do sucha srst. Kamarád nevěřícně zíral, jak krásného psa má!
Slíbil Pavlovi, že už ho nebude tak zanedbávat. Že spraví i plot, aby mohl pejsek svobodně běhat po zahradě.
Když Pavel odcházel, pejsek by viditelně nejraději šel s ním, ale to nešlo.
Tady byl doma a mohl jen doufat, že jeho páníček dodrží slib, který dal Pavlovi a bude se k němu chovat tak, jak se člověk ke svému nelepšímu příteli chovat má.