Strýček Věrek X. - ŠUMÁK

     ŠUMÁK

     Můj strýček Věroslav často začínal své věty „Moje milá, krásná maminko...“ To míval vždycky něco za lubem a přiznám se, že mě tahle věta pokaždé potěšila, jelikož pak přišlo něco vtipného. Babička se usmála a přitom na Věrka hrozila svým ukazováčkem a slibovala mu hezkých pár na holou. Nikdy mu ale nedala. A nedala nikdy ani nám capartům a to k tomu musela mít příležitostí nepočítaně, protože jsme jí zpestřovali život dost často.

     Když jsme si zase jednou takhle hráli s Ferdou na loukách za chaloupkou, spatřili jsme v dálce dvě malé blížící se postavičky. Ačkoliv to zprvu nevypadalo, měly nepochybně namířeno k nám. Byla to sestřenice Magdalena a přemýšlivý bratranec Lumír. Lena kráčela baletním krokem obletována motýly a věčně zakopávala o naplněnou síťovku, která se jí s pravidelností motala pod nohy. Ani tyto nesnáze a klopýtavý krok jí však nezabránily, byť jen na chvíli, aby přestala mluvit a poučovat. Z Lumírova výrazu ve tváři bylo patrné, že od opuštění základny nepřestala ani na vteřinku. Celý zamračený švihal kolem sebe jakýmsi klackem, co sebral při cestě a usekával fialové hlavy bodlákům. Mozkovna mu šrotovala a zvažovala všechna pro i proti, co kdyby se rozhodl pro jednou vynechat švih po pcháčích a prodloužit ho až na Magdalenu. Proti zřejmě převážilo a tak došli oba bez úhony až k nám. Leniny rozpuštěné havraní vlasy se leskly na slunci stejně jako žluté vlásky její panenky Alžběty, kterou si nesla pod levou paží. Černé dlouhé vlasy okouzlovaly hlavně Ferdu a to již delší čas a na Léně mohl vždycky oči nechat. Sestřenice nesestřenice. Rád ji za ně tahal a každý jejich dotek si náležitě užíval a příbuzenské detaily zatím neřešil. Stejně tak ani modřiny, které za to od ní schytal.

     Pozdravili jsme se a obklopili Léňu jako bodyguardi a doprovodili ji k chaloupce. Síťovka byla předána babičce i s neporušenou sklenicí medu, dlouhé vlasy byly pohlazeny a majitelka pochválena, jak je šikovná. Babička chtěla nějak Lenu za doručení odměnit, ale nechtěla zároveň, abychom my ostatní zůstali zkrátka a tak nás všechny ještě poslala s konvičkou do konzumu pro mléko. Jelikož Léňa měla již kolena omlácená od medu, ujal se konvičky Ferda a rád. Lehce s ní poskakoval a předváděl se. Dělal jak je pro něj lehká a jakej že je borec. Když se s ní pak neuváženě fláknul do holeně, snažil se nás přesvědčit jaká je to sranda a smál se hodně nahlas, ale celej vnitřní Ferda přitom řval bolestí. O tom svědčily slzičky, co se mu na chvíli usadily v očních koutcích. Nás, chlapy,  neoblbnul ani na chvilku a Magdě to bylo evidentně šumafuk.

     Bábinka nás na cestu obdarovala i korunou navíc, abychom si za ní mohli koupit pestrobarevnou krabičku s Lentilkami a spravedlivě si je rozdělili. Ovšem kde zůstala spravedlnost, když pak nevycházely barvy, že? Takže, myšlénka sice dobrá, avšak neatraktivní a moc nás neoslovila. Jinými slovy, hloupý a nemoderní nápad. Místo čokoládových peciček u nás samozřejmě vyhrály TIKI! Dvě šumivé kostičky v balení po dvaceti haléřích.

     Tyhle dvě tvrdé a důkladně zabalené kouzelné kostičky měly po vhození do vody vytvořit malý zázrak. Dva pěnivé a osvěžující nápoje. Ovšem to byla ta nudnější možnost. Často totiž vyšuměla třetina ze sklenice ven a bylo z toho prd. Proto většinou končily v našich ušpiněných prstíkách, odkud při úpěnlivém lízání spolehlivě barvily povrch jazyka do kyselého oranžova a rozdíraly povrch téměř do krve, což bylo mnohem zábavnější i chutnější. Kdo měl někdy rozleptaný jazyk lízaným Vitacitem a vynásobí si to asi desetkrát, ví zhruba, o čem mluvím.

     Seděli jsme na dvorku naproti sobě, vyplazovali na sebe jazyky a mlaskali si blahem. Smáli jsme se jako pominutí a ukazovali si pěnící jazyky. Lumír to nakonec pojal trochu víc agresivněji než my. Nebohou kostičku vložil do úst a ... rozkousal.

     Měla to být legrace, ale nastala taková řetězová reakce, se kterou rozhodně nepočítal ani on, ani my. Kostička ještě nabyla zdaleka rozkousána a už se počala bouřit proti takovému zacházení. Nasála do sebe všechny jeho sliny a tím byly kompletně splněny potřebné podmínky pro bouřlivou reakci. Šumák začal dělat svou práci a v plné míře naplňoval své poslání. Bubli, bubli...

     První bublina se spojila s druhou, ta s třetí, desátou, stou... Bubliny se zvětšovaly a rostly geometrickou řadou. V ústech už pro ně během chvilky nebylo dost místa a tak začaly anektovat další prostory. Trhaly při tom mléčné zuby, likvidovaly sklovinu a vyrvávaly první plomby. Vyplňovaly kdejaký kout. Valily se ven cestou nejmenšího odporu a tak udeřily útočnou silou na nosní mandli, kterou během několika vteřin téměř rozpustily. Získávaly stále na větší síle a hrozily explozí jeho rozčepýřené makovice. Vyplnily téměř všechny čelní dutiny a za chvíli se již dobývaly na ušní bubínky s jasným cílem. Protrhnou a opustit. Lumča koulel očima. Měl v nich děs i prosbu o pomoc. Nakonec je vytřeštil a pak to přišlo. „Výbuch“ a gejzír tisíců kyselých bublinek opustil jeho hlavu a Tiki byly nejednou všude mezi námi. Na Ferdových uhlazených vlasech, na mém rameni a částečně v náprsní kapsičce mé proužkované košile. Na všudypřítomné panence Bětě, která od hlavy až k patě pokrytá prapodivnou oranžovou pěnou připomínala malou mořskou vílu v příboji. Přistály bohužel i na dlouhém antracitovém vlasu, sukýnce a punčocháčích značně vyděšené Magdy. Ta se tentokrát ani nepokusila rozvibrovat oční víčka, jako tomu bylo obvykle a začala okamžitě dusícího se Lumíra mydlit hlava nehlava. Zároveň spustila svojí „sirénu“ v takové síle, že plašila vše živé v okruhu několika stovek metrů. Co mělo nohy, to je vzalo na ramena a co se jen tak plazilo v trávě, nechalo za sebou silně uslintanou stopu. Lumír jen těžko uhýbal jejím dobře mířeným ranám. Přes uslzené oči totiž jen stěží registroval v rychlém sledu kmitající sevřené pěstičky černovlasé mlátičky. Obličej měl celý od pěny včetně holubů, kteří mu vytryskli z nosu dokonale obaleni bublinkovou směsí. Neměli již sílu odlétnout dál než na jeho bradu, kde zůstali ledabyle viset a odpočívat. Ačkoliv hlavní nápor byl již fuč, stejně Lumír pořád pěnil. Zdálo se, že mu snad pění i slzy, které mu v litrech tryskaly z očí. Musím říct, že jsem byl v tu chvíli opravdu vyjevený, neboť ještě před chvílí jsem měl stejný nápad jako on. Byl jsem věru nesmírně rád, že jsem byl tentokrát pomalejší.

    Bábinka samozřejmě nemohla přeslechnout Magdin klakson, který jí vyrazil z ruky lžíci, když ohřívala na kamnech bramboračku s houbami. Vystrčila hlavu s šátkem z okna a na dvorku se jí naskytl démonický pohled. Magda s pěnou na hlavě tloukla do něčeho, co leželo na zádech s nožkama nahoru a připomínalo povaleného chr obáka. To něco bylo celé od pěny, obalené trávou, pískem a kašlalo to a dávilo se zároveň. Jelikož v postavě s pěnovou čepicí na hlavě, která se po mně válela smíchy a ržála jako kůň, poznala Ferdu, bylo jasné, že týrán je Lumír. Čím víc bylo do Lumíra bušeno, tím víc se snažil bránit a o to víc potřeboval kyslík, který mu byl však stále ještě šumícím Tikem upírán. Mezi tím vším pobíhal zmatený Vašek, vyskakoval a štěkal. Když bábí doběhla, aby všemu udělala přítrž, bylo už po všem. Na trávě ležela zcela vysílená sestřenice, které hrudníček nadskakoval v šíleném rytmu a napůl ubitý Lumír, který ztěžka sípal a hledal každou molekulu vzduchu, co letěla kolem. Ferda už taky smích jen těžce vyrážel a opíral se při tom o mě zcela zbaven sil a já, stále vykulený a přibitý k trávníku přemýšlel o tom, že tahle odporně ulepená hmota, která se zmítá přede mnou, jsem mohl být já.

´    Netrvalo dlouho a stáli jsme ve světničce celí zaražení, pěkně v řadě a čekali na očistu, kterou babička se svatou trpělivostí prováděla u lavoru s teplou vodou. Nenadávávala ani nepoužila přiměřených donucovacích prostředků. Jen říkala, že jsme trdla a že doufá v naše poučení. My chlapi jsme kývali jak nemocní oslové, jen Magda stála se založenýma rukama a podmračeným pohledem vraha si neustále přeměřovala upatlanýho Lumíra. Zároveň občas mrkla na svou panenku Bětu, která byla připevněna nad kamny kolíčky, co ji spolehlivě přidržovaly na šňůře, aby pomalu prosychala. Babička byla klidná, milá a trpělivá ochránkyně nás, malých „cvrčků“, jak o nás často mluvila. Zpětně si říkám, že musela být jako dítě taky pěkný číslo a při našem ošetřování si na svá alotria asi kajícně zavzpomínala. Jinak si její klid nedokážu vysvětlit. Naše oblečení přemáchla jen tak v ruce ve škopku s mýdlovou vodou z „jelena“ a pověsila na šňůry v zahradě. Jelikož bylo vedro, hadříky brzy na sluníčku uschly a provoněly. Mezitím jsme lítali kolem chalupy skoro nazí a bylo nám fanfárově. Babička seděla na zápraží na lavičce, pila čaj s meduňkou a usmívala se.         Šťastná to žena...

     Nejen šťastná. Ona byla opravdu moc hezká žena. Všiml jsem si toho až teprve nedávno na obraze, který jsem roky jen míjel pohledem. Celý ten čas co jsem jezdil za ní a celé roky co jsem pak navštěvoval chaloupku později, visel tenhle obraz na čelní stěně místnosti. Jsou na něm vyfoceni společně s mým dědečkem chvíli po svatbě. Nejsou sice už ve svatebním, ale stejně jim to moc sluší. Popravdě řečeno, míjel jsem tento obraz a bral ho prostě jen jako portrét dvou mladých lidí a pro mě prostě dost nepochopitelně-babičky a dědečka. Jelikož jsem ale v téhle podobě babičku neznal a dědu jsem nikdy neviděl, ani jsem mu nevěnoval moc pozornosti. Přeci jen visel poměrně vysoko a studovat ho nebyl čas. Až nedávno. To, když  mi zase něco připomnělo ono Věrkovo označení krásná maminko, přistoupil jsem blíž a zjistil v jakém prachu a špíně jsou tyto portréty zahaleny a tak jsem obraz opatrně sundal. Připravil jsem si jarovou vodu a čistým klůckem pomalu začal špínu stírat. Nejenom, že jsem objevil hezký rám, ale začaly se vylupovat z pod hadříku i prosluněné obličeje. Jakmile bylo sklo zase dokonale čisté a průhledné, začal jsem obraz zkoumat pozorněji. Z očí do očí. Studoval jsem důkladně z blízka detaily jejího obličeje. Odhalil jsem konečně letitou pravdu. Opravdu byla krásná. Jako  chlap to mohu posoudit. Zapomněl jsem na chvíli, že je to moje babička a koukal jsem se na ní nestranně jako na „kočku od vedle“.

    Nedivím se dědovi, že ho okouzlila zrovna ona. Upravené, lehce vlnité vlasy střední délky, kterými by určitě nevzbudila žádný údiv ani v dnešní době i kdyby si vyšla na „kolonádu“. Byl to totiž takový skoro až moderní účes. Už tenkrát, jako mladice, měla krásné a laskavé oči. Něžný, jen takový přirozeně jemný úsměv, asi jako Líza z Florencie. Opravdu! Ačkoliv se snažila tvářit se důstojně, stejně její oči prozradily, jak se tím focením neskutečně bavila. Čím víc jsem se na ní díval, tím víc mě okouzlovala. Na mou duši, na psí uši! Jako by se historie opakovala. Zase měla nového obdivovatele a byl jsem to já. Bylo z ní cítit, že je to veselá, ale sebevědomá žena, která ví, co chce. A ona chtěla toho fešáka, který stál vedle ní, nesměle se usmíval a působil plachým dojmem. Nejen, že byl prý o tři centimetry menší, ale dokonce o dva roky mladší. Vypadal vedle ní trochu jako klučina, kterého vytáhli z krátkých kalhot a obalili ho svátečními šaty. Až po delším zkoumání jeho očí a úsměvu jsem si uvědomil, že takhle nějak se vždycky tvářil Věrek, když přišel a spustil tu jeho.

      „Moje milá, krásná maminko...“