Modrý život

 

Jen co jsem se naučila číst, hltala jsem doslova všechno, co mi padlo pod ruku. Nejprve jsem prošmejdila domácí knihovničku a hned nato jsem vzala útokem místní knihovnu. Některé knížky mě příliš nezaujaly, k jiným jsem se vracela pořád dokola. A právě k těm druhým patřily knížky od Jaroslava Foglara.

 

Měli jsme doma snad všechny „foglarovky“, co do té doby vyšly, některé z nich dokonce v prvním vydání. Moje mamka si je kupovala už jako malá holka. Často je sehnala jen díky mamince své kamarádky, která pracovala v knihkupectví a nechávala jí je „pod pultem“.

 

Když jsem je četla já, byly už pěkně ohmatané a bylo na nich znát, že opravdu „žily“. Chatu v jezerní kotlině a Hochy od Bobří řeky jsem znala skoro zpaměti, bavila jsem se komiksem o Rychlých šípech a představovala jsem si, jaký byl asi život ve Stínadlech. V žilách mi tepala skautská krev a já byla odhodlaná ulovit všechny bobříky.

 

Vzpomínám si, jak jsem každý měsíc začínala s předsevzetím, že odteď už budu žít jen tím pravým Modrým životem a denně jsem se poctivě snažila dodržovat všechny zásady a zapisovat si je do tabulky.

 

 

Mezi mé velmi oblíbené kousky patřila totiž také Kronika Ztracené stopy. Kromě již zmíněného Modrého života v ní byla rovněž spousta chytrých rad a návodů pro zálesáky. I ty jsem důkladně studovala a občas jsem také některou z těchto zaručených rad vyzkoušela.

 

Jednou jsem se rozhodla, že si v praxi ověřím, zda opravdu oheň dobře hoří i za větrného či deštivého počasí, když jej rozděláme ve starém kbelíku. Zrovna o jednom jsem věděla, tudíž hlavní překážka byla překonána a já se mohla zvesela pustit do experimentování. Pravda, vítr tehdy nefoukal, natož aby pršelo. Spíš naopak. Byl pěkný teplý letní den, na nebi ani mráček, na stromech se nepohnul ani lísteček. To mě však ani přinejmenším neodradilo.

 

Nemohla jsem ale zůstat doma na dvorku, to dá rozum! Co kdyby mě někdo přistihl, jak si hraju se sirkami, ne? Sbalila jsem tedy kbelík, do košíku jsem si připravila láhev s vodou, sirky, malý kastrůlek a sáček s čajem a takto vybavená jsem vyrazila ven. Říkala jsem si, že když se dílo podaří, tak si ještě za odměnu uvařím čaj.

 

Došla jsem až na „malé“ náměstí. Oficiálně se sice jmenovalo Gottwaldovo, ale nikdo z místních mu tak neříkal. Pro nás domácí to bylo vždycky „malé náměstí“. Kromě vysokých smrků, štíhlých bříz a pokroucených borovic zde rostla též řada starých nízkých košatých keřů, snad tújí nebo něco jim podobného. To pro mě nebylo důležité. Co ovšem bylo podstatné, byly bunkry, které v jejich středech vznikaly a do kterých jsme si jako děti rádi chodili hrát.

 

Větve uvnitř těchto keřů byly silné a suché, bez větviček. Některé rostly přímo u země a sloužily coby sedátka, na některé se dalo vylézt a byl z nich výhled na celé náměstí. A právě do jednoho takového bunkru jsem se zašila já se svým nářadím a jala jsem se připravit si aparaturu na svůj pokus.

 

Kbelík jsem postavila částečně uraženým dnem vzhůru, dovnitř jsem naházela suché větvičky, kterých byla pod těmi keři hromada, navrch jsem postavila kastrůlek s vodou a škrtla jsem sirkou…

 

Nikdy bych nevěřila, jak rychle chytne taková hromádka proschlých větviček. Úplně jsem se vyděsila, když plamen olízl ucha kastrůlku a začal šlehat z kbelíku ven. Vylítla jsem z keře, jako když střelí. Srdce mi tlouklo až v krku z toho leknutí. Vzápětí mi ale došlo, že by se oheň mohl rozšířit dál. Tak jsem zase honem vlezla dovnitř a začala jsem hasit. Ještě klika, že jsem s sebou měla tenkrát tu láhev s vodou.

 

Posbírala jsem všechny svoje věci, zkontrolovala, že už nic ani trochu nedoutná a schlíple jsem se vlekla domů. Postupně mě začalo tížit svědomí, když jsem si uvědomila, co jsem mohla způsobit. A že jsem tam i sama mohla uhořet. Ještě několik dní potom mi i při sebemenší vzpomínce běhal mráz po zádech.

 

Na knížku jako takovou jsem nezanevřela, dál jsem si žila tím svým Modrým životem, ale na další pokusy už jsem od té doby nějak neměla náladu.