Na poště

 

Světla zářivek nepříjemně bodala do očí všech přítomných, vánoční stromek v rohu haly poblikával svými barevnými světýlky, jakoby se snažil přebít to umělé bílé světlo, ale marně. Od několika otevřených přepážek se vlnily fronty lidí. Někteří apatičtí, odevzdaní, jiní zamračení, hněviví.

Z dlouhé řady čekajících se vyklonil mladý muž, pohlédl na paní za přepážkou a pomyslel si:

„ Nojo… určitě stará panna. Vsadím se, že jí má jako starou zaprášenou půdu plnou harampádí a pavučin. Ještě že nedržím koště na vymetení…“ Vzdychl a dál netrpělivě čekal.

Popošel krůček.

„Ach jo,“ říkal si zlostně. „Snoubenka čeká v autě, to zase bude držková. A kvůli čemu? Že jedna stará bába je pomalá jako pendlovky po babičce. Já nevím, co tady ty starý lidi pohledávaj. Proč tam nedají mladší? U té by fronta určitě nebyla a alespoň by bylo na co se koukat.“

Opět popošel o krůček.

Vyhrnul si rukáv a mrknul na hodinky. „Jo – aspoň že hodiny jim tu jdou přesně. Už čekám půl hodiny. To je děs! Ta bába snad nemá mozek! Co jí tak dlouho trvá? Jeden blbej doporučenej dopis a musím tady tvrdnout. Že já nešel k jiný přepážce! Nojo, už vím, proč tady byla nejkratší fronta! Voni jí lidi moc dobře znaj … lenochodka jedna!“

Opět krok.

„To snad není možný,“ přemýšlel, „ona snad u toho ještě štrikuje, či co. Než se dočkám, budu mít vousy pod kolena!“

Tak nějak podobně uvažoval, než překročil privátní zónu a přistoupil k přepážce.

„Dobrý den,“ pozdravila žena a pohlédla na něj.

V tu chvíli dostal muž zásah! Přímo do srdce, které zpomalilo na pět po sobě následujících úderů. Mladík je jasně slyšel v tepu svých žil, zpomaleně … ta paní měla oči jako maminka! Jeho maminka! Vždy starostlivá, něžná, pečující, chápající, vždy tu byla pro něho. Ty oči! A znovu mu bylo šestnáct, znovu tu byl ten pocit, jako když přijel domů z intru, a ona stála ve dveřích, usmívající se, s otevřenou náručí. „To jsem ráda, chlapče, že jsi doma! Pojď, něco dobrého jsem ti uvařila. Máš jistě hlad…“  Mladému muži zvlhly oči. Ani svíčku jí nezapálil na hrobě. Ani si nevzpomněl. Odeznělo pět úderů, a on opět začal vnímat okolí.

„Prosím Vás, není Vám nic?“ zeptala se paní.  „Ne – omlouvám se. Mám tu doporučený dopis.“ „Moment,“ řekla, a odešla do vedlejší místnosti. Během té chvilky muž věděl, co má udělat. Vybalil krásnou, čerstvou rudou růži z celofánu, a když se paní vrátila s dopisem, prostrčil ji pod sklem přepážky. „Ta je ode mne. Jako poděkování za to, že zvládáte ty hrozné fronty. Šťastné a veselé.“ Řekl a usmál se. Paní se celá rozzářila a poděkovala. Když muž odešel, postavila růži do sklenice s vodou a pomyslela si, že ještě existují dobří lidé.

Muž vyšel z pošty a zůstal stát. „Co to bylo?“ ptal se udiveně sám sebe… „Teď abych šel koupit jinou kytku.“ A otočil kroky k vedlejšímu obchodu.

Stará měděná klika u vysokých dveří pošty si povzdychla. Kolik lidí si na mne ještě sáhne! Kolik dotyků musím dnes ještě snést! Kdepak dřív, téměř nikdo sem nepřišel. To ještě chodili pošťáci, ale -  to už není snad ani pravda…

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=ueujxVce7GU