nechtěné a přesto nejkrásnější

 

Nezapomeň na Bobinu, ráno v pět čůrat, večer v pět poslední jídlo. A do večerního jídla jí zamíchej ten prášek na žaludek. Zítra v půl sedmé plavání. Nechoď ven s mokrou hlavou. Tátovi vyřiď, ať už konečně přehodí gumy na autě. V sobotu, až pojede fandit na cyklokros, tak zimní boty. Vypínám telefon. V neděli jsem tady, tak buďte na sebe opatrní. Mám vás ráda.

 Vlak se rozjíždí a já mávám, jako bych se loučila navždy. Jiří je slušný, vzorný a chytrý kluk.  Díky mé přehnané péči je ovšem nesamostatný a to je v sedmnácti letech samozřejmě špatně. Má chyba. Přemíra snahy o blaho rodiny, hluboko koření v dětství, jak říká můj psycholog.

Každoročně jezdím na prodloužený víkend. Sama do nikam, sama se sebou, sama za sebou. Vždy ve stejný čas, který už od dětství miluju. Jde o konec října a začátek listopadu. V zimě je mi zima a v létě teplo. Jaro mi přijde přiblble romantický a ani sluníčkový podzim s barevnými listy a babím létem mi nic neříká.  Počkám si, až všechno opadá a celodenní ponurost vlezlé zimy přilepí lidi ke gaučům. Prostě sezóna pro nikoho, jen pro mě. Penziony jsou prázdný, sportovci, turistika, obtížný hmyz, veselé slunce a rozesmáté tváře, jsou pryč.

Jen chandra, nostalgie, vzpomínky, pološero, déšť, vítr, bláto a já-- přešťastná. Můj čas natažený všudypřítomným vlhkem a mlhou. Po páté hodině na večer se dostaví vlezlá podzimní syrovina, introvertům zaslíbená. Období dušiček nutící k zamyšlení. Kouř z komínů vesnických stavení, tlačí mlha dolů a vůně spáleného uhlí a dřeva se plazí ulicemi.

 Letos to bude jiné.

 

Prosím Tě, sedni si už, Matko Terezo. Hloupá poznámka nervózní mámy, která mě plácá po stehně, a snaží se navázat konverzaci. Nezačala  moc dobře.  Zatím nemám sílu podívat se jí ani do očí. Třicet let jsme spolu nikde nebyli, třicet let jsem se snažila zapomenout a jejím četným výzvám po setkání jsem se smála. Až letos. Něco se ve mně hnulo. Jedeme na dlouho odkládaný výlet do Luhačovic. Marná snaha něco změnit. Listuju časopisem, nemluvím. O čem taky. Jano, byla bys  tak laskavá a podala mi tu tašku seshora?  Ráda bych Ti něco přečetla. Po půl hodině dusného mlčení se i mě rozlepila pusa a říkám. Budeš mi číst pohádky maminko?

Naši se rozvedli, když mi bylo dvanáct a bráchovi deset. Bydleli jsme v pohraničí. Sice na vesnici, ale bylo tam všechno. Škola, doktor, kino, obchody, pošta a tři hospody. Máma celý život pracovala (tedy než od nás odešla) v nedaleké psychiatrické léčebně na oddělení poruch osobnosti u dospělých. Táta byl zedník a později si dálkově dodělával maturitu. Pořád byl v práci a o víkendech na melouchách. Finančně jsme dík y otci nikdy nestrádali. Máma měla kamarádky a aktivně byla zapojená ve všech možných spolcích.  Hrála ochotnické divadlo, byla členkou pěveckého sboru a hodně četla. Nežitý život svých rodičů mě provázel celý dětství. V devadesátém prvním byla máma v Německu na stáži, zamilovala se a můj strom s už tak narušenými kořeny spadl docela. Desetiletý brácha šel s mámou do Německa a já zůstala s tátou, který se o mě vzorně staral. Máma mu na mě posílala peníze, ale on je nechtěl, a dopřával mi stejný standart jako před rozvodem. Uvnitř se ovšem otevřela rána, která hnisá dodnes.  Miluju tátu, je to poctivej chlap, starostlivej a dnes už totálně sedřenej. Jediný, co bohužel nezvládnul, bylo manželství s mojí dokonalou matkou. Potají začal pít, ale tak, abych to nevěděla, styděl se za to.

Máma mi ve vlaku začala číst dopisy, který mi tajně psala, ale neposlala. Nechala jsem jí, ale nevnímala jsem to. Už je pozdě. Bude mi čtyřicet a mámě šedesát tři. Jano, posloucháš, co Ti tu čtu? Jsou věci, který můžeš pochopit až teď. Tenkrát nemělo význam, Ti něco vysvětlovat. Stromy se míhaly kolem jedoucího vlaku a přes polykání slz jsem nebyla schopná cokoliv říct. Máma, kterou jsem celej život nenáviděla za to, co nám provedla, jede se mnou na prodloužený víkend do Luhačovic a čte mi už asi patnáctej dopis. Tolik mě to všechno bolí a srdce stažené vztekem se začíná uvolňovat. Slzy nám oběma tečou, až je jich plné kupé. Nemůžu to vydržet a… Odpouštím. Objímám svojí mámu, celá se třesu, mačkáme se k sobě a dáváme si pusu.

Jízdenky, prosím. Průvodčí vstupuje a zřejmě si myslí ledasco, protože máma vypadá pořád báječně. Omlouvám se dámy, přijdu později. Už nečti mami. Dáme si slivovici, ať v těch Luhačovicích vidí, že nejsme žádný ořezávátka.

Slovácko nás vítá slunečně a mně to vůbec nevadí. Držíme se s mámou za ruce a každá hloupost nás dojímá. Ubytování a program obstarala sama a u večeře, bude prý překvapení. Janičko, vím že si samorostlá  a od malinka vzorně samostatná holka, která si umí se vším poradit. Nech mě prosím aspoň teď, těch pár dnů, abych se o tebe mohla ………. Už zase brečíme.Vím, že je to pošetilé ale já………….

Beru mámu do podpaží, utíráme slzy a taxi nás odváží na  určenou adresu. Ve vlaku jsem s překvapením zjistila, kolik toho máme společného. Příčí se nám organizované výlety, dlouhodobé plánování, sport a sportování všeobecně a také wellness. Takže vím, že budu ušetřená lázeňských procedur. Přijíždíme ke krásné roubence, kde se zastavil čas. Autentičnost Slováckého prostředí bez hloupých kašírovacích technik.

Ihned po ubytování doslova běžíme do centra, tak malebného městečka s malinkou kolonádou. Potřebuji stihnout otevřené obchody. Toužím po červeném kabátku nad kolena, který jsem zahlédla cestou z nádraží. Stíháme a ten kabátek je prostě úžasnej. Cena  šílená, ale máma už zase brečí, vytahuje peněženku, přikupuje dva stejné lázeňské kloboučky a……….Jsi krásná.  Utírá mi slzy, abych si tu nádheru hned neupatlala ještě v obchodu.

Po odchodu mámy z mého života jsem si systematicky a pečlivě zauzlovala kapesník aby se už nikdy nerozprostřel. A teď po tolika letech se těch několik uzlů rozvázalo. Až na jeden jediný. Dneska jsem schopná zvládnout už jen tu večeři. Stmívá se a drobně prší. Tulíme se k sobě pod deštníkem a po dvaceti minutách procházky, vcházíme do selské jizby. Uvnitř je teploučko a všude je cítit vůně dušeného zelí a pečených klobás. Od prázdného stolu se zvedá prošedivělý muž a jde k nám.

Ahoj Jano.

 Zbyňku!!!

Brácha, kterej se mi vytratil, když mě bylo sedmnáct a jemu patnáct. Poslední uzel se rozvázal a mámino překvapení u večeře sedělo přede mnou. Můj kapesník se rozprostřel přes celej stůl. Jako aperitiv byla tradiční slivovice a k večeři jsme si dali to, co vonělo restaurací od našeho příchodu. Valašskou kyselicu.

Povídáme si o nás o rodině o prošlých létech o tom kdo je komu podobný. Skáčeme si do řeči a skládáme dohromady, roztroušenou mozaiku našich vzdáleností. A protože zakalené víno se vyčeřilo, tak si dopřáváme.

Těším se, až to všechno budu vyprávět tátovi. Ostatně sešli jsme se tu prý proto, abychom naplánovali to příští setkání. Komplet. A jelikož táta, se po rozvodu už neoženil a máma je pár let vdovou……………Kdo ví?

 Spiklenecky s bráškou na sebe mrkáme.

 Nikdo z nás nemá rád plánování, ale teď plánujeme, jako šílený.

Jsem Šťastná!!!