Valentýnka

Nakope mu prdel, ale jemu je to úplně jedno! Fajn, není mu to až tak úplně jedno, dalo by se říct, že je dokonce posranej až za ušima, ale na to se on zaměřovat nebude. Nemá na to prostě čas. Rozhoduje se ignorovat svůj strach a pochyby a doufá v to nejlepší. Beznadějný snílek a optimista, takový je Lukáš.

 

Jo! Fakt jo! Vážně to udělá. Překvapuje sám sebe, když ve dvě hodiny ráno vstává z postele a začne z regálů a skříněk vytahovat všechno, co může potřebovat – barevné papíry, fixy, dále pak lepidlo Herkules, které si samozřejmě nejdřív namaže po celé ruce a pak se v půl třetí ráno baví odtrháváním zaschlé bílé vrstvy lepidla v jednom kuse – neúspěšně, dále vytahuje velké pravítko, nůžky a vodovky se štětci.

 

Je sedm ráno čtrnáctého února a normálně by teď Lukáše probudil jeho budík, aby se začal připravovat do školy, ale ne dnes. Dnes je na questu vyznání své zamilovanosti.

 

Pokračuje na zemi ve vytváření už asi dvacáté valentýnky. Dneska si je ve třídě po vyučování rozdávají a on to vidí, jako svoji šanci, jak dát své city najevo.

 

Je strašně nervózní a vystresovaný… každou půl hodinu vždycky musí jít močit.

 

Dokonce se rozhodne i nesnídat, protože si je jistý, že by to ze sebe vyhodil někde po cestě do školy a přece nebude riskovat, že mu bude táhnout zrovna dneska z pusy, protože si doma vykalkuloval, že ta tří a půlprocentní šance na první pusu tam dneska prostě je.

 

Cítí se hloupě ale nadšeně zároveň. Ví, že je to jenom malá blbůstka, ale strašně mu záleží na tom, aby jeho valentýnka byla co nejlepší. Aby zaujala. Aby se líbila. Aby Lukášovy záměry dobře prodala.

 

„Jsi už vzhůru? Co to kurva…,“ vchází Lukášova starší sestra do jeho pokoje.

 

„Lukane! Do prdele, sem přišla duha a všechno tady zeblila, nebo co?“ řve na něj jeho sestra a prohlíží si ten neskutečný nepořádek, po celém pokoji jsou všude odstřižky barevných papírů, fixy, vylitý kelímek od vodovek s mokrou skvrnou na koberci a všude samá srdíčka a papírové složeniny s velkými nápisy.

 

„Nech mě!“ ohradí se jen. „Né, kam jdeš, pojď sem a pomoz mi,“ vybízí svou sestru a vystřihuje velké srdce z červené čtvrtky.

 

Lukáš své sestře Anně všechno vysvětluje a oba se přehrabují ve vyrobených valentýnkách a snaží se jednu dokonalou vybrat.

 

*****

 

Začíná výuka a Lukáš je naštvaný na všechny holky ve třídě. Ty nány to samozřejmě nemůžou vydržet a rozdají svoje valentýnky ještě před výukou. Pak si vytvoří houf kachen ukvákaných, každých pět sekund ukážou prstem na nějakýho kluka ve třídě a hned na to se začnou řehnit, když si toho ten kluk všimne. Káči pitomý! Pak vždycky vyšlou jednu kachnu, aby za jinou kachnu v houfu předala valentýnku nějakýmu klukovi.

 

„Luky,“ přijde k Lukášovi Anetka, nevydrží to a začne se smát, podívá se zpátky na holky, které ji také sledují, dává si ruku před pusu, aby se už nesmála, pak v podstatě na Lukáše hází valentýnku, „to ti posílá Barča,“ pronese jen a se záchvatem smíchu utíká rychle zpátky ke svému houfu, kde se pak smějí všechny.

 

Lukáš sklízí tři valentýnky, Ondra dvě a David devět. Všichni kluci Davida probodávají pohledem.

 

Všichni kromě Lukáše. Ten se na něj jen zasněně dívá a doufá, že to všechno dobře dopadne a že mu nenakope tu jeho zadnici.

 

S tím nakopáním zadku to možná ani nemusí být tak jisté. Vždyť ve finále se chystá udělat i docela hezkou věc – dát jeho první lásce s pomocí valentýnky najevo, že se mu líbí. Komu by nelichotilo, že je do něj někdo zakoukaný, no ne?

 

Blíží se konec výuky a Lukáš se začíná potit, jeho srdce mu buší až někde v krku a není si jistý, zda se se v poslední minutě nadechl. Do konce hodiny zbývá sedm minut, do sešitu si udělá sedm čárek a každou z nich odškrtává, jak minuty pomalu odbíhají.

 

Konec! Je to tady, holky obdrží své valentýnky od kluků a dokonce si rozdávají valentýnky i mezi sebou. Kachny se přestanou řehnit, protože na každá káča dostane valentýnku od koho chtěla nebo nedostane valentýnku vůbec. Ta část houfu se naštvaně přesouvá do šaten, kde jedna utěšuje druhou.

 

Čas neadešel. Lukáš ještě může vycouvat. Zvažuje to a pak učiní rozhodnutí.

 

Lukáš je tak nervózní, že nemá stoprocentní kontrolu nad svým hlasem, a když přes celou třídu zakřičí: „Hej, Davide,“ zní to tak výhružně, že se David lekne a hned na to se nasupeně ohradí: „Co je, proč na mě ječíš?!“

 

Skvělej začátek, pomyslí si Lukáš. Jde k němu. Lukáš čeká, až všichni odejdou. Jsou teď ve třídě sami.

 

„Promiň,“ omlouvá se Lukáš a utírá si čelo orosené potem. „Já jenom… jsem ti chtěl něco říct,“ poví a sleduje Davida, jak se také zklidňuje.

 

„No?“ otáže se ho David.

 

„Víš, my… známe se od školky, občas si spolu hrajeme venku, a když spolu dva lidi tráví čas, tak někdy…“ nedokončuje to, protože se chce propadnout do země.

 

„Takhle ne,“ poví sám sobě. Vzdává se, ať to dopadne, jak to dopadne a jen napřáhne svou valentýnku k Davidovi. Lukáš s napřáhnutou hlavou odvrací hlavu a zavírá oči, protože nechce vidět Davidovu reakci.

 

„Nějaká holka poslala tebe, abys mi dal valentýnku?“ nechápe David.

 

„Ne, na, čti,“ podává mu valentýnku Lukáš.

 

David si bere růžovou jednoduchou ale pěknou valentýnku, otvírá ji a čte si pro sebe:

 

Dnes je Svatého Valentýna, Davide milý,
chci, abychom víc než jen kamarádi spolu byli.

Ale tobě ty blbý nanicovatý holky se líbí, já vím,
kdyby se to změnilo, věř, nic nikomu nepovím ;-)

Právě teď asi chceš nakopat mi můj zadek,
strčit do mě a dát mi velkej pohlavek.

Jen si to zkus a rázně ukážu Tobě,
že nebojím se ničeho a vrátím Ti to surově :)

S láskou, Lukáš

„Já vim, je to růžový a trapný. Nesnáším růžovou, fuj, viď? Já… udělal jsem ti i modro-zelený přání vodovkama – dvě nejchlapštější barvy v celym spektru barev, prostě ne- fuj barvy, ale ve finále to vypadalo jako smuteční oznámení nějakýho námořníka,“ blábolí Lukáš, protože se cítí trapně a lituje, že vůbec do školy dneska šel. Neví, co má dělat, pohrává si s myšlenkou, že Davidovi poví, že je to celý jenom vtip a že David naletěl. A popravdě to tak i trochu bylo. Je to prostě jen vtípek. Lukáš to dělá víc pro sebe, než pro Davida.

 

Teprve nedávno se se svou přitažlivostí k chlapcům on sám smířil a asi tím celým questem vyznání lásky chce sobě prokázat, že není, za co se stydět. Že se tak může cítit a že je v pořádku, když se tak cítí. Předání té valentýnky je aktem přijetí jeho samého.

 

David je úplně zaskočen, je vidět, že s tím vším zápolí, několikrát se snaží něco říct, ale vždycky jen spolkne svá napůl vyřčená slova. Neví, jak tu Valentýnku přijmout, neví, jak reagovat. Lukáš se nervozitou snad počůrá, bojuje se svým močovým měchýřem a je odhodlaný, že pomočením se před svým idolem neztrapní, ani kdyby mu za to někdo byl ochotný zaplatit miliony ba i miliardy.

 

David se rozesměje a Lukášovi padá kámen ze srdce, to je přeci dobrá reakce, ne snad? Dokonce i Lukášův měchýř se uklidní.

 

„Díky, Luky,“ směje se dál David, „je to od tebe… je to… docela milý,“ poví mu David rozpačitě.

 

*****

 

„Tak co, platí?“ ptá se David Lukáše na klučičích záchodcích.

 

„Takže, pokaždý, když ti udělám úkol z matiky, dáš mi pusu na tvář a pokaždý, když ti udělám úkol z češtiny, můžu dát já tobě pusu na tvář…,“ ujišťuje se Lukáš, že rozumí tomu, co mu David navrhuje.

 

„Jo, přesně. Tak co?“

 

„Nevím úplně přesně do detailu, co prostituce obnáší, ale mám takovej pocit, že tohle do toho spadá,“ namítá Lukáš.

 

„Jsi chytrej šprt, učení tě baví. Tak chceš ode mě dostávat a dávat mi pusy na tvář?“

 

„Ne takhle!“ ohradí se Lukáš. „Teda myslim, že… že ne…rozhodně, asi, možná, skoro určitě ne…,“ blábolí a začíná to zvažovat.

 

David obrací oči v sloup a vlepí mu jednu na tvář, jen aby zmlknul. Lukáš jen vykulí oči a není schopen něco říct nebo se pohnout. Jeho pocity se proměnily v jeden velký ohňostroj.

 

David se zatím přehrabuje v jeho tašce.

 

„Tady, zítra mi to dej před školou,“ vrazí David Lukášovi do rukou jeho sešit matiky, „a nikomu ani muk, jinak ti ten zadek fakt nakopu,“ pohrozí Lukášovi a odchází spěšně ze záchodků.

 

„Hej!“ křičí Lukáš na Davida, aby mu dal najevo, že tohle jednání nebylo fér a že je třeba i Lukášova souhlasu. David se jen smál a pokračoval v odchodu.

 

„Tři celých pět procent,“ pronese potichu jen pro sebe usmívající se od ucha k uchu a položí si dlaň na místo, kam ho políbil David. Pak si radostně poskočí a odchází taky ze záchodků.

*****

 

Anna jde naproti Lukášovi a přemýšlí o něm. Už co byl malý, bylo zřejmé, že má něco navíc oproti ostatním holkám a klukům. To, že je jako slunce, neustále září, je to jeho přirozenost.

 

Vzpomíná na to, jak mu je pět let a ona ho musí hlídat, protože rodiče mají noční.

 

Sledují horor v televizi, které on miluje, ale vždycky se pak strašně bojí. Večer ani nechce jít spát, protože se strachuje, že přijde to monstrum z hororu a taky ho sežere. Ona počká, až si půjde lehnout, schová se pod jeho postelí a nasazuje si otcovu čertovskou masku z pátého prosince a začne vydávat strašidelné zvuky. Pak je chvíli ticho.

 

„Já to věděl!“ slyšela pak jen, jak otráveně Lukáš prohlásí.

 

Pak se Lukáš snaží podívat pod postel, Anna pozoruje Lukáše se svěšenou hlavou přes rám postele, je neuvěřitelně vyděšený. Chvíli na sebe jen civí, Anně začne být Lukáše líto a chce mu říct, že to je jen ona. Cítí se hrozně.

 

„Já… já mám návrh,“ pronese Lukáš najednou.

 

„Poslouchám,“ pronese po chvilce Anna jen. Je zvědavá, co její bratr vymyslí.

 

„Prosím, nejez mě. Budu tvůj kamarád, když mě nesníš. Můžeme hrát pexeso nebo Člověče, nezlob se, a jestli dostaneš hlad, tak tady mám pro tebe připravenou sušenku,“ ukazuje monstru pod postelí Horalku, „anebo běž sníst sousedovic Kubíka, to je strašnej blb,“ pronese s třesoucím se hláskem.

 

Anna to nevydrží a začne se smát, Lukáš ji pozná a hodí jí sušenku přímo do obličeje, nazve ji krávou a pohrozí, že to ráno bude žalovat mamce.

 

Jiné děti se poddávají pochybám a strachu, on ale zkrátka ne. Strach pro něj vždy jen signalizuje, že je třeba, aby byl chytřejší, vynalézavější a pohotovější. Ne, že se má schovat. A to není ideální, protože někdy ta nejrozumnější věc je schovat se a neprojevovat se.

 

Asi sto metrů od ní na druhé straně chodníku vidí Lukáše, jak jde ze školy a strašně jí to rozesměje. Vypadá, jak pod vlivem. Chodí stylem cik-cak, potácí se, chvilkami si i poskočí a hlavně se furt blaženě usmívá. Po chvíli si i on všímá jí a začne jít normálně. Anna předstírá, že si toho nevšimla a vůbec to nekomentuje.

 

Lukáš jí vypráví o jeho ne zcela oboustranné dohodě s Davidem, ze které má ale strašnou radost.

 

„Lukáši! To nemůžeš! Není správný, aby on využíval tebe kvůli úkolům, a není správný, abys ho ty využíval kvůli pusám, když je on od kluka nechce,“ poučuje ho sestra.

 

„Já vím,“ přiznává.

 

„Jednou, až budeš starší, poznáš někoho, komu nebudeš muset dělat úkoly pro to, aby si tě všiml. Budou tě chtít pusinkovat kvůli tomu, jak vypadáš, rozhodně ne kvůli tomu, co máš v hlavě, to ti slibuju“ zavtipkuje Anna.

 

„A kdy to asi tak bude?“ ptá se jí nevěřícně Lukáš.

 

„Mně bylo šestnáct, v létě jsme stanovaly v jednom kempu s holkama ze třídy a byl tam veslařskej tým na soustředění. Hrály jsme s nima flašku a…“ zarazí se, „“tu historiku ti nemůžu říct, si právě uvědomuju, protože jsi moc malej“, ukončí své vyprávění Anna.

 

„Luky, další věc,“ zvážní Anna, „ráno jsem přemýšlela, jestli ti předání valentýnky rozmluvit nebo ne. Sám víš, že to nemuselo dopadnout dobře, dokonce jsi to zmínil i v tý valentýnce. Proto jsem ti šla i naproti. Dneska je to asi tak nějak v pohodě, ale před ne tak dlouhou dobu za tohle děti jako tebe jiný děti přivazovaly k lavičce a ubíjely je k smrti baseballovou pálkou,“ Anna zpozoruje, že to trochu Lukáše vyděsí a pokračuje, „jsi odvážnej, jsi nejodvážnější člověk, kterýho znám. Strašně to na tobě obdivuju, jsi můj hrdina, ale tvoje přílišná odvaha má i stinný stránky. Přílišná odvaha je jenom obyčejná adrenalinem nabitá nerozvážnost. Nikdy nejednáš racionálně… víš, co to slovo znamená?“ Lukáš přikývne, „do všeho se ženeš po hlavě a čekáš, že tvoje kouzlo a důvtip tě dostanou z každé šlamastiky, ale je nutný, abys věděl, že takhle to vždycky nebude, ne vždycky ukecáš monstrum pod postelí s horalkou,“ dokončuje své kázání a vyčkává jeho reakce.