Nevděčná

Vcházím do třídy, na ty odporné holky ukazuju jen vztyčený prostředníček a s úlevou se složím na židli vedle Nely, jako každý den. Ale najednou všechno nějak ztichne a já se podívám co se kurva děje. Nela na mě zírá nějak udiveně.
Aha, už vidím ty věci na mojí lavici, cizí věci, přes židli na níž sedím je přehozená cizí mikina. Žlutá, s růžovýma proužkama… Jo tak, Nelo. Zvedám se bez jedinýho slova, na moje místo dosedá Xita. 
Ha, Xita, ta nejhnusnější a nejpitomější z těch všech.
Bavěj se spolu. Chce se mi zvracet.
Za chvíli se Nela zvedne a přichází ke mně. Ne, že bych čekala omluvu, ale to, co řekla, bylo i na mě dost. 
„Hele Lolo, slíbilas mi, že mě necháš bejt šťastnou! A teď jsi to zkazila! A ještě děláš uraženou, to mi sakra nemůžeš dát nikdy pokoj?! Jsi hnusná, blbá, zničilas mi život, nesnáším tě, tak proč mě pořád otravuješ?!! Tak vypadni, slyšíš? Už mě nech bejt!“
Jen na ní zírám a ze rtů mi vyklouzne jediné.
„Drž hubu, ty náno pitomá.“
V očích jí plane nenávist a pohrdání. Otočí se a energicky se vrátí ke Xitě. Vypadnu odtamtud, nemůžu se na ně dívat!!!
Ale ve dveřích se přece otáčím, abych se na Nelu ještě jednou podívala. Naposledy, protože já už se tam nevrátím, nikdy! 

Zapadnu do nejbližších dveří, což je chemická laboratoř. Naštěstí tu teď nikdo nemá hodinu. Sedám si ke stolu a přemýšlím. Nela byla moje jediná kamarádka, kterou jsem kdy měla upřímně a doopravdy ráda. Byla pro mě důležitá. Zlomila mi tím, co udělala srdce víc, než kdy jakej kluk a že jich mojí postelí prošlo hafo! 
„Lolo, stalo se vám něco? Můžu vám pomoct?“ Gina. Naše chemikářka. Ne Gininko, mě už nepomůže nic, říkám jí v duchu.
„Ne paní profesorko, všechno je v pořádku. Jen chci být sama. Neprásknete to na mě?“ Ohlídnu se na ní. Nepráskne, já jí znám.
„Nebojte, neprásknu. Ale uvědomujete si, že z toho můžete mít problémy? A kdepak máte Nelu?“ Mlčím. Chápe. Odchází. 

Konečně zas sama. V blbý laborce, na hnusný škole, se zlomeným srdcem a zkurveným životem! Před očima se mi míhají vzpomínky. Společný chvíle s Nelou, zážitky na celej život. Téměř slyším, jak se směje, ale upřímně a čistě, ne krutě jako teď! 
Vím, že ji mám pořád ráda! Jsem pitomá, já vím. 
Nevím odkud jsmem vzala ten cár papíru, ale najednou jsem prostě psala. 

„Drahá Nelo… Chci ti jen říct… Zlomilas mi srdce, ale já ti odpouštím. Buď šťastná. Milovala jsem tě jako svou sestru. Lola“ 

S jistotou jsme zamířila k prosklené skříni. Hydroxid rozmíchat ve vodě a nápoj, který mě měl konečně zabít, byl hotový. Když se sklenička téměř dotýkala mejch rtů, uslyšela jsme výkřik
„LOLO!“ Leknutím jsem pustila skleničku na zem. Sakra kdo to…. 
Gina. Stála tam a vyděšeně na mě zírala. Očima těkala z rozsypaného hydroxidu na mě a na rozbitou skleničku a rozlitý roztok. Přeběhla místnost a objala mě. Nic neříkala, jen jsme tam stály a objímaly se, jako bychom byly kámošky. Najednou jsem se rozbrečela. Jako by mi až teď došla ta Nelina slova. 
Moji rodiče Gině nesmírně děkovali. Ale ať se snažili a vyptávali sebevíc, nikomu jsem nikdy neřekla, proč jsem se chtěla zabít. Jen Gina, která našla v laborce můj vzkaz, to věděla a proto doporučila mým rodičům, dát mě na jinou školu. Odešla jsem na soukromej gympl. 
Občas za mnou zašla Gina, asi ze strachu abych to neudělala znova, vyprávěla mi, co se děje na škole, ale o tebe, Nelo, jsme nikdy ani slůvkem nezavadily. 
Jenže dřív, než jsem se stihla vyrovnat s tím vším a začít žít jinej život na nový škole, tys stála ve dveřích. Prostě jen tak, zničehonic jsi stála ve dveřích mýho pokoje. 
Nevěřila jsem svejm očím! Co tu pohledáváš? Přišla si mi znova ublížit?! Chtělo se mi řvát. 
Jenže ty ses celá třásla a kousala ses do rtu, vypadalas zuboženě a mě tě bylo líto. Nevím proč, snad jsem tě pořád ještě měla ráda, jsem tě vzala za ruku a dovedla ke gauči. Ty ses na něj zhroutila a zabořila tvář do polštáře. Otřásala ses neovladatelnými vzlyky a já tam vedle tebe seděla, aniž bych vůbec tušila, proč jsi přišla a co se ti stalo. Vypadalas tak bezmocná, najednou tak slabá…
„Jsem těhotná…Lolo musíš mi pomoct! Všechno je v háji! Rodiče měli bouračku, máma je mrtvá a táta začal pít. Brácha to nezvládá a odstěhoval se, kluk se na mě vysral, ve škole jsem na propadnutí a nikdo se se mnou už nebaví…já už nemůžu!“
Sakra to vypadá na pořádnej problém, honilo se mi hlavou. Musela jsem ti pomoct, i po tom všem… Stále jsem tě ještě měla ráda. Donutila jsem tě chodit na psychiatrii, nechala tě bydlet u mě… Pomohla jsem ti sehnat výbavu pro dítě, dovlekla jsem tě k doktorovi… Prostě jsem dělala co jsem mohla! 

Ale tys mi nevěřila, nechtěla věřit! Neposlouchala jsi doktora, nedalas na rady jeho ani mé… 
Bylas snad čím dál smutnější a já už nevěděla jak dál. Jednoho dne přišlo oznámení, že tvůj otec zemřel. Byl opilej a naboural do stromu, byl na místě mrtvej. Od toho dne jsi přestala i mluvit, jen jsi zírala do neznáma. Doktor říkal, že jsi zešílela. Po tom, cos porodila dítě, o které ses stejně nezajímala, tě poslali do psychiatrické léčebny. Říkají, že se to už nikdy nezlepší. 

Ale Nelo, kdyby ses jen trochu snažila, kdybys aspoň trochu chtěla, mohlas tu bejt s náma! Mohla ses radovat z krásného chlapečka, co se ti narodil! Ale ty ne, tys to radši vzdala. Nebojovala jsi, prostě jsi to vzdala! Nelo proč? 
Víš jak mi teď je? Když jsem ti nedokázala pomoct? 
A co tvůj syn, tvé dítě? Vím, nepočala jsi ho z lásky, ale copak si tohle zaslouží? Jen se narodil, už přišel o všechno! 
Někdy si říkám, že jsem si ten hydroxid tehdy měla vzít. Jenže pořád tu je tvoje dítě. Ten malej andílek, to nevinný stvoření, které jsi opustila. A já ho neopustím. 

O pět let později se moje „kamarádka“ Nela v léčebně dala do pořádku, sebrala mi své dítě, o které jsem se celý jeho život starala já a podala na mě žalobu za to, že jsem jí ho vzala. Rozsudek dopadl v její prospěch. Teď nemám nic. Sedím tady pod mostem, protože všechno mi vzala ona. Už brzy se mi má narodit dítě. Neměla jsem ji nikdy poznat. Ona je moje prokletí.