"Štronzo!"

Zvedám skleničku šampáňa. Přípitek. Všechny oči se upírají na mě. Mít tak moc zastavit ten okamžik! Dívat se do očí lidem, co mi přišli popřát k pětačtyřicítce, a číst v nich jako v otevřené knize.

Téměř zapomenutá vzpomínka si prodere cestu k mému vědomí. Jsem malá holka, honíme se s bráchou na zahradě, už mě skoro má, ještě kousek a chytne mě, když v tu chvíli přichází spásný nápad: „Štronzo!“

„Štronzo!“ Řekla jsem to nebo ne?

Dívám se po ostatních. Nehýbou se. Šum utichl.

Prohlížím si je. Oči se zastaví u Davida. On je má poslední láska, vím to. Přišla v době, kdy jsem ji už nečekala. Nevím, na jak dlouho. I když možná jo. Do doby než se dostane na mé místo. Je o dvanáct let mladší. Nejsem tak blbá, abych nevěděla, že mě sbalil účelově. Toho jsem si byla od začátku vědoma. On, vyhlášený svými románky s dlouhovlasými blonďatými asistentkami se najednou začal točit kolem mě. Pozvání na obědy vystřídala pozvání na večeře. Byla to vzrušující hra. V práci jsme byli opatrní, snažili se chovat nenápadně, odcházeli jsme v pětiminutových intervalech po sobě. Tajně jsme vyrazili na první společnou dovolenou. Při návratu nám ulítlo letadlo a oba jsme přišli do práce o den později. Kolegové začali významně zdvihat obočí. Bylo jasné, že už se o nás ví.

„Jak to budete řešit?“ Řval na nás šéf za zavřenými dveřmi. „Jeden z vás musí odejít!!!“ Odmítli jsme. Cítila jsem Davidovu podporu. Nenechal se tlakem odradit. Pohrozil šéfovi, že pro něj nebudeme hlasovat ve volbě nového ředitele. Vycouval, věděl, že by bez našich hlasů prohrál.

Podřízení se Davidovi za zády smáli a říkali mu pan Poláček. Jako kdyby převzal mé jméno. Dávali tím najevo, co si o něm myslí. Kariérista bez skrupulí.

„Jedeš na tu konferenci jako doprovod Báry?“ Smáli se mu.

Pozvolna je ale humor přecházel. Byli jsme tým snů. Stali jsme se nejsilnějšími hráči na firemní šachovnici. Dáma a její střelec. Možná spíš odstřelovač? Král mlčel, věděl, že osamocený, obklopený pouze pěšáky, nemá šanci.

„Král je mrtev, ať žije král!“

Nakonec jsem se do vedení hlavně díky Davidovi dostala já.

Když se o něm dozvěděl můj bývalý muž, pobavilo ho to. „Koupila sis do postele zajdu, jo?“ Posmíval se mi. „Na normálního chlapa se nezmůžeš!“

A na co se tenkrát zmohl on? Mockrát jsem v hlavě rozebírala, kdy se to naše „ideální“ manželství dostalo do slepé uličky. Kdy se ta obrovská láska přeměnila v nudu a soupeření?

Na vejšce jsem byla stejně dobrá jako on. A to jsem ji dodělávala těhotná. Všechno jsem zvládala. Po škole jsem byla jen pár měsíců na mateřské. Synovi jsem pořídila chůvu, nechtěla jsem ztrácet čas. V práci se mi dařilo stejně jako Ondřejovi, oba jsme hodně vydělávali.

Prvně jsem si uvědomila, že je něco špatně, když jsem pod vánočním stromkem od něj našla jediný dárek – digitální váhu. Já, která si stále držím svou dívčí figuru.

Golf hraju stejně dobře jako muži. V tenise měl problém mě porazit. Na lyžích, snowboardu, všude jsem s ním držela krok. To, co mu dříve imponovalo, byla najednou přítěž. Začalo mu na mně vadit úplně všechno.

A pak to přišlo. Rozvod. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl jediným mužem mého života, chtěla jsem s ním zestárnout. Jeho asistentka na to měla jiný názor. Vypadala přesně jako já před dvaceti lety, jen nebyla ve všem tak dobrá. Konečně nemusel doma soutěžit. Obdivovala ho. Aby ne, když byl jedním z nejbohatších mužů v republice.

Moji muži – Ondřej a David. První mě opustil, ten druhý mě časem opustí taky a ještě sesadí z vedení firmy. Kolik mi zbývá času, než bude volitelný pro ostatní jednatele? Rok?

Vím to, co s tím ale mohu dělat? Až ten den přijde, sbalím si své věci do krabice, práci hodím za hlavu a vyrazím na golf. Už nechci s nikým soutěžit. Snad jen v golfu.

Prohlížím si ty mladé, atraktivní kolegyně. Plné ambicí, iluzí a očekávání.

Petro? Martino? Nebo ty Ivo? Získáte některá časem Davida? Až mě nebude potřebovat a ovládne firmu? Budete s ním mít děti?

Věřte, že i vy jednou budete slavit pětačtyřicítku. A možná taky do vašeho života vstoupí nějaká mladá, atraktivní slečna a zůstanete samy. Kdo ví?

„Portamento,“ zašeptám.

„Na zdraví!“ Cinkání skleniček se ozývá ze všech stran…