Osmnáct minut

Seznámili jsme se na internetu. Z nesmělé zdvořilostní korespondence se postupně stal virtuální milostný příběh, v němž jsme prožívali společný mimomaželský život, naplněný oboustranným citem. Toto malé utajené štěstí, přicházející jako pohlazení, které dává zapomenout na drsné dotyky reálného života však zakalila, jak už to bývá, žárlivost.

Manželka mého přítele odhalila naši nedostatečně utajenou korespondenci na internetu a kategoricky se postavila mezi nás. Nevěděla kdo jsem, odkud jsem, co dělám, věděla jen, že miluji jejího muže.
Skončila doba laškovného, úsměvného slovního požduchování, prosyceného úpřimným citovým vyznáním. Zůstalo jen torzo komplikovaných "psaníček", zmizela ta něžná hladivá slova, ale nezmizela naše láska.

Můj přítel již delší dobu mlčel, marně jsem mu psala skryté výzvy na různé mejlové adresy. Až přišel ten zvláštní den a s ním pocit, že dnes přítele uvidím. Bylo to nepředstavitelné, ale nemohla jsem se toho pocitu zbavit. A skutečně, ON přišel. Přijel s manželkou, která čekala v autě, zatím co on vstoupil do mého knihkupectví. Objednal si knihu, která měla vyjít i když bylo jasné, že tu knihu nikdy nebude číst. Oběma nám při tomto setkání bylo těžko, velmi těžko. Něco jsme si říkali, ale oba jsme věděli, že bychom chtěli říct něco úplně jiného, třeba jen že tu knihu, co si objednal bychom četli společně a vyprávěli si své dojmy při večerním šálku čaje.

Odešel. Uběhlo osmnáct minut. Odešel bez polibku, na který jsem čekala. Ne tohle nebyla ta správná chvíle, ale oba víme, že jsme se políbili. Virtuálně, jako již mnokrát v naší dřívější korespondenci. Pouhých osmnáct minut, na které jsem čekala řadu dní. A další dny s nimi budu žít. A věřit, že příště to bude celá hodina, pak celý den a pak snad celý zbytek života. Asi málo reálné, ale proč se vzdát krásného snu.