Osudu neutečeš

Sedím u kuchyňského stolu, před sebou malý útržek papíru s číslicemi. Možná ještě dokážu vystoupit ze začarovaného kruhu? Nebo měla pravdu mamka, když mi říkala, že osudu stejně neuteču?

Zavřu oči a představuji si, že stojím na rozcestí. Jedna cesta vede pustinou, nikde žádný strom, kytička, jen v dálce se rýsuje obrys města. Druhá je úzká polní pěšina zasněžená bílým popraškem se stopami bosých dětských chodidel. Vím, že se musím rozhodnout. Za pár minut bude jasné, kterým směrem se vydám.

 „Svýmu osudu neutečeš, Věrko,“ říkala mi mamka, když jsme na poli sbíraly brambory, poklízely v kravíně nebo sekaly trávu. Neustále jsem jí opakovala, že já takhle žít nebudu, až budu velká.

„Taky jsem si v mládí myslela, že mě někde čeká lepší život, než bych měla doma na Slovensku. Upnula jsem všechny svý naděje k tvýmu tátovi. Sestry mi ho záviděly. Pěknej chlap, a hlavně Čech. Ale když si mě přivedl sem, zjistila jsem, že i tady je chleba o dvou kůrkách. K čemu mi bylo, že jsem byla pěkná holka? Nakonec jsem skončila v holínkách jako dojička v JZD. Tvůj táta brzo zemřel a já jsem zůstala mezi cizími se dvěma dětmi…“

Poslouchala jsem její vyprávění, a věděla, že já takhle prostě nedopadnu. Nedopustím to. Svůj život vezmu pevně do ruky. Nechci skončit jako ona v holínkách u krav nebo v lepším případě jako operátorka výroby v našem cukrovaru.

V osmnácti jsem odešla studovat do Prahy. Zařekla jsem se, že se na vesnici už nikdy nevrátím. Chodila jsem do kin, divadel, muzeí. Našla si přátele, ŽILA jsem. Domů jsem jezdila jen občas za mamkou, zůstala úplně sama. Brácha taky utekl, ale ten se s tím nepáral, odjel si splnit svůj sen do Ameriky.

Zdálo se, že jsem vykročila správným směrem. Nastoupila jsem do práce, která mě bavila, našla si přítele. Měli jsme o životě podobné představy. Dali jsme peníze dohromady a koupili byt v paneláku. Byla jsem šťastná, muškáty na balkóně každé léto rozkvétaly, a já jsem večer co večer při zalévání myslela na to, že nežiju jako mamka.

Ke štěstí už mi chybělo jen dítě. Petr tuhle touhu neměl. „Nechci ještě děti,“ odporoval mi nejdříve klidně, pak však stále důrazněji. Čím dál častěji končívala taková diskuse hádkou.

Poslední scénu závěrečného dějství našeho vztahu vidím před sebou, jako kdyby se to stalo dnes. Šila jsem zrovna nové záclony do kuchyně.

Přišel z obýváku, opřel se o futro do kuchyně, asi aby mu dodalo podporu, a vyslovil slova, na která nikdy nezapomenu:

„Věrko, musím ti něco říct. Zamiloval jsem se do kolegyně v práci. Promiň, je mi to líto.“

„Líto? Je ti to líto? Líto je to mně!! Zbořil jsi celý můj svět! Ty máš novou lásku, ale co já?“

Chtěla jsem řvát, uhodit ho, prosit, aby řekl, že to není pravda. Nenáviděla jsem ho! Pocity se střídaly jako roční období.

Neřekla jsem nic. Stačil jediný pohled do jeho očí a věděla jsem, že je pro mě navždy ztracený.

Odešla jsem. Z bytu mě vyplatil. Vzala jsem peníze a odjela do Irska. Co nejdál od něj a jeho nové lásky.

Tam jsem potkala Pavla. Pracovali jsme ve stejné laboratoři. V tu dobu v Dublinu žilo hodně Čechů, vytvořili jsme přátelskou komunitu, bylo to báječné období. Žádné starosti, zajímavá práce, cestování ve volném čase. Prostě pohoda.

Po dvou letech jsme se rozhodli, že se vrátíme do Čech. Pavel mě požádal o ruku. Byla jsem šťastná, plánovali jsme rodinu. Začal pro nás hledat vhodné bydlení.

A pak se to stalo.

Jeli jsme z návštěvy od mamky. Na dálnici byla nehoda, tak jsme sjeli na okresku. Přijeli jsme na konec malé vesničky a nevěděli, kam dál. Zabloudili jsme.

„Musím zastavit, a pořádně se kouknout na navigaci,“ řekl Pavel a vystoupil z auta, aby se protáhl. Vystoupila jsem taky. Stál u obrovského polorozpadlého stavení, které vypadalo jako mlýn. Na plotě visela obrovská cedule „Na prodej“ s telefonním číslem realitního makléře.

Pozorovala jsem Pavla, jak jako zhypnotizovaný pobíhá podél plotu, prostrkuje hlavu dírami, aby si mohl mlýn lépe prohlédnout, a nadšeně vykřikuje:

 „Věrko, tohle bude náš mlýn, opravíme ho, budeme pěstovat zeleninu, mohli bychom mít menší hospodářství. Umíš si to představit? Taková ekofarma, děti by vyrostly na čerstvém vzduchu… Co tomu říkáš?“

Neřekla jsem nic. V rozhodujících životních okamžicích mi jako obvykle došla slova. Věděla jsem, že mě osud dostihnul. Když si Pavel vezme něco do hlavy, nikdo s ním nehne. Mám dvě možnosti, buď s ním zůstanu ve mlýně, nebo budu zase sama.

Vstanu od stolu, jdu se podívat do koupelny, zda se na semaforu, který mi ukáže můj nový životní směr, objevily proužky. Těhotenský test rozhodne. Pokud bude negativní, odejdu.

Jsou na něm dvě čárky. Pozitivní.

V kuchyni se naposledy podívám na lísteček s telefonním číslem, které mám od kamarádky. Je na paní, co mi byla ochotná za rozumnou cenu pronajmout garsonku v Praze. Zmačkám ho a zahodím do koše.

Vstanu ze židle. Musím uklidit po řemeslnících. Večer přijede Pavel s někým z agentury na zážitky. Příští rok by chtěli zařadit do katalogu nabídku eko-pobytů u nás ve mlýně.

„Za rok už budeme mít mimčo,“ napadne mne. Usmívám se. Osudu jsem neutekla, máma měla pravdu.

„Tak co, osude, bude to holčička nebo kluk?“ Tančím v kuchyni a jsem šťastná. Teď v tuto chvíli. Co bude dál se uvidí…