Všude dobře

„Ne, fakt, už jsem se rozhodl. Končím. Francii ani Španělsko jezdit nebudu. Piš mi tam jen akce v Čechách přes týden, víkendy chci být doma. Pět let jsem byl v háji, doma je totální anarchie, barák se rozpadá, mladej na nic nesáhne, manželka lítá kdoví kde….“

„Jak myslíš, Pavle, ale půjdeš s penězma hodně dolů, je ti to jasný?“

„Jo, s tím počítám. Ale musím se jim teď věnovat, hodně jsem nad tím přemýšlel, rodina je všechno, co mám..."

Jsem rád, že jsem se tak rozhodl. Jedna životní etapa je za mnou. Vždycky jsem chtěl řídit kamion, jezdit do ciziny, byl to můj klukovskej sen, ale nedošlo mi, že když budu pořád pryč, rodina si zvykne žít beze mne. Vydělávám slušný peníze, zatímco oni se válejí doma, a když se objevím, tak má manželka problém mi něco uvařit k jídlu, natož aby s ní večer něco bylo.

Nikdy jsem nebyl slušňák, to netvrdím, ale na druhou stranu, rodina je pro mě svatá. Kdyby zeťák něco udělal naší holce, tak ho sejmu. Stejně tak, jako kdybych přišel na to, že má manželka frajera. Ale to ona ví dobře, na naší svatbě jsem jí to názorně předvedl. Hlavně teda jsem to předvedl tomu kreténovi Tomášovi, co si myslel, že jsem snad slepej a nevidím, jak do ní dělá. Tak jsem ho trošku propleskl…

No, je fakt, že už nejsem nejmladší, padesátka je znát, ale furt jsem frajer a rodinu si ohlídám. Trošku mi teď dělá starost jen mlaďas, nechápu, co na tý svý holce vidí, schválně jí říkám „Princezna“, protože je to určitě ta nejhezčí holka z Ošklivince.

„Ahoj tati, už jsi doma, jo?“ Pozdravil mě Zdenda, když jsem strčil hlavu do obýváku.

„Ahoj, snad mě vidíš, ne?“

„Dobrý den.“ Ozvala se holka, co seděla na sedačce vedle něj a urovnávala si sukni. Asi jsem jim překazil radovánky, podle toho, jak se mlaďas tvářil.

„Dobrý den,“ odpověděl jsem a když jsem líp zaostřil, zůstal jsem koukat jak vyvoraná myš. To nebyla „Princezna z Ošklivince“, tohle byla teda šťabajzna, že jsem měl co dělat, abych na ni nečuměl jako na svatej obrázek.

„To je Romana, tati.“

Nejsem takovej buran, abych se mladýho před ní vyptával, počkal jsem, až když jsme si šli večer zapálit cígo na zahradu. 

„Hele, jaks to dokázal? Ropucha se nakonec proměnila v princeznu, jo?“

„Ty seš hroznej, tati. S Petrou už nejsem dávno.“

„Hm, ta Romana je pěkná. Tý se drž! Celá tvoje máma za mlada!“

Zahlídl jsem, jak se Zdenda zašklebil, to je jasný, on si Zuzaniny nejlepší roky nemůže pamatovat, po dětech se už nikdy do formy nedostala, tak ví prd, jak mi ji všichni záviděli, když jsem si ji tenkrát přivedl.

No, ale já jsem taky věděl prd, jak se to nakonec všechno seběhne, když na to teď myslím.

Romana u nás bývala čím dál častěji, Zdenda to s ní myslí asi fakt vážně, říkal jsem si. I její rodiče jsme už viděli, takže to vypadalo, že je ruka v rukávě.

„Jéé, dobrý den,“ pozdravila mě Romana, když jsem jednou čistil na zahradě sekačku a krásně se na mě usmála. Vypasovaný tričko a krátká sukně, prostě holka jako lusk. Radost se podívat. Musel jsem si ale dávat bacha, Zuzana už měla připomínky, že prej na Romanu furt čumím jako starej prasák.

 „Pane Lejsku, to je úžasný, vy jste takovej aktivní, pořád něco děláte… Zdenda je samá zábavička, pařbička, věčně visí na mobilu...“

Musím to zahrát trošku do autu, říkal jsem si, slyšel jsem je, jak se hádali kvůli tomu, že prý Romana o mně furt mluví. On je pruďas po mně, to by byl průser, musím si dát majzla. Ale je to očistec, mít takovou krásnou holku furt před očima…

„Ale jdi, Romčo, je to prostě ještě mladej kluk. Však on se časem usadí.“ Ty její řeči mi dělaly dobře, to si musím přiznat.

„Zrovna jsem si říkala, proč jste na ty schody na zahradu ještě nedali dlažbu, vypadalo by to úplně jinak. Viděla jsem jednu moc pěknou v Hornbachu, ta by tam pasovala. Zdeňka to ale nezajímalo, když jsem mu ji ukazovala.“

Čistil jsem sekačku a myslel na to, co Romana říkala. Možná by to fakt dlažbu chtělo. Manželka o ní taky pořád mluvila, ale nějak mi to nepřišlo nutný. Schody jsem udělal a dlažba mohla počkat. Ale když mají nějaký pěkný dlaždice v Hornbachu, tak proč schody nedodělat teď. Promluvím si se Zuzanou, můžeme tam odpoledne zajet, rozhodl jsem se.

 „Zuzko, co bys řekla tomu, kdybychom zajeli odpoledne do Hornbachu, Romča říkala, že prý tam mají dlažbu, co by se na ty schody hodila?“

Myslel jsem, že bude ráda, ale parádně jsem skóroval do vlastní brány. „Borec na konec“, jak ho vždycky ukazují po sportovních zprávách v telce. Palec dolů. Chybu jsem si uvědomil okamžitě, jak to ze mě vypadlo.

„No, to je výborný,“ začala Zuzana zvyšovat hlas, „když Romana řekne, že by to chtělo dlažbu na schody, tak se můžeš přetrhnout, ale když jsem o tom mluvila já, tak jsi mě vždycky odbyl…“

Nafoukla se.

„Jak myslíš, půjdu tedy radši na fotbal, než se s tebou hádat,“ srovnal jsem hned skóre.

Viděl jsem, jak je vzteklá, ale dlažbu by na schody chtěla. Překousla v sobě další jízlivosti, které chtěla původně vypouštět a smířlivě se zeptala:

„Dáš si kafe? Pak bychom tam mohli zajet. Třeba se mi bude líbit stejná jako Romaně, když ne, vybereme jinou…“

Zdenda s Romanou jeli na nějakej fesťák, tak jsem chtěl položit dlažbu dřív, než se vrátí. Mělo to být překvápko. Těšil jsem se, co tomu Romča řekne a třeba v jejích očích zahlédnu obdiv, jako už několikrát.

„Když ti to řekla Romanka, tak se můžeš přetrhnout!“ Pitvořila se Zuzana.

 „Jo, a já pak zajedu za mámou, potřebuje pomoct na zahradě, vrátím se zítra, stejně jako Zdenda a mohli bychom všichni posedět a něco ogrilovat,“ dodala smířlivě.

Pokládal jsem dlažbu na poslední schod, když se ozval zvonek. V první chvíli mě napadlo, že se vrací Zuzana, ale ta má přece klíče.

Šel jsem otevřít. Zíral jsem na Romanu, ubrečenou a celou zablácenou.

„Ježíš, holka, co se ti stalo?“

„Zdenda mě vyhodil z auta. Mluvila jsem o vás a jeho to dožralo. Prý mám jít za váma, když on mi není dost dobrej…“

„No to je ale blbec! Tak pojď dál, já to s ním pak vyřídím.“

Stála v kuchyni, třásla se chladem, bylo mi jí líto, něčím mi v tu chvíli připomněla naši holku, když jednou přišla z mejdanu a bylo jí děsně zle.

Přinesl jsem jí Zuzany župan a poslal do koupelny.

Přemýšlel jsem, jak se zachovat. Nechat ji tady? Odvézt domů? Zavolat Zuzaně? Zdendovi?

Zkoušel jsem jim volat, ale ani jeden nebral mobil.

Romana vyšla ven z koupelny. Dlouhé blonďaté vlasy rozpuštěné, zakrytá jen osuškou, kterou pomalu nechávala spadnout na zem. Z roztřesené holčičky se stala žena vamp.

Přicházela ke mně blíž. Sledoval jsem její krásné mladé tělo, ženské křivky. Věděl jsem, že teď se láme chleba. Celé moje tělo křičelo, neváhej, užij si to s tou krásnou holkou! Ale hlavou mi proběhl Zdenda s fotbalovým míčem, to mu mohlo být tak pět, pořád kopal do balónu, až jsme měli okopanou omítku, a taky Zuzana, tak krásná ve svatebních šatech a pak v porodnici drží v ruce malýho Zdendu…

To prostě nemůžu udělat. Jo, kdybych ji potkal někde venku, to by byla jiná, neváhal bych ani chvilku, ale co je v domě, to fakt není pro mě. Jak bych se pak mohl vlastnímu klukovi podívat do očí?

„Romanko, neblázni, oblíkni se a běž si lehnout, ať se z toho vyspíš. Ráno bude líp, uvidíš,“ zachraptěl jsem.

Hodil jsem na sebe bundu, a utekl pryč jako malej kluk. Být tam ještě o chvilku dýl, tak jsem už neodešel, to jsem věděl.

Přišel jsem do hospody, bylo tam klasický osazenstvo jako vždycky. „To zas budou kydy,“ říkal jsem si, ale byl jsem rád, že při poslouchání jejich žvástů obraz nahé Romany zmizí.

„Hele, Pavle, ten tvůj kluk sbalil super kost, to ti teda povím. Tak máš doma zase pěknou roštěnku,“ řekl Pospíšil.

„Zuzana už má dlouho po sezóně, leda tak jako modelka XXL,“ dodal. Chlapi se zasmáli.

„Před lety jste se mohli rozkrájet, abyste ji dostali, a žere vás to dodnes,“ odpověděl jsem.

„My Lejskové máme vždycky ty nejhezčí baby, to si zapamatujte!“

„No, jen ten první pokus tvýmu mladýmu moc nevyšel!“ tlemili se jako idioti.

Koukal jsem na mobil, ani Zuzana ani Zdenda zpátky nezavolali. Poslal jsem jim smsky, že je Romana u nás a pomalu, s přibývajícími půllitry, pouštěl celou věc z hlavy.

Dali jsme si s chlapama ještě pár panáků a vyrazil jsem domů. Myslel jsem, že už Romana bude spát, proto mě překvapilo, že barák svítil do tmy jako pouliční lucerna.

Bylo mi hned jasný, že se něco stalo. V obýváku seděli všichni. Zuzana rozčilená, Romana ubrečená, Zdenda okamžitě vyskočil z křesla, napruženej jako Pepek Námořník po špenátu, a hnal se ke mně.

„Já tě nenávidím!“ Řval jako smyslů zbavenej. Na mě si chlapec ale nepřijde, i když mám něco upito, ještě hodně vody uteče, než bude mít navrch, tak jsem ho zpacifikoval a snažil se zjistit, co se vlastně stalo.

 „Ty se ještě ptáš?“ ozvala se manželka pohřebním hlasem.

„Jo, já se ptám. A klidně se zeptám ještě jednou! Ale naposledy! Co se tady stalo?“

„Nedělej, že to nevíš,“ vykřikoval Zdenda. „Romana si tady zapomněla kabelku, tak si pro ni šla, a tys jí dělal prasácký návrhy! Všechno nám řekla.“

„Cože?“ Myslel jsem, že se mi to snad jen zdá.

„To jste si nacvičili nějaký divadýlko, nebo co to má znamenat? Romano, pověz, jak to bylo!

Mně jsi říkala, že tě Zdenda vyhodil z auta, a proto jsi přišla špinavá! Doufám, že nechceš tvrdit, že jsem ti to udělal já!“

Romana se ke mně otočila a v jejím pohledu jsem viděl nenávist. Ano, urazil jsem ji do hloubky duše. Nabídla se mi, a já ji odmítl. To se přece neodpouští!

„Je to tak, jak jsem řekla. Jste hulvát a dobytek!“

Ozval se zvonek. Romana si přivolala rodiče, aby ji odvezli. Zůstali jsme sami. Zdeněk i Zuzana mě probodávali nenávistnými pohledy, evidentně mi nevěřili ani slovo.

„Dejte tomu rozum,“ snažil jsem se je přesvědčit, „to bych přece nikdy neudělal!“

„Já vím, ty máš svatozář,“ odsekla Zuzana.

Bylo už ráno, představení skončilo a na děkovačku to nevypadalo.

Vzal jsem telefon a zavolal dispečerovi:

„Ahoj Jirko, prosím tě, já jsem to všechno přehodnotil. Napiš mi tam od zítřka Španělsko i Francii, odjedu ti, co budeš potřebovat, nějak se to všechno semlelo jinak, než jsem si představoval.“

„Jasně, Pavle, vždyť víš, že řidičů mám teď hrozně málo. To jsi mi udělal radost. Tak zítra razíš do Francie.“

„No, asi potěším víc lidí. Všude dobře, daleko od domova nejlíp.“