Den, kdy zabil anděl anděla

 

 

 

 

 

Kecy, kecy, kecy! Jsem přece normální chlap. Jsem nepochopený a jiný – trochu, možná. Taky na to přišli, když mě po půlročním extempore v cvokhausu propustili z oddělení úchylňáku. Parchanti! Myslí si. Jo, myslet si mohou! Hm, myslí, ale už nikdo necítí tu bolest ve mně.

Posledně ten cvokař v plášti až na zem.

„Co si myslíte o ženách?“ mlčel jsem.

„Líbí se vám ženy?“ mlčel jsem.

„Chtěl byste mít vztah se ženou?“ a to už jsem hodil jiskru!

„Taková blbá otázka!“ křikl jsem navztekaně.

Prý „ať se uklidním, jsem váš přítel. Je to jen pro vaše dobro a chci vám pomoci!“ zatokal.

„To se ví, že jo, pří-te-li“ vyplázl jsem na něho jedovatě, ale už v klidu. Hm. Křičet se nemá a to jsem fakt nemusel! Ale kdo by nějakou babu nechtěl? Jak jsem řekl, jsem normální chlap. Nebo snad mám kozy a jako kokety nosím ty tangový nicotky s tou uzdičkou prdolamu mezi půlkami?

Doktůrek smířlivě pokračoval.

„Jste docela pohledným mužem a jistě o vás ženy projevují zájem, že? Stačí jen dobrá taktika…“

Co jsem na to mohl cvokařovi říci?

Matka, kterou jsem kvůli bráškovi mazánkovi k smrti nenáviděl, si jednou zakoupila plavky. Bikiny! Ona, už obtloustlá se striemi a pětkami, které se jí houpaly proklatě nízko u pasu. Oblékla si je a přišla v nich do obýváku, kde jsem se spolu s fotrem a mazánkem díval na telku. Co na to prý říkáme? Fotr se jen vyděšeně zatvářil a matka v reakci zrudla od hlavy k patě.

Nastalo ticho, že bylo snad možné zaslechnout, jak nám hořkost odkapává ze žlučníku.

„Tak to teda nevím. Vypadáš v tom jako… jako červená cibule!“

„I né! Naše maminka je královna a není cibule, tatínku!“ prohlásil mazánek a běžel se k ní schoulit do náruče. Já se jen s hnusem díval na tu červenou cibuli, jak tam se svěšenými rameny v ubohé karikatuře trapně stojí! Dal jsem fotrovi za pravdu. Opravdu vypadala jako červená cibule. Trefil to! Na hlavě ještě ke všemu měla utáhlé vlasy do trsu, který vypadal jako cibulové listy. Hlava na krátkém krku se jí propadala do trupu s výraznými boky. To vše podepíraly „ixy“ vyhublých nohou.

 

Znovu jsem si v té chvíli připomněl, jak jí z hlouby duše nenávidím a dokonce jsem jí přál smrt! Tu nejhorší! Rakovinu, která by chapadly svých metastází rozkládala její vnitřnosti. Aby ona, propojená v jedné bolesti s mojí, umírala pomalu a já jí lhostejností splácel tu lhostejnost její. To odcizení a stálé muchlování se s mazánkem. To jak ho oblizuje a šišlá na něho něžnůstky – k blbečkovi. A přitom já jí tak miloval a ona byla vždy na blízku. Chodili jsme spolu do cirkusu, do kina. Brala si mě na klín, probírala se něžně mými vlasy a nechala je propadat mezi prsty do mého čela. Hladila pěti něžnými bříšky a poté jimi tiskla moji hlavu k měkkým prsům, které tak exoticky a záhadně voněly korkem.

Tenkrát jsem vyspíval a byl ve věku nutkání si hrát s přirozením. A byl tak vystrašeným, když vystříklo prvé sperma, že jsem si nějak ublížil. Ale později už jsem věděl, co znamená to občasné hekání matky v ložnici. Že po ní leze fotr a dere se jí do klína. Věděl jsem předem, co hrozí a že je konec máminy lásky, když později ten fotrův hnus vypoulil to její zatracený břicho. Ten skrček sežral všechnu máminu lásku a čas. Všechny společné krásné chvíle!

„Vždyť já tě mám pořád stejně ráda, Románku! To se ti jen zdá, protože Filípek je malý a vyžaduje více pozornosti a péče, víš?

Kravina, kravina, mámo! Byl jsem pro tebe otravný vzduch. Nebo nula? Chovala ses ke mně, jako k potratu. Žil pro tebe jen Filípek a Filípek!

Všechno už je dávno pryč i s tím pitomým dětstvím. A ty taky - v tom rozemletém autě, ve kterém jsi skončila s nákupem ze supermarketu. Zprvu jsem zoufal a obviňoval toho kamioňáka. Později jsem cítil nevýslovnou úlevu. Jako by mně ubylo z těla několik bolestivých letorostů a fotr s mazánkem to obrečeli za mne. Nakonec. Uběhlo deset měsíců a fotr si narazil nějakou bulharskou šlapku. Byl pořád v lihu, protože na ní žárlil, debil! Viděl jsem jí jen jednou a chtělo se mi blejt. Obtloustlou se zadkem jako garáž na kolo a celou nateklou do legín. Vůbec nebyla soudná a nesla se jako sexbomba. Byli jsme doma v permanentní principiální válce. Nechtěla mi jít z cesty a intrikovaně na mně dělala před fotrem cukrbliky, až docílila, že na mně začal žárlit taky a já se radši odklidil z bytu do ubytovny. Nakonec vystrnadili i mazánka, ale to za „odstupný“, na které dříve vydělala ta tátova cuchtle všemi svými dostupnými otvory. A on si za ty prachy koupil garsonku.

 

Musel jsem s tím mým životem něco udělat. Přes internet jsem se seznámil s několika babami a zjistil, že žádná z nich by mi nemohla nahradit to, co mi máma ukradla. Tu něhu. Jo, to je to správný slovo. Něhu!! Všechny se chovaly, jako reklamou naprogramovaní roboti. Prachy – věci – prachy. Jo, láska taky, formálně! Sex? Samozřejmě. Ale nevypínej telku, ať můžu přitom zanďourovi koukat na seriály! A kde je něha? To mi jedna řekla.

„Chlapi jsou burani a samci. Tak na co potřebují něhu – jsi snad padlý na hlavu, Romane?“

Ale teď už bude všechno jinak. Seznámil jsem se v kavárně s Haničkou. Dobrá je! A ty rysy mateřský, jedna radost. Dokonce i tu vůni korku z ní bylo trochu cítit. Třikrát jsme už měli spolu rande a mluvili dlouhé hodiny o životě. Líbil jsem se jí. „Prý jsem trochu zvláštní“, poznamenala a usmívala se. Určitě jsem se jí líbil! Došla řeč i na něhu. „Mám ráda něhu.“ řekla a netušila, jak mně ta věta potěšila. Já jí věřím. Měla jí v očích i v hlase. Jsem tady u bráchy v bytě, od kterého mi půjčil klíč. Jo správně, říkám bratra a ne mazánka. Matka je tam „nahoře“ a mazánek už není – má utrum!

Šel dnes s kámošema na koncert Kabátů a vrátí se někdy o půlnoci. Přijde sem Hanička. Alespoň slíbila, že přijde! Jsme domluveni, že mi předvede svou něhu! Těším se jako dítě! Udělám něco dobrého k jídlu. Vlastně vařit neumím, ale svedu dobře guláš. To je taková mužská záležitost. Knedlíky vařit neumím a kupovat je nechci. „S chlebem je to taky fajn“ řekla Hanička a vše bylo vyřešeno.

Děsí mě jen ta cibule! To od té doby, co tak nechutně imitovala v mém dětství. Zrudlá matka v bikinách, tak při pohledu na cibuli mně jímá děsivá úzkost a třes po celém těle. Mám to pro tentokrát vyřešený. Koupil jsem jarní zelenou cibuli. Nemá téměř „boky“ a není červená ani žlutá. Je zkrátka jiná, jen má ten trs natě nahoře, ale to nějak zvládnu! Vše ostatní mám, včetně pořádné flákoty klíšky.

 

Začínám vnímat okolí a probírám se do musené reality světa! Celou dobu jsem zase civěl do podlahy – a duchem byl v mém vlídném světě. Dívám se na hodinky a zapínám bráchův počítač. Zadávám heslo a pohledem na mail se ujišťuji o reálných faktech.

„Románku, přijdu za Tebou v úterý v devatenáct hodin. Těším se a vykrásním se jenom pro Tebe!“

Pohlédl jsem na lištu monitoru. Mám dvě hodiny čas. Jdu na to! Očistil jsem a nakrájel tu hromadu prokleté cibule – ať je to za mnou! Na prkénku jsem profesionálním a ostrým kuchyňským nožem rozřezával maso proti vláknu na kostičky tak, jak to má být.

Za hodinu a půl voněl celý byt. Vytáhl jsem z batohu láhev červeného vína a upravil stůl.

 

 

 

 

Pět minut po sedmé zazvonil zvonek. Očekával jsem to a přesto. Hrklo ve mně! Otevírám dveře a stála tam Hanička.

Nad bradou měla prověšený milý úsměv a chrup se jí bělil. „Tak jsem tady, Románku!“ pronesla mile.

Něco na ni ale nebylo v pořádku! Celá v červeném oblečení! Začala se mi rozpíjet do chomáče, ve kterém mizely její obrysy. V mém mozku nastalo pnutí, které jsem vší silou potlačoval. Na hlavě – to snad není možné, jí na temeni trčel trs vlasů. Ovládl jsem se a pozval jí dál. Stačil jsem ještě vnímat, jak si za dveřmi zula střevíce, a v matu červeného chomáče registroval, jaké má pojednou krátké nohy a vystouplé boky? Přehodila si kabelku přes opěradlo židle a usedla. Konečně vidím zřetelně. Zázraky se dějí! Byla to červená cibule, tak podobná matce. Cosi stále mluvila a hlas jí poskakoval, jako po partituře.

Vstoupil jsem dveřmi do svého světa !

Samozřejmě se to dalo čekat. Ta cibule mě nenásledovala, ani se nedokázala přetvařovat! Zalykal jsem se bezbřehou nenávistí a třásl po celém těle. Hledal jsem její ústa, ale rozplizla se v  červeném hnusu.

Anděl zabil anděla! Ten červený byl mrtev a ten bílý čistý mně uchopil za ruku a odváděl nádhernou krajinou vonící korkem. Ozval se výkřik a oba jsme polekaně zastavili.

Prošel jsem ven dveřmi otevřených očí !

Aha! Bráška je už doma. Běhal po pokoji a držel se za hlavu. Přistoupil k mé židli a s pitoreskní grimasou se mnou cloumal.

„Ty vole, probuď se! Co si to jen udělal? To snad není ani možný.“

Podivil jsem se, co tak vyvádí? Narovnal jsem se na židli a rozhlížel kolem sebe. Na podlaze ležela na znaku Hanička a vedle ní ležel můj parádní kuchyňský nůž. Roztržený svetřík i části krajkové podprsenky měla pomuchlané u boků, to vše nasáklé v louži krve. Z břicha trčely vnitřnosti a zakrývaly část stehen. Čelo i trs vlasů měla upatlané od krve, naduté tváře a pootevřená ústa napěchované masem z guláše, které jí velmi pozvolna opadávalo na bradu i krk.

Filip se konečně zastavil a v předklonu na mně začal křičet.

„Víš ty vůbec, že si jí zabil, že si vrah?!“

Nerozuměl jsem mu! Zadusila se jídlem, to se přece někdy stává. I když. Ten nůž, krev a rozkuchané břicho… Aha! Možná jo. Jsem už konečně opatrným. Už se nestane, aby měla ve svém panděru dalšího mazánka – to bych nedovolil!

„Tys jí zabil, debile! Vnímáš to vůbec?“

On je debil a řve na mě bezdůvodně! Byla to jen preventivní kontrola. Opatrnost! O Haničku zase tak nejde. Vidím, že je čistá a potkám se s ní v mém světě.

Filip zastavil a díval se mi do očí. Dělá to schválně, protože ví, že to nesnáším! Vytáhl mobil a volal policii.

  

Někam mě vezli. Kam - neřekli. Vedle sedí Filip a je mi ho trochu líto, protože brečí. Je rozmazlený fracek – řve, ani neví proč. Podal jsem mu kapesník. Samozřejmě, že svůj neměl. Nemá ho pořád a neměl ho nikdy! Teď ho už mám rád, je to přece můj brácha a nikoho na světě už nemám – tedy mimo fotra, toho nepočítám.

Vjeli jsme branou do nějakého komplexu budov. Jsem opravdu zvědav, kde to jsme? Odkráčeli jsme dlouhou chodbou bez jediného živáčka, až k jejímu konci. Stál tam vysoký muž. Když jsme přišli blíž, tak mě tenhle cirkus došel a totálně otrávil. Hned jsem ho poznal. Měl dlouhý plášť až na zem a zkoumavě si mně prohlížel. Opět mě čekají, ty jeho idiotské otázky. Vem to čert! Nemusím se bát, jsem přece normální chlap.