Berry Clark příběh obyčejného muže

Kapitola
Děsivý stařec


Obloha potemněla a vítr sílil. Kapičky, ty malé drobné kapky lehounce padaly a zavlažovaly krajinu. Měnily se na velké studené krůpěje. Věděl jsem, že se blížila bouřka. Pospíchal jsem rychle domů, když v tom jsem si všimnul starce sedícího na lavičce. Dlouhé šedivé vousy mu spadaly až na zem a do obličeje mu nebylo vidět. Váhavým krokem jsem se k němu přibližoval.

Blesky střídaly hromy a do tváře mě bil prudký déšť. Zbýval už jen necelý metr, když v tom se zablesklo a ozvala se ohlušující rána. Stařík zmizel jako by se do země propadl. Běžel jsem rychle pryč, co mi nohy stačily. Konec parku byl nedaleko, když náhle na mě někdo zavolal. Ohlédnul jsem se. V dáli stál ten starý muž. Opíral se o hůl a oči mu svítily. Opět se zablesklo a stařec tu nebyl, zmizel.

Stál jsem tam strachy bez sebe a hleděl jsem do dáli. Něco mi říkalo abych se dal na útěk, ale přesto jsem stál nehnutě jako sloup. Zahřmělo a já jako by pocítil ruku na rameni. Dlouhé studené a mokré prsty se mě dotýkaly a já se bál otočit. Po chvíli ruka zmizela a já sbíral odvahu. Dal jsem se na zběsilý útěk z parku se vší svou silou.

Konečně jsem viděl svůj domov. Popadl jsem za kliku, rozrazil dveře a rychle je za sebou zase zavřel. Padnul jsem na kolena a zrychleně dýchal. V tom jsem si všiml otisku prstů na mé bledě modré košili. Nic z toho, co se dělo venku jsem nechápal. Nevěděl jsem, co mě pronásledovalo, ale bylo to cosi opravdu hrozivého. Seděl jsem na podlaze naprosto vyčerpaný, unavený a záhy jsem usnul.

Probudil jsem se uprostřed noci, a ještě rozespalý jsem pohlédl do zrcadla. Špinavá a zmačkaná košile působila jako bych právě vylezl z rybníku a ani můj účes nebyl nejlepší. Stále jsem se prohlížel a můj odraz vypadá trochu komicky. Hrobové ticho přerušilo tříštění skla a já spadl k zemi. Nade mnou se skláněl stařec se strašlivou tváří. Velké rudě červené oči mě sledovaly. Jeho dlouhý flekatý nos se mě skoro dotýkal. Z huby mu trčely křivé a špičaté zuby. Ležel jsem na zemi, s hrůzou v očích jsem na něj hleděl a strachy jsem omdlel.

„Víte, kdo jste? Co se vám stalo? Co si pamatujete?“

Sestřička se mě stále na něco ptala, ale nic jsem nevěděl. Nepamatoval jsem si ani jak se jmenuji a v hlavě jsem měl zmatek. Ležel jsem na nemocniční posteli a zíral do prázdna. Skrze okno na mě prosvítal měsíční svit. Přemýšlel jsem nad mnoha věcmi, ale nic mi nedávalo smysl; Kdo mě dovezl do nemocnice a kdo je ten záhadný stařec, který se mě snaží zabít? Neznal jsem odpověď na nic z toho. Ráno mě probudila sestřička;

„Dobré ráno. Tak jak je vám?“

Neodpověděl jsem, jenom jsem se usmál a prohlížel si tu krásnou dámu. Na stolečku už byla uchystaná snídaně. Docela jsem se na ni těšil. Sedl jsem si ke stolu, když náhle jsem spatřil svou označenou postel. Bylo na ní napsané jméno Berry Clark. Měl jsem ohromnou radost, protože jsem věděl, jak se jmenuji.

Den začínal krásně. Měl jsem dobrou náladu. Dojedl jsem své jídlo a šel se podívat k oknu. Bylo opravdu nádherně. Škoda že jsem nemohl ven, nevadí. Na pokoji nikdo nebyl, a tak jsem si pustil televizi. Zrovna běžely zprávy, byly z místního hřbitova. Neznámý vandal zničil několik hrobů a počmáral dveře kostela. To nejhorší ale mělo teprve přijít.

To, co náhle řekla moderátorka mi zcela vyrazilo dech. Z jednoho hrobu se totiž ztratila rakev i s nebožtíkem. Možná by ani tohle nebylo tak děsivé jako skutečnost, že náhrobek patřil jednomu starému muži, který podle pověsti uměl lidi uhranout svýma rudě červenýma očima. Jmenoval se Stefan Ebert. Okamžitě jsem o něm začal hledat víc informací. Stefan žil asi před padesáti lety v jedné malebné vesničce blízko Costnu. Lidem se vyhýbal a postupem času ho přestali mít rádi. Mé pátrání přerušilo ťukání na dveře.

„Vedu vám návštěvu.“

„Ahoj Berry.“ Smály se na mne ode dveří veselé oči.

Byl to můj soused James, ten nejúžasnější člověk na světě. Měl jsem obrovskou radost, že jsem ho viděl. Ihned jsem mu začal vyprávět co se mi přihodilo, ale ničemu z toho nevěřil. Myslel si, že jsem se snad zbláznil.

Vzpomněl jsem si na to zrcadlo, ale to bylo nalezeno neporušené. Pouze, když mě našli, všude kolem mě bylo prý plno vody. Naneštěstí prasklo vodovodní potrubí a voda byla proto úplně všude. Vlastně ani nevím, jak se na tuto situaci dívat. Díky ní mě James našel. Velice mu děkuji a v duchu i strážným andělům. Byla to jen náhoda? Nevím. Můj soused má pro všechno reálné vysvětlení, ale já vím své.

Bohužel nebyly návštěvní hodiny a James tak musel brzy odejít, ale i ta chvilka s ním mě potěšila, jenom mě mrzelo, že mi nevěřil. Nějak mu musím dokázat, že to bylo tak jak tvrdím, ale nevím jak. Vše stálo proti mně; zrcadlo, které bylo nalezeno nerozbité i má košile byla čistá. Napadalo mě jediné; zda se mi to opravdu jen nezdálo, ale ten park; vše v něm vypadalo tak skutečně.

„Ne, něco mne pronásleduje a já to dokážu.“

Opět jsem hleděl do obrazovky a zjišťoval další informace, které by mě posunuly dál. Pátral jsem na různých stránkách, ale zatím jsem nic nového neobjevil. Zavřel a položil jsem telefon na noční stolek. Jak je vůbec možné, že se mě snaží dostat na psychiatrii člověk, který už padesát let nežije? Ničemu jsem nerozuměl, a jelikož ještě nebyl oběd, zdřímnul jsem si.

Utíkal jsem lesem. Někdo za mnou běžel ale nevěděl jsem kdo. Snažil jsem se zmizet před určitou osobou, ale stále jsem netušil před kým. Vyběhl jsem na lesní mýtinu a ohlédl se za sebe. Nikoho jsem stále neviděl, a tak jsem si sedl na nedaleký pařez. Slunko svítilo a opodál se pásly srnky. Pozoroval jsem je, v tu chvíli je cosi vyplašilo a byly pryč. Vyděsilo je praskání větví a dusot, který se stále přibližoval. Postavil jsem se. Náhle z lesa vyběhl šílenec se sekyrou a vrhl ji na mě. Zařval jsem. Někdo se mnou klepal.

„Haló, probuďte se, Haló.“

Posadil jsem se na posteli a čelo jsem měl orosené. V pokoji stála sestřička.

„Je vám dobře? Nepotřebujete něco?“

Ještě trochu otřesen jsem odpověděl, že nic nepotřebuji. Vyskočil jsem z postele a šel se trochu projít.
Procházel jsem chodbou a něco tu krásně vonělo. Vozík s obědem už byl připraven, a tak jsem se vrátil na pokoj. Za chvíli už byli u mě. Bramborová kaše s párkem vypadala opravdu dobře. Ihned jsem se do toho pustil. Po jídle jsem se díval z okna, bylo krásně. Raději bych šel už domů, ale chtěli si mě zde ještě ponechat. V nemocnici je ale hrozná nuda, a tak jsem si šel hrát s telefonem.

Vymyslel jsem si nějaké číslo a rozesílal různé zprávy. Je docela vtipné, když někdo odepíše. Bavil jsem se tím poměrně dlouho až do doby, kdy mi přišla podivná odpověď;

„Vím, kde jsi a najdu si tě.“

Nevěděl jsem, od koho byla, ale raději jsem už neodepsal. Myslel jsem, že potřebuji asi psychiatra. Děly se mi zvláštní věci, které nikdo jiný neviděl a ani kamarád mi nevěřil. Rozhodl jsem se utéct z nemocnice a všemu přijít na kloub sám. Zabalil jsem si několik málo věcí a proklouzl na chodbu. Plížil jsem se kolem sesterny. Naštěstí tam zrovna něco řešily, a tak mě nikdo nezpozoroval. Už jsem byl u výtahu. Srdce mi prudce bušilo, když jsem sjížděl pomalu dolů. Konečně jsem zahlédl dveře ven. Chvíli jsem počkal, a potom jsem zmizel.

Utíkal jsem docela dlouho až jsem se konečně zastavil před budovou, která vypadala jako kino. Rád bych věděl, jaké filmy dávají, ale v nemocničním oblečení jsem tam nemohl jít. Musel jsem se někde převléknout, ale nevěděl jsem kde. Napadala mě jediná možnost. Vrátit se domů, ale z nějakého důvodu se mi tam nechtělo jít. Myslel jsem na zrcadlo a odporného starce; „ne tam se nevrátím!“

Sedl jsem si na lavičku a pozoroval lidi. Přestože jsem byl v nemocničním oblečení, si mě nikdo nevšímal, jako bych byl duch. Přicházel už večer a mě začínala být zima. Rozhodl jsem se i přes svůj strach jít domů, nejdříve jsem ale chtěl navštívit souseda. Zazvonil jsem na zvonek a nikdo neotevřel, a tak jsem se vrátil k sobě. Přestrojil jsem se, a poté jsem ještě jednou zazvonil na souseda. Konečně jsem uslyšel kroky. Těšil jsem se na Jamese, Otevřel mi ale jeho bratr John.

„Ahoj Berry.“ Pozdravil mě trochu roztřeseným hlasem.

„Co tu děláš?“

„Přišel jsem za Jamesem.“

„Tak pojď dál.“

James mě rád viděl, i když byl trochu překvapen. Vše jsem mu vysvětloval, ani se mě nesnažil přesvědčit abych se vrátil do nemocnice a nabídl mi rovnou kávu. Povídali jsme si dlouho, když v tom někdo náhle zazvonil a James odešel otevřít.

Byl jsem tedy v pokoji sám, a tak jsem si prohlížel obrazy na stěnách. Jeden mě docela zaujal, šel jsem si ho prohlédnout zblízka. Postavil jsem se ke kaštanově zbarvené skříňce. Všiml jsem si něčeho šedivého, co koukalo z jejího šuplíku. Vypadalo to jako vousy. Chtěl jsem to zastrčit dovnitř, otevřel jsem tedy tu zásuvku. Zůstal jsem stát jako opařený a skoro jsem ani nedýchal. V poličce ležela maska. Vypadala úplně stejně jako obličej toho starce. Rychle jsem šuplík zavřel. Zděšeně jsem si sedl zpátky na pohovku. Za chvíli přišel James a něco mi povídal, ale příliš jsem ho nevnímal. Ještě chvíli jsem jen seděl, poté jsem se ale rozhodl odejít.

„Promiň Jamesi, ale ještě si něco musím zařídit.“

James se na mne jenom usmál; „V pořádku, jen jdi.“

Odešel jsem od souseda. Cítil jsem se poměrně ospalý. Dorazil jsem domů a nebylo mi příliš dobře. Vše se zdálo být rozmazané. Lehl jsem si tedy do postele. Přemýšlel jsem nad tou maskou a nad tím vším dohromady; jako bych měl halucinace, zdálo se mi. Vše bylo najednou divné. Začínal jsem si myslet, že mi James hodil něco do kafé, ale co? A proč by to dělal můj nejmilejší soused? Dřív, než jsem cokoliv vymyslel jsem usnul.

Druhý den ráno jsem vstal. Bylo mi už lépe. Začal jsem si dávat dohromady události, které se mi přihodily. Nyní mi bylo zřejmé, že můj nejmilejší soused se mě snažil dostat do blázince. To on mě děsil v tom parku, ale ještě mi nebylo jasné, proč zmizel a poté se znovu objevoval. Už dříve jsem musel být omámen, a tak se mi jenom zdálo, že vždy zmizel; ne, on se ve skutečnosti jenom schovával za strom. Také na mě skočil u mne doma. Soused totiž má klíče od mého domu. Byl jsem omámený, a tak se mi zdálo, že na mne skočil ze zrcadla, ale jenom ve skutečnosti stál za ním. Zbývala ještě otázka; proč měl doma masku Stefana Ebarta?

Spoustu věci mi však začínalo dávat smysl. James se zajímal o historii a Stefana musel velmi dobře znát. Bohužel do všech těch událostech zapadalo i to, že někdo poničil hřbitov. Bylo ale jistě jen náhodou, že se ztratila rakev zrovna Stefana. Tohle se Jamesovi ještě vice hodilo k tomu, abych byl vyděšen. Kdo ví, jestli rakev neukradl on. Zprávu do nemocnice mi samozřejmě poslal taky James.

Dávalo to celé smysl. Jen nevím, proč se mě snaží oblbnout. Udělat ze mě blázna a co když mu pomáhá bratr John? Musel jsem na to celé přijít. Vydal jsem se tedy znovu k sousedovi, ale nebyl doma. Jelikož mám klíček rovněž klíček od jeho dveří, rozhodl se vejít dovnitř. V tu chvíli mě napadlo, že ho budu odposlouchávat. Doma jsem měl jedno staré zařízení, ale fungovalo dobře. Rychle jsem se pro něj vrátil. Ani ne za minutu jsem byl zpět. Zařízení jsem umístil pod pohovku, a tam ho snad nikdo nenajde. Zmizel jsem poté pryč.

Byl jsem zvědavý, co zjistím, ale především naštvaný a zklamaný. Sám jsem nevěděl, jak vše dopadne. Jamese jsem znal dlouho a měl jsem ho velmi rád. Skoro celý den se James neobjevil, až k večeru konečně přišel domů. Netrpělivě jsem čekal, kdy bude mluvit se svým bratrem. Srdce mi prudce bušilo a já jsem napínal uši;

„Ahoj Johne.“

„Ahoj. Včera jsem se docela leknul, když se Berry objevil ve dveřích. Myslel jsem, že bude v nemocnici.“

„Jo taky jsem se divil.“

Poslouchal jsem jejich rozhovor a byl jsem udiven.

„Rozhodl jsem se zavolat do té nemocnice. Zítra ho tam odvezu.“

„To je paráda.“

„Ale budeme muset milého Berryho postrašit trochu víc. Nějak se nám chlapeček vzpamatoval. Sám bych z té masky hrůzou umřel a on jenom omdlel. Musíme ho dostat do blázince za každou cenu.“

„Jo to máš pravdu Jamesi. Ten jeho byteček je moc krásný, tam bys mohl bydlet. Tady je to hrozně malé. Byli bychom vedle sebe a každý ve svém.“

Seděl jsem vzteky bez sebe, zatímco ti dva darebáci plánovali, jak mě zničí a přemýšlel jsem, jak se pomstím. Myslel jsem si, že snad ani není možné, že toto jsou moji sousedé. Počkal jsem, než nastala půlnoc. Vzal jsem krumpáč a nějaké nářadí k tomu. Obešel jsem celý dům a zabezpečil jsem dveře i okna. Touha pomstít se byla tak silná, že jsem nemyslel na nic jiného.

Když jsem měl hotovo popadl jsem kanystr s benzínem a polil jsem všechny zdi. Byl jsem natolik vytočený, že mi jeden kanystr nestačil. Doběhl jsem ještě pro dalších pět. Všechny jsem je vylil na dům toho prašivého souseda. Kanystry byly konečně prázdné a zbývalo jediné; zapálit jejich dům. Bez rozmyšlení škrtám. Plameny okamžitě všechno pohltily. Raději jsem se schoval opodál v křoví. S radostí jsem pozoroval, jak dům hoří. Najednou jsem slyšel sirény. Musel jsem tedy zmizet. Z hodného člověka se tak stal pyroman a bohužel i vrah.


Kapitola dvě – Kamarád Mett.
Utekl jsem až na druhý konec města. Znal jsem tu pár prázdných domů. Do jednoho z nich jsem vstoupil. Měl starou opuštěnou půdu, což se mi hodilo. Bylo mi docela zima, a tak jsem si oblékl starý kabát, který tady visel. Ještě chvíli jsem si to zde prohlížel, ale jelikož jsem byl unavený, tak jsem usnul. Hned brzy ráno jsem si sbalil pár věcí, které tu byly, a zmizel jsem odsud. Peněz jsem moc neměl, ale pár drobných mi na autobus stačilo. Dojel jsem o pár zastávek dál. Vystoupil jsem z autobusu. Začal jsem mít docela hlad. Neměl jsem u sebe ani korunu. Rozhodl jsem se tedy, že něco ukradnu. Vyhlédnul jsem si malý krámek s potravinami. Naštěstí tam bylo docela dost lidí a prodavačka si mě nevšímala. Kousek ode mě byl nevelký regálek s pečivem. Na nic jsem nečekal a popadl malý chleba hned na kraji.
Dal jsem se s ním na útěk. Srdce mi zrychleně bušilo, měl jsem radost a zároveň i strach. Teď je ze mě i zloděj. Zastavil jsem se až kus za městem na rozlehlé louce. Nedaleko jsem spatřil docela velký les, a tak jsem se tam podíval. Procházel jsem lesem a objevil prázdnou, docela útulnou jeskyni. Měla velkou protáhlou chodbu. Zalíbila se mi, a proto jsem se rozhodl, že si tam nechám věci. Šel jsem nasbírat nějaké listí a mech. Za chvíli jsem měl docela velkou hromadu. Postupně jsem ji nanosil do jeskyně a rozprostřel na zem. Ještě jsem došel pro chvojí a položil ho na listí a mech. Vše jsem porovnal a měl vystaráno. Měl jsem kde spát. Usadil jsem se a konečně vytáhnul chleba. Nůž jsem sice u sebe neměl, ale chleba byl měkký a šel lámat. Měl jsem žízeň, ale hlad již ne. Do města se mi nechtělo vracet. Jistě mě už hledali i pro tu krádež.
Podíval jsem se do věcí, které jsem měl s sebou a našel jsem pláštěnku. Ihned mě napadlo, co udělám. Vylezl jsem z jeskyně a s pomocí pevné boty jsem vyhloubil jámu. Odepnul jsem kapuci a umístil ji do jámy. Okolo jsem rozmístil kameny. Zbývalo jediné, aby zapršelo. Seděl jsem u jámy a přemýšlel. Jak asi dopadl dům, který jsem zapálil… A co sousedi…Určitě můj strašný čin nepřežili. Z mých představ mi šel mráz po zádech, a tak jsem se vrátil do jeskyně. Přestože jsem měl na sobě starý kabát, bylo mi docela chladno. Musel jsem se proto poohlédnout po něčem, co by mě zahřálo. Opět jsem tedy vylezl z jeskyně a procházel les, kde jsem hledal chvojí a mech, abych jeskyni zateplil. Náhle jsem uslyšel zapraskání větví. S hrůzou jsem se otočil. Viděl jsem člověka. Měl na sobě staré potrhané oblečení. A boty neměl žádné. Vypadal jako bezdomovec.
Oba jsme se na sebe dívali, až muž promluvil. „Kdo jste?“ Roztřeseným hlasem jsem se představil. „Já jsem Mett,“ odpověděl. Ptal jsem se ho, co zde dělá. Dlouho neodpovídal. A pak řekl polotichým hlasem. „Skrývám se tu před spravedlností.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. I Mett chtěl vědět, co tady dělám, a tak jsem ho vzal s sebou do jeskyně. Moc se mu líbila. Převyprávěl jsem mu svůj příběh. Chápal mě a byl rád, že mě potkal. Mett žil v lese už skoro měsíc. I on byl hodný a milý člověk, než se dostal zde. Bohužel taky potkal špatné lidi. Seděl jsem a poslouchal Mettův příběh.
Kdysi jsem bydlel v malém domku na vesnici. Měl jsem to tam moc rád. Ale soused mi prováděl samé lumpárny. Házel mi na zahradu nepořádek. Zatímco Mett vyprávěl, tak jsem si vzpomněl na mého souseda, jak jsem ho měl rád. A jaký soused se z něj vyklubal… Berry. „Jo promiň, poslouchám tě.“ Neustále mi něco prováděl, a tak jsem za ním zašel. Chtěl jsem se s ním rozumně domluvit, ale on byl naštvaný, že jsem za ním šel. Chtěl odejít, ale já ho chytl za rameno. On se mi vysmekl a strčil do mě, až jsem upadnul. Dostal jsem hrozný vztek. Praštil jsem ho lahví po hlavě a utekl pryč. Skáču Mettovi do řeči. A zeptám se trochu udiveně, jestli ho zabil. Mett nevěděl. Byl hodně naštvaný a souseda praštil pořádně. Ten padnul k zemi a z hlavy mu tekla krev. To už byl ale Mett na útěku. Je hrozné, co může lidi dovést k takovému činu. Teď jsme tu byli dva. Oba dva jsme zabili svého souseda, a právě se schovávali. Nemůžeme tu být věčně. Jenže ani Mett, ani já jsme neměli peníze. A tak jsme byli bezradní. Nedaleko odtud jsme uslyšeli jet auto. Vedla zde silnice, ale moc často tu nikdo nejezdil. Najednou jako blesk z čistého nebe mnou projela myšlenka. Ukradneme auto. Pověděl jsem to Mettovi. Nic neříkal, jen se podíval na můj kabát.
Nevím, co ho napadlo, ale hned se zvednul a šel někam. Za chvíli se vrátil s hromadou chvojí. Napadla ho úžasná věc.
Vzal můj kabát a vycpal ho chvojím, listím a vším, co bylo v lese. Pak to samé udělal i s kalhotami. Paráda. Měli jsme to dobře vymyšlené. Vrátili jsme se do jeskyně a zabalili si těch pár věcí, co jsme měli. Pak jsme vzali panáka a umístili ho k nedaleké silnici. Vršek jsme zaházeli listím. Aby to vypadalo jako mrtvola. Sami jsme se schovali opodál a čekali. Auta tudy dlouho neprojela, proto jsme se už chtěli vrátit. Konečně okolo projížděl černý Peugeot. Stále se přibližoval, ale nezastavoval. Peugeot projel bez zastavení a nic. Čekali jsme dále a stále nic. Teprve nyní za celou dobu opět projelo auto, ale nikdo si našeho panáka nevšimnul. Museli jsme tedy vymyslet něco jiného. No jasně, pověsíme ho na strom. Vytáhnul jsem si z boty tkaničky a svázal je k sobě. Pověsit panáka na strom bylo ale složité. Museli jsme mu ještě udělat hlavu. Vycpu tedy tričko a konec zavážu špagátem. Celé to připevním ke kabátu. A je to. Zbývalo to všechno uvázat na strom. Mett byl vyšší. A tak tam vylezl.
Panák tam visel dobře. Ale stále tomu něco chybělo. A tak jsem připevnil i boty. No, teď už vypadal lépe. Mett i já jsme na sobě skoro nic neměli, ale bylo nám to jedno. Zase jsme se šli opodál schovat. Málem jsme usnuli, když konečně projíždělo auto. Přibližovalo se a nám se zdálo, jako by zpomalovalo. Auto nakonec zastavilo. Po chvíli vystoupil řidič. Jen tam tak stál a díval se na panáka. Popošel blíže. Zřejmě mu došlo, že je to jen atrapa, a proto chtěl nastoupit zpátky.
Jenže nechal pootevřené dveře. Toho využil jeho pes a bez váhání do nich strčil a vyběhl do lesa. „Bary, Bary!“ Muž se za ním rozběhnul. My už jsme na nic nečekali a skočili do auta. Náš plán nám vyšel. Ujížděli jsme, co nejrychleji to šlo. Cesta ubíhala rychle a my jsme vlastně ani nevěděli, kam jedeme. Nevím, jak dlouho jsme byli na cestě, ale něco mi říkalo, abych zastavil. Nevím proč. Ale poslechl jsem. Vylezli jsme z auta, i když se tomu Met trochu podivoval. Byli jsme zrovna na samotě, když jsem najednou ucítil zápach, jako by se něco pálilo. Okamžitě jsme se vzdálili od auta. Z ničeho nic se z něho začalo kouřit, tak jsme se raději od něj ještě oddálili.
Z auta vyšlehnul plamen. To už jsme oba stáli dost daleko. Nakonec auto vybouchlo. Pomyslel jsem si, že za to může majitel. Zřejmě na nás seslal tuto nehodu. Možná to auto je nebo spíše bylo živé a pomstilo se nám. Začínám z toho bláznit.
Stáli jsme uprostřed pole bez auta, a ještě skoro nazí. Nezbývalo nám nic jiného než jít pěšky. Šli jsme tedy pěšky. Míjeli jsme pole, louky, až jsme dorazili do vzdáleného města. Bylo nám zima a měli jsme hlad. Jenže co podniknout. Napadlo nás, že budeme vybírat peníze, ale přemýšleli jsme do čeho. Mett našel starý kbelík, co někdo vyhodil. Seděli jsme tedy na chodníku a vybírali drobné. Něco málo jsme nasbírali. Dalo nám to alespoň na dva rohlíky a láhev vody. Přinejmenším jsme už neměli hlad. Oblečení jsme však potřebovali. Musíme si něco uloupit. Ve dne jsme to ale nechtěli riskovat. Šli jsme tedy do parku. Bylo odpoledne a všude bylo plno lidí. Už jsme se nemohli dočkat, až bude večer. Konečně se začalo stmívat a lidé se začali ztrácet. Zapadlo již slunce, my však stále čekali. Nakonec tu už nebyl nikdo, a proto jsme se rozhodli „jít na věc.“ Cestou jsme našli pár kamenů, kterými jsme rozbili výlohu. Okamžitě se rozezněl alarm. Mett a já jsme vzali to první, co jsme viděli a mizeli odtud.
Doběhli jsme do podchodu. Na zemi tam ležel bezdomovec a hlasitě odfukoval. Hrozně jsme se ho lekli, až jsme upustili oblečení, které jsme ukradli. Vzpamatovali jsme se a rychle se oblékli. Muž se ani nehnul. Tvrdě spal. Ani jsme se nedomlouvali a oba nás napadlo to samé. Přiblížili jsme se k muži a prohledali mu kapsy. Skoro nic u sebe neměl. Ale přece jen měl v jedné kapse láhev. Něco málo v ní bylo. Vzali jsme flašku a vytratili se z tunelu. Noc byla studená a jasná. A my nevěděli, kde budeme spát. Tohle město jsme ani jeden z nás neznali. A tak jsme jen tak stáli. V tu chvíli nás vyrušilo houkání aut a modré majáky. Oba jsme strnuli a zůstali stát jako zmražení. Auta projela a bylo zase ticho. Vyděsilo nás to tak, že to s námi málem „praštilo.“ Raději jsme se vydali na cestu. Vyšli jsme z města, ale ani jsme vlastně nevěděli, kam jdeme. Daleko za městem jsme se nakonec rozhodli přespat. Byla tam stará myslivecká bouda. Žebřík byl sice chatrný, přesto nás udržel. Vylezli jsme oba nahoru. Byly jsme vyčerpaní a unavení, a tak jsme usnuli. Ráno nás vzbudil déšť a vítr, který s posedem dost cloumal. Nakonec jsme slezli dolů. Bloumali jsme krajinou a déšť pomalu ustával. Všude bylo mokro a ošklivo. Opět jsme neměli nic k jídlu, ale oba jsme se nechtěli vracet. Bylo jasné, že po nás pátrají a město bylo pro nás nebezpečné.
Bloumali jsme polem a na jeho konci se zdálo, jako by se něco zablýsklo. Oba dva jsme tam tedy běželi. Na zemi ležel drahokam. Udiveně jsme na něj koukali. Jen tak tam ležel, jako by ho tam někdo ztratil. Byli jsme daleko od města na samotě. Vůbec jsme nechápali, jak se tam drahokam vzal. Bylo nám jasné, co uděláme. Musíme ho prodat. Přestože se nám nechtělo vracet, nakonec jsme se do města vrátili. Obcházeli jsme lidi a nabízeli jim drahokam. Nikdo jej nechtěl koupit, až skoro po hodině jsme měli štěstí. Jeden muž v klobouku a v pěkném saku ho od nás koupil a my měli alespoň na jídlo. Stáli jsme na kraji náměstí se stokorunou v ruce. Najednou někdo zavolal. „To jsou oni, to oni nás vykradli!“ Všichni se po nás ohlédli. Dali jsme se na útěk, ale to už jeden člověk stihnul zavolat policii. Měli náš popis a určitě i záznam z kamery. Vzali jsme to rohem náměstí směrem pryč, avšak už jsme slyšeli houkání policejních aut. Tak jsme se tedy rozdělili a každý z nás běžel na druhou stranu.
Já jsem měl ale štěstí. Stihl jsem se schovat v podchodu. Byl jsem tam schovaný až do večera. Bohužel Mett se již neukázal. Chytili ho a já tak přišel o kamaráda. Byl jsem zase sám a na útěku.

Kapitola 3.-vězení
Nenapadalo mě, co bych mohl dělat. Každopádně jsem věděl, že takhle nevydržím na svobodě moc dlouho. Nemohl jsem už ani krást, protože mě už všude znali. Mohl jsem udělat jedinou věc, a to jít se nahlásit sám na policii. Ne, to byl šílený nápad. Chvíli jsem jen tak seděl. Poté jsem se rozhodl. Byl jsem ochoten udělat největší šílenost v mém životě. Vyšel jsem z podchodu, procházel se náměstím a v hlavě jsem měl tisíce myšlenek. Nic jsem nevnímal. Bude přiznání polehčující okolnost? A jak dlouho budu zavřený? Pokládal jsem si hromadu otázek, ale ani na jednu jsem neznal odpověď. Přibližoval jsem se k policejní stanici. A celý jsem se třásl. Pomalu jsem otevřel hlavní dveře. To už mě zahlédl policista. Okamžitě mě odvedl. Místnost byla tmavá, skoro nic v ní nebylo. Jeden psací stůl a dvě židle.
Na stole byla lampa a cosi jako nahrávací zařízení. Naproti mně bylo zrcadlo. Usadili mě na židli a připoutali ke stolu. Policista se posadil naproti. Pokládal mi spoustu otázek. Na všechny z nich jsem odpověděl docela rychle. Jako bych to nebyl ani já. Nejspíše to bylo prostředím. Výslech trval docela dlouho.
Už jsem toho měl dost a chtěl jsem utéct, ale želízka mě to nedovolila. A tak jsem tam jen tak tupě seděl. Konečně byl výslech u konce a já zůstal sám. Policista někam odběhl. A mě napadaly různé věci. Bohužel jsem zůstal sám jen chvíli. Za okamžik se otevřely dveře a mě odvedli. Procházeli jsme stanicí, všude byly samé uniformy. Všichni se na mě dívali jako na vraha. No vlastně ano, jsem vrah. Odvedli mě do cely. Nikdo nikde, jen já a moje svědomí. Nebyl jsem tam ani dlouho, jelikož měli spoustu důkazů, aby mě poslali k soudu. Ten den bylo zrovna hezky, ale já viděl vše černě. Z každé strany mě doprovázela policejní hlídka, s obuškem a pistolí u pasu. Nastoupili jsme do vozu a jeli jsme. Nevím ani jak daleká cesta to byla. Vystoupili jsme a šli k veliké budově. Okolo nás byla spousta fotografů a novinářů, ale ke mně se nedostali. Byli jsme v budově. Soudní proces byl zdlouhavý. Můj právník se snažil, stejně to však vypadalo bledě. Nakonec jsem vyváznul s patnácti lety a mohl jsem být rád.
Ve vězení jsme měli přísný denní řád. Budík byl v šest hodin, což se mi ani trochu nelíbilo. Přes den nám postele připoutali ke zdi, abychom na nich nemohli ležet. Od půl sedmé do půl osmé jsme měli snídani. Bylo to lepší než ukradený, suchý chleba. Samozřejmě jsme měli i osobní volno, ale v něm jsme i uklízeli. Mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou byl oběd, na který jsem se docela těšil. Jídla jsme měli dobrá. Odpoledne bývalo volno a úklidy. Mohl jsem chodit i do práce, avšak to se mi nechtělo. Většinu času jsem tak trávil chozením do oplocené části věznice, kdy jsem byl alespoň chvíli na čerstvém vzduchu nebo jsem uklízel. Moc se toho tady dělat nedalo. Skoro na každém kroku nás hlídali. Pokoušel jsem se zde najít nějaké kamarády, ale nemělo to příliš cenu. Tady musí být člověk sám za sebe.
Den za dnem ubíhal. A já ani nevěděl kolikátého je, nebo co je vůbec za den. Zda je víkend nebo všední den. Ve vězení se ze mě stával zarostlý muž. Neměl jsem náladu nějak se upravovat. Při jedné z mých procházek jsem si vzpomněl na Metta,
jak jsme vázali panáka na strom, nebo jak jsme se proháněli v kradeném autě. Ty časy byly pryč. A kde byl Meet? Kde je mu konec? Nevěděl jsem. Procházky končily a musel jsem se vrátit. Venku se pomalu začalo smrákat a zvedal se vítr. Zanedlouho se spustil déšť a setmělo se. Bylo něco kolem šesté hodiny a odcházeli jsme na večeři. Po večeři následovala večerní hygiena. A od osmé hodiny příprava na večerku.
Sedím u stolu a dívám se ven, jak prší. Mezitím se dostavili další dva muži, kteří tu se mnou byli. Za tu dobu, co jsem tu s nimi byl, jsme toho moc nenamluvili. Dozvěděl jsem se, že oba sedí za vraždu manželky. Ani jeden z nich neuměl karty, a také je nechtěli hrát, proto s nimi byla docela nuda. Lehnul jsem si tedy do postele a přemýšlel, co budu dělat, až mě propustí. Vím, že to bude za hodně dlouho, ale i tak. Představoval jsem si, jak vyhraji milióny a odletím někam daleko. Někam opravdu hodně daleko, někde na ostrov a koupím si dům u moře. Představoval jsem si, jak nade mnou létají orli a racci. Je krásný den. Ze snění mě vyrušilo hádání a strkání spoluvězňů. Nevím, o co šlo, ale ti dva se začali prát. Okamžitě přiběhla ochranka a odvedla je. Zabouchli dveře a zůstal jsem sám. Venku se zatím rozpoutala bouře. Byl jsem z celého dne tak unavený, že jsem usnul. Ráno mě probudili, ale byl jsem zde sám. Ani jsem se tomu nedivil. Den probíhal jako obvykle.
Snídani jsme měli jako každý den docela chutnou. Dnes přijde za některými z nás návštěva. Já však nikoho nečekal. Kromě kamaráda Metta jsem se nikdy s nikým moc nebavil. A tak jsem se zase vrátil v myšlenkách k mému jedinému příteli.
Začal jsem po něm pátrat a kdekoho jsem se celý týden vyptával. Ale marně. Nikdo o něm nic neslyšel. Když už jsem si myslel, že je vše ztracené, donesla se mi zpráva, že Mett cestou na policejní stanici utekl. Nějak se mu podařilo ukradnout jednomu policistovi zbraň, a tudíž byl volný. Nemohl jsem tomu uvěřit, jak je něco takového vůbec možné. Každopádně se mi v hlavě začaly honit myšlenky, jak uteču taky, a jak se potkám opět s Metem. Bylo to ale těžké, protože nás hlídali skoro na každém kroku. A i v noci chodili kolem dokola a kontrolovali nás. Od toho dne jsem nemyslel na nic jiného, jelikož touha po svobodě byla silná. Napadalo mě hodně možností, ale žádná se nedala uskutečnit. Dny plynuly jako voda a já stále myslel na Metta. Kde může být? Nevím, jestli by mě poznal, protože čas plynul a já jsem se změnil.
Kdysi jsem býval nakrátko ostříhaný muž s usměvavou tváří. Nyní mám vlasy dlouhé a pomalu se mně začínaly dělat vrásky. Možná Meet vypadal stejně, možná také ne. Třeba vypadal lépe než já. V hlavě se mi opět honily myšlenky, a jelikož jsem měl volno, vzal jsem si tužku a papír a pustil jsem se do psaní. Rozhodl jsem se, že napíšu knihu o sobě. Začal jsem psát, jak jsem šel tehdy parkem domů, a začala bouře. Na lavičce seděl stařec s vousy až na zem. Jak se později ukázalo, byl to můj soused. Můj prašivý soused. Nebudu vám ani líčit, co hrozného mi prováděl. Když jsem zjistil, co je to za zlého člověka, tak mne popadl vztek a milého souseda jsem upálil ve vlastním domě. Díky tomu teď sedím tady ve vězení s těmi největšími grázly. A já taktéž patřím mezi ně. Chvíli jsem ještě psal, zanedlouho mě to však přestalo bavit. Spisovatel ze mě stejně nikdy nebude. Zmačkal jsem papír a hodil jej do koše. Po zbytek dne jsem buď uklízel, nebo se poflakoval. Docela jsem se nudil, a tak jsem byl rád, že mně přivedli nového spoluvězně na celu. Jmenoval se Carl a byl docela pohledný, nakrátko ostříhaný chlápek, který mi připadal i milý. Hrozně mě udivilo, co takový krásný muž dělá mezi námi, a jak se mohl dostat k nám. Carl byl typ člověka, co se rád bavil. Na cele jsem s ním byl týden, ale za celou tu dobu jsem nezjistil jeho příjmení. Carl byl upovídaný člověk, ale jakmile došlo na jeho příjmení, tak vždy odvrátil řeč jinam. No, nějak mně to nevadilo. Carl byl vtipný, tak co. Věděl jsem o něm pár věcí, ale to hlavní ne, a to, proč se dostal mezi nás. Carl bydlel kdysi v Irsku, avšak jak se ukázalo, jezdil hodně i do Anglie. Ptal jsem se ho, kde přesně jezdil, protože Anglii jsem moc dobře znal. Nejen díky tomu, že jsem tam bydlel. Ani to jsem se ale nedověděl. Můj nový spolubydlící byl hodně tajemný, přesto jsme si docela rozuměli. Týdny i měsíce ubíhaly a já jsem se stále dozvídal nové věci. A tak jsem se jednoho dne dozvěděl Carlovo příjmení. Byl jsem trochu zděšen, protože se jmenoval Brown. Úplně stejně jako můj soused James. Ale co, svět je velký a Carl s Jamesem nemá nic společného, pomyslel jsem si a dál to neřešil. Každopádně od té doby, co jsem věděl, jak se Carl jmenuje dál, tak se mně začaly dít divné věci. Měl jsem přeházené své věci, občas posunutou židli či dokonce otočenou vzhůru nohama. Přestali jsme si s Carlem rozumět, proto jsem o něm začal hledat informace. Nikdo ho moc z ostatních vězňů neznal. Po zdlouhavém pátrání jsem se však dozvěděl, že Carl se dříve nejmenoval Carl ale Henry. Dokonce neměl krátké vlasy, ale dlouhé. Myslel jsem si, že Carla znám, ale byl to omyl. Postupem času jsme se přestali bavit. Carl si buď četl, anebo kreslil obrázky. Nikdy mi ale žádný neukázal, i když jsem ho poprosil. Vždy odsekl, abych se staral sám o sebe. Kde jsou ty časy, kdy jsem si s Carlem rozuměl? Týdny ubíhaly a s Carlem to bylo horší a horší, proto jsem se mu raději vyhýbal. Přesto jsem chtěl vědět nové informace. Trvalo vždy dlouho, než jsem něco zjistil. Ale dopracoval jsem se k informaci, že Carl měl dva bratry. Když jsem časem zjistil, jak se jmenovali, po těle mi běhal mráz a čelo jsem měl orosené. Bratři se totiž měli jmenovat James a John. To přece nemohla být skutečnost! Namlouval jsem si, že to určitě není pravda. Carla však nikdo moc neznal, a někdo mohl také něco poplést. Moc dobře to známe, lidé často něco řeknou a ono z toho vyleze něco jiného. Tohle však bylo nějaké divné.
Nikdy jsem nic neslyšel o druhém bratrovi mého souseda Jamese, natož ho viděl. Každopádně mi to začalo dávat smysl. Carl se jmenoval dříve Henry. Aby se mohl dostat ke mně, změnil si jméno. Proto také nechtěl, abych zjistil jeho příjmení a věděl, kam přesně jezdil do Anglie. Jezdil za bratry Johnem a Jamesem, přestože jsem ho tam nikdy neviděl. Jakmile jsem zjistil jeho příjmení, začal se chovat jinak. Věděl, že je prozrazen. Co mohl udělat, aby ho zavřeli? A proč zrovna ke mně? Mohli ho dát přece kamkoliv jinam. Začínal jsem z toho bláznit. Carl přišel proto, aby mě zabil, když jsem naopak já zabil jeho bratry. Musel jsem okamžitě mluvit s někým zvenčí, protože jsem byl v nebezpečí. A to ve velkém. Na cele jsem byl zrovna sám, a tak jsem zabouchal na dveře. Během chvíle přišel dozor. „Potřeboval bych s někým mluvit, a to rychle,“ vykoktal jsem ze sebe. „O co jde?“ Avšak to jsem už říct nedokázal a třásl jsem se po celém těle. Posléze mě odváděli do miniaturní kanceláře, kde jsem se uklidnil. Pověděl jsem jim vše, co jsem zjistil. Bohužel, nikdo mi nevěřil. Mé zjištění byly prý vymyšlené bláboly. Carl se nikdy nejmenoval Henry, a už vůbec neměl bratry. Bohužel nevím, jakým způsobem se mu je podařilo přechytračit. Jedno je ale jisté. Přišel se mi pomstít. Když mě odváděli zpět do cely, třásla se mi kolena a srdce mně bušilo. Carl už byl zde. Jen co zaklaply dveře, zeptal se mě přísným hlasem, kde jsem byl. „Pro léky,“ odpověděl jsem stále roztřeseným hlasem. „A kde je máš?“ zeptal se mě. Bohužel mi to nedošlo. Neměl jsem nic. Než jsem stačil vymyslet výmluvu, tak se na mě Carl zle podíval. Z jeho očí šel strach. „Nedělej ze mě vola, nebereš žádné léky! Tak, kde jsi byl?“ zeptal se. Jen jsem tam tak seděl a nic neříkal. Ale to už se Carl zvedl a šel ke mně. Rukama mě chytil za ramena. A znovu se mě zeptal, teď už dost rozzlobeným hlasem, kde jsem byl. Stále jsem neodpovídal. Po chvíli na mě Carl začal doslova řvát. To se již otevřely dveře a přišli bachaři. „Tak co se to tu děje?“ Carl mě pustil a sedl si na židli.
„Ještě jednou a půjdeš na samotku!“ křikla na něj dozorkyně a zmizela. Oba dva jsme na sebe chvíli koukali. Z jeho očí šla hrůza. Po chvíli toho nechal a zase si něco čmáral. Uplynul další měsíc a já jsem byl k smrti unavený. Celé noci jsem skoro nespal. Pořád jsem byl ve střehu a měl jsem pro to důvod. Během následujícího týdne se vše opakovalo. Jedné noci jsem opravdu tvrdě usnul. Probudil mě pocit sevřenosti a pocit bezmoci. Carl stál nad mojí postelí a zpříma na mne hleděl. Z jeho očí byla vidět krutost a nenávist. Tvář měl zkřivenou a jeho výraz byl děsivý. Ani jsem se ho nestačil na nic zeptat. Jeho mohutné dlouhé ruce mě začaly škrtit. Prsty svíral můj krk a já byl skoro bezmocný. Carla jsem s posledním vypětím sil odstrčil. Začali jsme se rvát. Carl byl nepříčetný a začal mi říkat věci, které v sobě dusil od začátku, kdy byl se mnou na cele. Měl jsem pravdu, protože Carl si skutečně nechal úředně změnit jméno. Udělal si falešné doklady a vydával se za dlouhodobě hledaného vraha. Touha po pomstě byla tak velmi silná. Vše jsem chápal, jen jedno ne. Jak se dokázal dostat zrovna ke mně. I to mě nakonec v zápalu vzteku řekl. Carl byl bohatý, a tak neváhal a podplatil jednoho dozorce. V dnešním světě je možné úplně vše. Opravdu se mi zdálo jako nemožné se vydávat za někoho, kdo zabil pět lidí. Jen s falešnými doklady a bez důkazů. Jméno prostě souhlasilo, a tak Carla zavřeli. Začal jsem se v tom ztrácet. Ale jedno vím jistě. Carl musel podplatit kdekoho, jinak by snad ani tohle nebylo možné. Jak lehce se člověk dostane do vězení. Věděl jsem tedy vše. Rvali jsme se takovou dobu a bohužel ochranka nikde poblíž nebyla. Pomyslel jsem si, že mě Carl skutečně zabije. To už se ale rozletěly dveře a Carla odvedli v želízkách a já šel rovnou na ošetřovnu. Nic mě nebylo, jen pár odřenin. Po nějakém čase jsem se dozvěděl, že Carl se ke všemu přiznal. Falešné doklady, a také to, že podplatil skoro šest lidí, aby se ke mně dostal. Vše mu procházelo tak hladce. Zcela jistě byla Carlova práce i to, že se porvali ti dva, kteří tu se mnou byli. Na cele jsem byl opět sám a byl jsem za to rád. Ubíhaly další měsíce a u mě se vystřídalo několik vězňů. Raději jsem se už s nikým nebavil. Léta strávená ve věznici mě naučila, že nemohu nikomu věřit, bohužel ani policii. Byl jsem velmi rád, že se blížila doba mého propuštění. Odseděl jsem si patnáct let. Za tu dobu se ze mne stal skoro šedivý muž. Během těch let jsem se změnil. Nemohl jsem se dnem i nocí dočkat. Konečně nastal ten den. Byl jsem hrozně nervózní, a ani nevím vlastně proč. Odváděli mě a já se díval na všechno kolem. Došli jsme do kanceláře, kde mi dali osobní věci a dovedli mě před věznici. Brána se za mnou zavřela a já byl volný. Stál jsem tam a koukal do neznáma. Byl jsem na svobodě, volný jako pták.