Ale stejně to byl krásný výlet!

Ale stejně to byl krásný výlet!

Ke své babičce do Fürthu jsem se dostala jenom jednou, a to za ponižujících okolností: cestě předcházela řada výslechů. Při nich jsem tvrdošíjně opakovala jednu větu: zůstávají tu mé děti a k dětem já se vrátím. To mi uvěřili mí představení, komunističtí funkcionáři i esenbáci.

Strašně dlouho jsme se neviděly. Dědeček několik let předtím zemřel a babička zůstala daleko od své „Heimat“ úplně sama. Táhlo jí na devadesátku – a proto jsem se tak zoufale snažila ji ještě uvidět. Prodělávala jsem tenkrát manželskou krizi a v takových chvílích se člověk jaksi chce „vrátit ke kořenům.“

Babička stála před činžákem, i když mrholilo. V první chvíli mě nepoznala – dost jsem zhubla. Tvrdošíjně, skoro nepřátelsky opakovala: „Ty nejsi moje Marie.“ TO byl šok. Hned se ale seběhly sousedky a ujišťovaly ji: „Ale paní Krebs, to je Vaše vnučka, vždyť je Vám podobná!“

Chvíli mě pak zkoumavě pozorovala, nakonec spokojeně kývla hlavou, já jí dala pusu – a bylo to. Tedy ne všechno. Donutila mě, abych se zula – bylo jen osm stupňů nad nulou – a vydala se s ní bosa na procházku. Zděšené sousedky za mne orodovaly, ale babička prohlásila: „Je to moje krev, tak to vydrží.“ Říkala tomu „Kneipkur“ a sama to provozovala odjakživa denně.

Pak mi každý večer před spaním vykládala tu samou historii, takže se mi pevně vryla do paměti.

Nejdřív zdůraznila, že do svých sedmadvaceti let nevěděla, co se intimně děje mezi mužem a ženou. Považovala sou neinformovanost za ohromné plus, a zidealizovala si ji do té míry, že v ni opravdu uvěřila. Je to zvláštní – při jiné příležitosti totiž připomněla jakousi ničemnou patnáctiletou spolužačku, která za čokoládu chodila s pány do lesa. Kdy jsem se zeptala, co tam asi dělali, pokrčila babička bezradně rameny.

Tak tedy ve druhém roce 2. světové války, v té šťastné sedmadvacetileté nevinnosti, kdy Toni chodila žehlit prádlo k jeptiškám, přešel jednou její matce ze zákopů dopis od mého budoucího dědečka. Šestadvacetiletému Ervínovi bylo tenkrát na frontě pěkně krušno. Dověděl se, že kdyby se oženil, dostal by týden dovolené. I požádal mou prababičku o ruku ctnostné Antonie, i když ji blíže neznal – jen dvakrát spolu tancovali u muziky.

Moje prababička se pohotově chopila příležitosti holku konečně provdat, a obratem poslala kladnou odpověď. Pak sdělila dceři, že se bude vdávat. Nepřekonatelný se jí zdál problém vysvětlit Antonii, co se bude dít o svatební noci. Jinak šetrná, ale ještě více stydlivá matinka se odebrala zakoupit knihu „Was unsere Söhne können und unsere Töchter wissen müssen (Co naši synové musí umět a naše dcery vědět). Plaše položila příručku na kuchyňský stůl před užaslou dívku a beze slova opustila dům. Toni pochopila, že má brožuru prostudovat, a jako poslušná dcera urychleně absorbovala řadu užitečných instrukcí a rad.

Tady v tom místě jsem to jednou nevydržela a zeptala jsem se: „Oma, a nebylo ti to žinantní jí do postele s mužským, kterého jsi ani pořádně neznala?“

Babička se nečekaně rozlítila a vyčetla mi, že jsem pěkně drzá. O takových věcech se přeci nemluví! Nejraději by mi vlepila facku. A že už mi za trest nebude dál nic vyprávět. Zkroušeně jsem se omluvila a prosila ji o pokračování.

„No, co ti mám povídat,“ uklidnila se babička. „Tvůj Grosspapa přijel, byla svatba, po týdnu odjel znovu na frontu a zůstal tam ještě dva roky, do konce vláky. Za devět měsíců po svatbě se narodila tvoje matka. Dědeček ji uviděl, až když se vrátil. No, a pak jsme pilně pracovali, šetřili, postavili dům a žili spolu spokojeně padesát let. Z toho vidíš, jak je dobře, když člověk poslouchá rodiče. Tvoje matka mě neposlechla, vzala si Čecha – a teď moje ubohá Erna i tvůj otec jsou dávno mrtvi.“ Pomyslela jsem si, že je snad doopravdy lepší žít v poslušnosti než zemřít jako hrdina. Já jsem se pak neměla s kým o své budoucnosti radit – a jak sem dopadla?

Najednou se na mě pronikavě zadívala a naléhavě se zeptala: „Poslyš, řekni mi pravdu! Miluješ ty svého muže?“

Propadla jsem panice. Babce taky nic neujde. Podle pravdy ze sebou soukám: „No – děti má ráda víc.“ Podívala jsem se jí do očí, ona mě pohladila a moudře rozhodla:

„A ty“ – zeptala jsem se plaše – „jsi celý život milovala jenom dědečka?“ přála jsem si totiž znovu vyslechnout příběh o Jaroslavu Krůtovi.

Babička vždycky malinko upadla do rozpaků, někdy se i slabě začervenala, a pak se přiznala, že během manželství prožila tajnou romantickou lásku. Byl to podnájemník, Čech. Jednou, když šli všichni tři společně s dědečkem na taneční zábavu, řekl jí Jaroslav Krůta tato kouzelná slova: Hle, jak si naše Hausfrau umí krásně upravit hlavu, když chce!“ To tenkrát holič udělal babičce „Bubikopf“, mikádo, což byla zrovna veliká móda.

„Nemysli si o mně nic zlého, Marie, Jenom jsem si pomyslela: takového muže bych si přála za manžela, kdybych nebyla vdaná za svého Ervína. Nic víc. Zjistila jsem si, že Jaroslav je „“Frühlingskind“ (Dítě jara)“. Třeba jí to pan Jaroslav přeložil sám, kdo ví!

„Co znamená Krůta, to bohužel nevím.“ Honem jsem ji ujišťovala, že to neumím přeložit. Ale možná, že jí to i někdo přeložil, a ona to zapomněla.

Měla jsem dědečka v paměti jako nejhodnějšího člověk pod sluncem, a tak jsem si přála před odjezdem navštívit jeho hrob.

Babička byla výborný chodec. Nachodily jsme spolu desítky kilometrů, neboť bylo škoda peněz na dopravní prostředky. Toho dne jsme došly nejdál – až na hranice Fürtu s Norimberkem. Tam to babička vzdala a přiznala se, že už ten hřbitov nenajdeme. Tak jsme se vracely, a babička se na mne zeširoka usmála a povídá: „Že to byl ale stejně pěkný výlet, viď, Marie?“
„Nádherný, babi,“ smála jsem se na ni, a vesele jsme se vracely domů.

Sousedka mi pak stranou prozradila, že hřbitov, kde byl dědeček pochován, zrušili už před několika lety a že přes něj vede dálnice.

Když jsem se vracela do české země, střežené na hranicích strážními věžemi, střílnami se samopalníky a ostnatými dráty, bylo mi úzko. Věděla jsem, že už babičku nikdy neuvidím.

Ty dva emigranty, co mě si s babičkou zvali na kafe, protože chtěli zas slyšet rodnou řeč a co nového v Praze, zapřu. Babička je mrazivě odpálila. Vzápětí mi suše oznámila, že jdeme do kostela. Vymlouvala jsem se, že jsme už byly na ranní mši, ale babička rezolutně prohlásila, že na večerní mši musím poprosil Pána Boha za odpuštění, že až provdána, bavila jsem se s dvěma mladými muži.

Babička tedy zastoupila naši bdělou komunistickou stranu, a milý Plán Bůh mi jistě také odpustil. A tak jsem po návratu bez výčitek svědomí podepsala, že se mnou žádný podezřelý živel nenavázal styk.

Každému jsem popravdě mohla říci, že jsem celý ten čas strávila s babičkou. Ale nelituji toho. Přišla jsem na to, že člověk má zřejmě do života přidělenu určitou míru zážitků. Vůbec si nepomůže, honí-li se za dalšími. Protože ono se dá vytěžit maximum i z nejnepatrnější existence na maličkém plácku, kterému babička říkala „Heimat“. A snad i ten nejobyčejnější mužský, s kterým žijeme v poslušnosti k řádu světa, nám může zastoupit všechny ty ostatní, kteří se vznášejí jen v našich snech a jsou tak dokonalí jako andělé v nebi, co teď babičce Antonii zpívají hosana.