Nerváci

. 







V čekárně psychologické poradny je dnes pusto. Jsem objednaný a sedím zde už dvacet minut sám.
Konečně  se dveře ordinace psychologa Jerolíma Tika otevřely. Objevila se  mladá, půvabná asistentka. Oči se jí rozlétly po čekárně a zašveholila.
„Tak prosím. Pan Chřástal!"
Uvnitř seděl v otočném křesle psycholog. Přehraboval se v kupě listin, které měl navršené na příručním stolečku.
„Dobrý den, pane Chřástale, dlouho jsme se neviděli. Dáte si instantní nebo zrnkovou kávu?“
„Dobrý den pane Magistře! Instantní bych neodmítl. A když tak s mlékem... a bez cukru, prosím!“
Mgr. Tik se energicky otočil na křesle a pohlédl zběžně na svoji asistentku.
„Miluško, prosím!“
„Jistě, hned to bude!“ vlídně zareagovala a prohla se v pase, čímž dala vyniknout svému bujarému poprsí. Magistr jí se zalíbením shlédnul a tiše mlaskl. Miluška, teď už nám oběma, věnovala líbezný úsměv a zablikala svými huňatými řasami očí. Svižně zmizela ve dveřích přilehlé kuchyňky.
„No tak, už si u nás sedněte a udělejte si maximální pohodlí! Hned si vás najdu.“
Prohlásil a rutinně vnořil prsty do klávesnice svého počítače.
„No už vás tady mám, Chřástale. Tak se pěkně uvolněte a povězte, co je u vás nového, co vás trápí?“
Usedl jsem do rozložitého křesla. V zápětí – nežli jsem stačil otevřít ústa, mezi nás vplula asistentka. S hravou elegancí na stolek postavila blankytně modrý šálek s vonící kávou a přistrčila dávkovač mléka i cukřenku.
„Ne, opravdu. Avizoval jsem! Necukruji.“ pronesl jsem téměř provinile.
Miluška se omluvně zatvářila. Svůj neprofesionální kiks refundovala zhoupnutím se v pase v téměř baletně vytrénovaném kyčelním kloubu. Vyzubila plachý, běloskvoucí úsměv.
„Budete mít ještě nějaká přání?“
Tik na ni se zalíbením pohlédl a opět mlaskl.
„Ne! Děkuji, Miluško.“
„Já si na chvíli odskočím, pane Magistře. Mohu?“ psycholog přikývl a Miluška se vytratila.
„Nuže?“ zvídavě na mně pohlédnul a sledoval, jak chvějící se rukou nekonečně míchám kávu.
„Promiňte, ale dnes jsem předem zformuloval dva nejpodstatnější důvody, proč mám hluboké deprese.“
„Hm, zajisté. Tak jsem s nimi! Ať je proberme.“


„Tak tím prvním důvodem jsou ženy. Rozuměno, pěkné baby!“ udělal jsem rukou pohyb, jako bych hladil ňadro ženy. Pozorně mne sledující psycholog, obrátil zrak ke stropu a usmál se.
„No klasika. Kouzlo ženy. Někdy se to chlapovi vymkne kontrole a psyché je v ruinách!“
„No jo, Magistře. Ale přestože pracuji v čokoládovně Orion jako vedoucí provozu a jsem obklopen výhradně samými ženami, žiji jako vlk samotář.“
„Bezvadné, tak jděte dotoho! Nějakou tu sladkou panenku si tam namluvte.“ zatvářil se významně Tik a tlumeně mlaskl.
„To by snad problém nebyl. Ale víte, pane Magistře, já bych chtěl všechny! Úplně všechny – tedy, až na jednu, dvě, důchodkyně? A tak lavíruju. Tu a tam dobývám,  když konečně svedu a nastane kýžený okamžik s některou se pomilovat, v tu chvíli se mě před očima klipově předvádějí její nahé kolegyně. Vyčítavě... až nenávistně na mně hledí a cedí mezi zuby. 'S tebou, Pepo? S tebou impotente, si to nikdy nerozdám!‘ A právě v té chvíli selhávám jako muž. Moji žerď by nedokázala pozvednout a vztyčit svůj prapor, ani pomyslná kráska, hlasatelka TV Borhyová.“
„Borhyová.“ povzdychl si Tik, a mlaskl. „I pro mne, možná, by byla tvrdým oříškem!“ prohlásil sebevědomě.
„A ten druhý váš důvod k depresi?“
„To je taková záhada, která mě nedá spát. Nebudete mi možná věřit, pane Magistře, taková hloupost. Obyčejný makaron!“
„Cože? Makaron? Hm, zajisté, proč ne makaron. Takže…“
„Víte, každý den chodím ráno chodníčkem lemovaným malými lipkami do práce. Před týdnem koukám, že na jedné z nich - přehnuta na spodní větvi, visí obrovitá housenka. Ale nebyla to housenka! Při bližším ohledání jsem zjistil, že je to předlouhý makaron. Tak co na to, pane Magistře, říkáte? Na větvi a mimo dosah blízké civilizace si tam jen tak visí. Zázrak! Pomyslel jsem si a kvapem pokračoval k zastávce, aby mně neujel autobus. Snad bych na vše záhy zapomněl, ale představte si. O té těstovině se mi následně v noci zdálo. Že v Orionu ‚moje‘ hořko  mléčné krásky, měly místo štíhlých lýtek až po vnadná stehna makarony!  V tom snu mě nenapadla větší pitomost než ta, že jsem jim po pracovišti roznášel písemné výpovědi. Lakonickým důvodem bylo, že fyzické části těla z makaronů jsou v naší čokoládovně ženám eticky zcela nepřípustné!“
Mgr. Tik se zájmem naslouchal. Promnul si bradu a pohlédnul mi starostlivě do očí.
„To je ale vážná věc! A přes tu větev tam makaron pořád ještě visí?“
„Právě, že ano. A k tomu jsem předevčírem zjistil, že vedle něho visí ještě druhý, ale už menší. Jestli se to množí – či co? Jsem z toho blázen, Magistře. Ani neosychají, ani ptáci si jich nepovšimnou… Jen si tam spolu čerstvě visí a plandají ve větru. Přece se tam nedoplazili někomu z talíře? No řekněte sám, kterej blbec to tam pověsil? To je záhada! Já se těm makaronům neubráním a musím na ně pořád myslet.“

Ozvalo se klepání na dveře. Chvíli Mgr Tik otálel, ale potom vstal a přistoupil ke dveřím. Za dveřmi stála pošťačka a v ruce držela několik dopisů. Převzal je a podepsal doručenku. Poštu položil na pracovní stůl a prstem ukazováčku začal dopisy ledabyle z hromádky rozhrnovat. Zpozorněl a jednu podlouhlou obálku s logem telekomunikační společnosti vzal do ruky.
„Tak jen pokračujte, pane Chřástale!“
„To je všechno, Magistře. To vám snad nestačí? Snad ještě ta moje samomluva, kterou se stále trápím. Od poslední návštěvy u vás vůbec, ale vůbec, neztratila na intenzitě.“
„Ale pane Chřástale. Skoro každý člověk si – sem a tam, něco pro sebe řekne nahlas. To i já se někdy přistihnu. Chce to trpělivost. Ta četnost se ustálí, až pomine.“
„Pomine, pomine. To se vám lehce řekne. Nevím, co si nahlas říkáte vy, ale já už ty svý blbí keci nemohu ani slyšet!“
„Tak si zkuste dát špunty do uší.“
„A co v práci. To si myslíte, že tam jako komunikuji s ženami ve znakové řeči?“
Zareagoval jsem a udiveně pohlédnul na psychologa.
„Hm, pane Chřástale, tak abychom to nějak shrnuli. Co se týče těch žen, tak vám schází konstruktivní základ sebevědomí. Musíte si věřit! Musíte ženu emociálně uchopit. Být k ní – i k sobě, tolerantní. Pochopit její rozmary. A hlavně. Být k ní důvěřivý, člověče.“

Naslouchal jsem Tikovi a pozoroval, jak roztrhl podlouhlou obálku a vysunuje neobratně psaní – dle hustě posázených numer, výpis telefonních služeb.
„Jděte do toho. Sebevědomí a dů-vě-ru!“ artikuloval ke mně zpola začtený a soustředěně několikrát energicky cosi perem podškrtal. Přistoupil k telefonu a vytočil číslo. Chvíli naslouchal a bezduchým pohybem vzápětí zavěsil. Zadíval se na hodinky. Poté na mne, jak ho pozoruji. Napřímil svá pokleslá ramena a pokračoval.
„Tak kde jsme to přestali?“
„Sebevědomí, důvěra.“ napověděl jsem.
„Aha, no jistě.“ zkontroloval znovu hodinky a zadíval se z okna dolů do ulice.
Zlehka se otevřely dveře. Vně „vtančila“ asistentka Miluška. V ruce držela papírovou taštičku s povědomě známým logem spodního prádla a v ruce druhé, alobalový sáček nadívaný voňavým grilovaným kuřetem.
„Už jsem tady!“ chvatně pronesla a chystala se proklouznout kolem mě  směrem do kuchyňky. Ale Tik jí vstoupil nečekaně do cesty.
„Moment, Miluško! Mohla by si – jste mi vysvětlit, zde na vyúčtování, ty nekonečně se opakující telefonní hovory  číslem čtyři sta osmnáct, dvě sta čtyřicet jedna? No nic…“ nečekal dál na odpověď při pohledu na překvapenou asistentku. Byla notně vyvedena z míry! Stála a s plnýma rukama a zírala na chvějící se papír, který jí Tik podstrčil až pod nos.
„Prostudujte si to a potom tohle vysvětlíte!“ pokračoval chladně a vsunul jí tiskopis do podpaží ruky.
„Ale Magistře… To si snad Lumíre, trošičku přehnal…!“ "
"Lumír" zbrunátněl a pokynul Milušce, směrem ke kuchyňce. Ona obrátila oči v sloup a pohodila uraženě hlavou. S potměšilým úsměvem nám zmizela z očí.
„Omlouvám se, pane Chřástale, ale už budeme muset končit! Uplynula doba terapie a v čekárně jistě čeká další objednaný klient.
„Co ale uděláme s těmi makarony?“
„S makarony to musíte do příštího sezení nějak vydržet! Dost možná, že tělo si říká o přísun obilovin, kterých se vašemu organizmu nějak nedostává a je to, více či méně, reflexivní halucinace. Zkuste si dát někde v restauraci porci špaget. Mohu jen doporučit – třeba, A la Neapolitána. Makarony ale raději nikoliv, když jich máte plnou hlavu! Možná se vaše mysl pročistí a i ty makarony z větve zmizí. A teď už opravdu promiňte. Čas se naplnil a dostanu od vás šest set devadesát devět korun.“
Poněkud zklamaný neurčitým závěrem dnešní terapie, jsem neochotně vysoukal z peněženky příslušný obnos. 

Před domem, po krátkém váhání, jsem zamířil přes ulici směrem do vinárny, abych si vyjednotil v „regálech“ své hlavy nakupené dojmy. Při jednocení, které již trvalo čtyři deci bílého ryzlinku, vstoupil do lokálu Mgr. Tik.

Zamával jsem a rukou naznačil, aby u mě vzal volné místo. Tik vteřinu váhal. Jakoby se chtěl ubezpečit, jestli jsem si ho nepopletl s číšníkem. Ale už volným krokem se blížil k mému stolu. Až z blízka jsem si povšiml jeho nedbalého vzhledu. Vázanku měl u krku do široka uvolněnou. Vypadal jako odsouzený, kterému tři vteřiny před exekucí bylo oznámeno, že dostal právě milost. Vystresovaný výraz s hlubokou vráskou vykřičníku napříč jeho čela. Vlasy rozježené a na tváři šrám s kapičkou krve. Na jednom rukávu košile vyčnívajícím spod saka chyběl knoflík i s kouskem vytržené látky. Přisedl ke stolu. Já se snažil o  přívětiví usměv.  Zareagoval jen poněkud nakyslým kontrem.
„Co to pijete?“
„Ryzlink. Je německý a není tak prosluněný. Ale mně chutná, i když je značně suchý – řekl bych, až natrpklý.
„Dám si stejné!“ poručil si u vrchního, ale v okamžení mi položil otázku.
„Pospícháte někam?“
„Ne, času mám dost.“
„Tak víte co, dáme si rovnou celou láhev. Na můj účet – samozřejmě. Suchý ryzlink, suchý život. Až natrpklý. Nemám pravdu?“
Byl jsem z jeho chování zmatený, ale přikývl jsem!

Když jsme spolu rozlili poslední deci z třetí lahve „suchého života“, měl jsem  příjemný pocit vrnění a jistoty. Zato psycholog Tik, se začal preferovat výhradně na kamaráda Lumíra a oslovoval mě Pepiku.
„Ty Pepiku. Hele, co ti vlastně schází? Podívej se na mně! No jen se na mě podívej, jak mě ta Miluš – ta bestie, zrychtovala! Nejenom že mě rozškrábala ksicht, ale bodla mně rovnou do srdce, kterého si ani nezaslouží. Rozumíš?!“ vzkřikl, až se hosté u vedlejšího stolu k nám otočili.
„Nekřičte, Magistře! Dívají se na nás.“
„Už jsem ti jednou řekl, abys mě tykal, vole! Teda promiň, Pepiku. Já jsem tak zoufalej. Vona Miluš – hele mimochodem, to je kočka viď? No vona je hezká, to jo. Ale je to mstivá mrcha. Nevím, jak se to dozvěděla, že mám ještě jednu pojistnou bokovku. No rozumíš? Bokovku Maruš, přece! Ta není tak hezká, ale je fantasticky  blbá.  Doma mě poklízí. Tedy občas. Tak aby neřekla, tak jí převrátím taky občas do postele a vrazím jí nějaký to pětikilo. Tedy, taky občas. Ve srovnání se mnou je  bezvýznamnou sockou. To ti snad nemusím ani povídat. Jo. A umí bezvadně uvařit španělský ptáčky. A to ne občas, ale dost často. Jinak by u mě měla – šššlus!‘ Španělský ptáčky já rád. Ty je taky rád?“
„To víš, že jo, Magistře – tedy, Lumíre.“ kývl jsem a plácl ho přátelsky po rameni. Asi bych už měl s tím pitím přibrzdit! Měl jsem dojem, že vrnění se mi vrazilo do jazyka a poněkud moderuje moji češtinu.
„Fakt, Pepiku. Ty mladý čůzy dnes umí… lautr nic! Nebejt těch všelijakejch glut-glut-glutamanů, sóji, a ták, víš? Pošli by děti hlady, nebo chlapi museli skákat po stromech a lovit jako Tarzani. Jo, Maruška. Ta vařit umí. Ale vrcholem kultury je pro ni kdejakej připrdlej seriál, nebo bulvární krby.
„Drby, Lumíre. Drby!“
„Drby, prdy, krby, to je jedno. Stejně ale ta kráva Miluška mě neocenila…nedocenila. Mně, bohatýho a pohlednýho spermena. No řekni, co ještě jinýho by ode mne ty ženský chtěli? Miluše si cukruje po telefonu celé hodiny s nějakým mladým volem a já jim mám platit účet za telefon?“
Poslouchal jsem ten jeho monolog, který dirigoval pažemi tak zeširoka, že jsem pro jistotu posunul jeho sklenku stranou, aby ji nepřevrhl.
„Jo, všechno platit. Byt jsem jí koupil, pyramidy chtěla vidět, oblečení – co myslíš, Chrastile…“
„Chřástale, Lumíre. Chřástale!“ důrazněji jsem ho opravil.
„Co myslíš, Pepiku. Kdo platil to její prádýlko, který si přinesla v tý taštičce do ordinace? Já, Já, Já! Když si odešel, tak jsem na ni vyjel, že jí ty její hřebce trpět nebudu! A ona nato, že ode mne to tedy sedí. Že s tím svým pygmejským „fluktuantem“ mezi nohama, ať si prý ohromuji tu svoji krasavici Marušku. Že o ní dobře ví a není žádná blbka! Řekni Chrostíku sám, to je přece úplně něco jinýho u chlapa jako jsem já, když na to mám, že jo?!"
Pomyslel jsem si, je načase dopít a tady to ukončit. Ani dál zkomolené oslovení nekomentovat.
„Ona mně bude ještě omezovat? Vyrval jsem jí z ruky tu tašku a vysypal to její zakoupený prádýlko. Cha! Černou podprsenku a kalhotky. Celkem dva kusy. Dva decimetry krajky! S tou šňůrkou vzadu, co snad může jen fungovat, jako větrolam jejích andělských větrů? A to mně ještě bude tvrdit, že to koupila kvůli mně. Černé barvě, ve které by vypadala jako kominík? Bože, jak já ji nenávidím! Jak já jenom nenávidím kominíky!“
Tik naráz dopil ze sklenice zbytek ryzlinku a z očí se mu naráz začali hrnout slzy. Můj společenský respekt k jeho profesi i důstojnosti psychologa, se ve zdejší „vinární ordinaci“ začal hroutit. Zavolal jsem číšníka a sledoval Lumíra, zdali vytáhne svoji peněženku a útratu – jak slíbil, uhradí. Bezcílně šmátral a bloudil po kapsách! Drmolil, že je zamilovaný. Z čehož u stolu postávající číšník  diskrétním posunkem účasti usuzoval, že ta slova patří mě a já, jeho „milenec“ mu dávám na věky sbohem. Jiného nezbývalo, než si vyplenit obsah celé své peněženky a zaplatit. Ve slalomovém stylu jsme se konečně vypotáceli z vinárny ven na ulici.

„Hele, bydlím tady kousek. Půjdeme ke mně a dorazíme se poslední lahvičkou? To budeš hotovej, až to vyzíráš. Super poslední trendy dejzajnu... dizajnu, no Amerika! Doma žádná slídivá kudlanka ani nevděčnice.“ na chvíli se odmlčel, ale nežli jsem se nadechnul k odpovědi, vzal si hlavu do dlaní a smutně pokračoval.
„Ani Miluška s baculatýma malíčkama u nohou a čudlíkama s prsními dvorci, jak špunty do vany." zajíkavě drmolil Tik a nekoordinovanými pohyby se snažil povytáhnout stále klesající kalhoty nad jeho mohutné břicho. Musím doznat, i já měl v sobě „naváto“ do špičky! Byl jsem rozhodnutý Tika dopravit k jeho domu... a zmizet. Ale začalo mi ho být líto. Plačky lamentoval a provolával, že chce – a to okamžitě, alespoň milimetr Milušky. Kterou ale v zápětí, opět deset metrů zakopával pod zemský povrch.
„Pepiku, co mám proboha dělat, aby se ke mně zase vrátila? Nechce se mi už žít a sežeru nějaký prášky! Nějak těm babám už nerrrozumím. Nevím už, jak na ně.
Hele, máš mě rád…no počkej, řekni mi to up…upřímně. Máš mě kam-kamaráde opravdu rád?“
„Jóó. To víš, že jo, Lumíre!“
„Tak mi poraď, jak mám žít?“
„Jsi psycholog. Já myslel, že si umíš sám poradit jak být v pohodě.“
„Aha, bezcitnej klient! To si můj kama-kamarád, když mě tady necháš čvachtat se v depresích? vykřikl nazlobeně.

Míjíme právě autobusovou zastávku a Lumír se zdrceně posadil na lavici. Lokty se opřel o kolena a dlaněmi zakryl pokřivenou grimasu tváře. Pozvedl k nebi věštecky prst... a upadl do hlubokého spánku. Cloumal jsem s ním a marně ho snažil zvednout. U domu nad našimi hlavami se otevřelo domovní okno. Objevila se tvář neznámé mladé ženy, která řízným hlasem zvolala. „Jen Magistra klidně nechte spát! On si tam hodinku schrupne a odejde si po svých v klidu domů. To nám tady takhle od-po-čí-vá každý týden, když jde z vinárny.“

Formálně jsem ženě pokynul na pozdrav.
Začalo se rozsvěcet veřejné osvětlení a já v sobě cítil ovíněnou letargii. Vydal jsem se loudavě s rukama v kapsách směrem k domovu. Ulice ještě „žila“ zvuky. Na chodníku štěkal pes na lhostejně vyhlížející kočku, sedící za pletivem plotu. Od Vietnamské večerky hlučela unaveně klimatizace a zarostlý bezdomovec u kontejnerů se skřípěním páčil trubkou hliníkový plech z vyhozené chladničky. U odbočky k parku znělo duo-grandiozo. Fistule ženy a basem muže. Přeli se, kdo více utratí za blbosti ze společného rodinného rozpočtu. Respektive, kdo z koho dělá doma jenom vola.
Zaktivovala se ve mně panika z pomyšlení na potměšilé makarony. Jestlipak se odplazí z mého pohledu. Nebo si tam opět zítra přehnuté budou viset v nevinné podivnosti? Ale je to už passé!
„Z nebes už padá tma, ale ve mně konečně svítá – Lumíre Tiku. Jdi už do hajzlu, člověče! Jen si na světě normálně lícujeme s vládou bankovek a naší mužskou ješitností. Na světě je vcelku dobře a vše funguje tak, jak má být.“ zajásal jsem v duchu. I když… k sakru!! Sotva začnu být nadšený, tak na chodníku šlápnu do hromady psího exkrementu...