Útěky do sebe

 

Už jste někdy utíkali? Od reality? Sami od sebe?

Je to složité, viďte?

Vím, o čem mluvím. Sama od sebe utíkám tak trošku celej život. Někdy je totiž strašně složitý se smířit s tím, kým jste.

 

Ale od začátku. Jmenuju se Eliška. Letos mi bude osmnáct. A jsem po dětské mozkové obrně.

 

Pořád se tak trošku bojím, že mě nepřijmou. Víte kdo. Lidi. Občas mají potřebu soudit hned na první pohled.

Ale kdo by jim to měl za zlý. Vždyť jsem koneckonců taky taková.

 

„Letos ta zima přišla nějak později…“ říkala jedna starší paní na zastávce své kamarádce, když jsem šla kolem. Ruce jsem měla schované v kapsách kabátu. Pořád se tak trošku stydím za levou ruku. Mám ji po prodělání obrny ztuhlou, částečně pokrčenou v loktu a bez cizí pomoci, respektive bez pomoci cizích rukou ji nenatáhnu. Tak ji občas schovávám.

Sněhové vločky mi padaly do vlasů. Takový maličkatý, čistý a nevinný svatozáře usínající na mojí hlavě.

Nahmatala jsem v kapse džínů mobil. Displej mi oznámil, že budou čtyři. Polovina baterky vybitá. Čas jít domů.

 

Nepřiznám to. Respektive přiznám, ale až po nějaký době.

Když se s někým znáte jen z tý virtuální reality, nemůžete to na něj jen tak vybalit hned. Lidi se bojí toho, co neznají.

Máte jim to za zlý?

Já ne…

 

Právě přes internet jsem se poznala s několika přáteli. Dneska už je to přirozený. Nikdo se tomu nediví. Toho by byla škoda nevyužit.

 

Chodba je tu ty roky, co tu bydlíme pořád stejná. Schody už ani nepočítají, kolik modřin mají od podrážek a odevzdaně tiše trpí. Jsou tu trošku cítit cigarety a sladký, ženský parfém. Odemknu v jednom z bytů a tiše za sebou zavřu.

 

„Domov je tam, kde se ti automaticky připojí mobil k Wifi.“

 

Jasně. Mládež sobě.

 

Zkontroluju si na mobilu e-maily. Protože co kdyby.

Nemáte žádnou nepřečtenou zprávu.

Aha, tak nic.

 

Přejdu k sobě do pokoje a zapnu notebook. Z prozatím černé obrazovky na mě zírají dvě oči. Mé vlastní. Když obrazovka naskočí, už z automatizovaně klikám na ikonku internetu. Na Facebooku mě čeká zpráva od spolužačky, kdy napíšu ten protokol na chemii. Odepíšu a podívám se oknem ven. Pořád sněží a město pod jemným nánosem sněhu působí křehce a zranitelně.

 

„Občas se mi zdá o papírových městech. Všechno je bílý, křehký a já se bojím nadechnout, abych to všechno nerozbil, bojím se probudit, abych nezjistil, že se mi to všechno jen zdálo a nic z toho doopravdy není. Není…“

 

Sedm tisíc, pět a tři tisíce korun získají autoři se zdravotním postižením, kteří se umístí na prvních třech místech v literární soutěži Internet a můj handicap. V dosavadních jedenácti ročnících nejčastěji zvítězili vozíčkáři a nevidomí autoři. Naruší někdo jejich hegemonii ve dvanáctém ročníku, kterou tradičně vyhlašuje BMI sdružení? Uzávěrka soutěže je 8. února 2016…

Soutěžní práce může mít rozsah maximálně 600 slov. Autoři by v ní měli vyjádřit na základě vlastní zkušenosti, jak jim internet nebo telefon pomáhá vypořádat se se zdravotním postižením.

 

Zadám heslo hegemonie do vyhledávače.

Nadvláda.

 

....

 

 

Internet mi pomohl se vyrovnat se s mým postižením velmi příjemným a nenásilným způsobem. V dnešní době je rozšířenější než pavouci, z kterým mám fobii bez ohledu na jejich velikost, a tak jsem s ním tak nějak srostla. Pomáhá mi denně. Utíkám od sebe už jenom trošku. Utíkám už spíš do sebe. A jsem smířená s tím, jaká jsem. Zčásti i díky němu. Mám ho ráda. Ale… Má i on rád mě?