Modrá je dobrá

Jsem důchodce. Nějak tomu pořád nemůžu uvěřit. Sedím na lavičce, ale holuby nekrmím, i když mám v ruce rohlík. Ten je pro Zuzanku. Vnučku. Dívám se, jak se honí s ostatními dětmi mezi prolézačkami, blonďaté vlásky za ní vlají, pokřikuje, usmívá se, a i na tu dálku vidím její zářivě modré oči - dvě chrpy vyhřívající se v paprscích letního sluníčka. Přesně tak zářily oči její babičce, když jsme se poznali. Později jsem v jejích očích zahlédl různé odstíny modře, v posledních letech to byl ale převážně odstín připomínající chladnou ocel.

Se synem jsem snad na hřiště vůbec nechodil, napadá mě. Nebyl čas. Práce byla nejdůležitější. Teď mám času spoustu. Můžu dokola přemýšlet nad tím, proč to takhle dopadlo. Měl jsem přece plán. Ale vsadil jsem na špatného koně. Nebo lépe řečeno, můj oblíbený kůň mě shodil ze hřbetu rovnou do bahna. Ještě v zimě jsem byl generálním ředitelem, všichni mi lezli do zadku a teď, na jaře, už na tom samém zadku sedím na lavičce u dětského hřiště. Je ze mě hlídací děda.

Před očima mi naskočí ranní scéna. Skoro dvacet minut jsem čekal, než Ivana vylezla z koupelny.

„Co tam děláš tak dlouho?“ Nevydržel jsem a zařval, když jsem se po třetí během té doby snažil dostat ke svým toaletním potřebám, které jsem si tam večer neuváženě zapomněl. Měl jsem si je dát do horní koupelny, ale to mi nedošlo. Vždycky jsem chodíval do práce na desátou, zatímco ona odcházela z domu mnohem dříve.

„Těm debilům je stejně jedno, jak vypadáš!“ Trpělivost nebyla nikdy má silná stránka. Co jsem chtěl, míval jsem vždy hned. Sekretářku jsem pořádně vycepoval.

„Proč tady řveš? Kam pospícháš? Tomáš přivede Zuzanku až po deváté,“ otevřely se dveře od koupelny a Ivana vyšla ven. Konečně. Ale nahromaděný vztek se nezadržitelně valil ven jako horká láva po erupci sopky:

„Nechápu, proč trávíš v koupelně tolik času, když jdeš jen do školy. Myslíš, že se ti tví žáci budou chovat míň jako idioti? Naučí se poznat aspoň jedno písmenko, když to úče sluší?“

„Učitelka by měla být vždy upravená, Mirku. Dává tím dětem příklad. Jsou to žáci jako v jiných školách. Rozdíl je jen v tom, co je učím. Aby nebyli odkázáni jenom na péči ostatních a naučili se být aspoň trošku soběstační. A ulehčili tak život svým rodičům a nemuseli být v ústavech! Jaký smysl měla tvá práce? Radit podvodníkům, obhajovat tuneláře? Šlo ti jen o moc a peníze!“

„Jo? Tak to je výborný! Jak si myslíš, že by vypadal tvůj život bez mých peněz? Učitelka ve škole pro postižený. Živořila bys. Žádnej barák, mrňavej byt v paneláku. Na dovolenou bys jela maximálně na Mácháč. Žádný cestování, dovolený v létě a zimě. Uvědomuješ si, že jen díky mně jsi procestovala celej svět? A co všechny ty sponzorský dary pro vaši školu? Příspěvky na asistenty, abyste s těma děckama vůbec mohli chodit ven? To ti prachy nevadily?“

„A uvědomuješ si zase ty, že jsem úplně sama vychovala našeho syna, postarala se o tvé rodiče, když byli staří a nemocní? Žehlila ti ty tvé bílé košile, vybírala kravaty, nosila obleky do čistírny, vařila oblíbená jídla, obstarávala celou domácnost? Vždyť jsi byl pořád pryč! Tomáš vyrostl a ty ani nevíš jak!“

Kanonáda ocelově ledových blesků mne pokryla od hlavy k patě.

Popadla v předsíni kabelku a byla pryč. Zůstal jsem stát jako zcepenělý. Tak na tohle jsem teda nebyl zvyklý. Co si, sakra, myslí?

V poledním světle to už vidím jinak. Asi měla v něčem pravdu. Na druhou stranu je fajn, že máme dost peněz, abychom mohli relativně v přepychu dožít. Jen se musíme naučit zase spolu komunikovat. A já si musím zvyknout na to, že už nejsem ŠÉF.

Ono se to lehce řekne, ale těžko se odvyká, je to jako droga, když je člověk roky v pozici, kdy rozhoduje každý den o osudu lidí, má nad nimi moc, může s nimi pohybovat jako s figurkami na šachovnici. A má osobní sekretářku i patolízaly, kteří mu zčerstva donesou každý drb. Nějak mi ale uniklo, že jsem se vlastně dostal do izolace. Seděl jsem osamoceně na Olympu, a lidé, kteří zůstali v mé blízkosti, se mnou dokázali bravurně manipulovat, politikařit a intrikovat. Z Dia se stala loutka. Kašpárek.

Kolegové, které jsem znal roky, rád jsem s nimi pracoval, občas zašel po práci na pivo, zůstali někde na úpatí hory. Většina z nich byla časem donucena odejít.

„Ty s tím nic neuděláš?“ Zvyšovala Ivana svůj hlas po každé, když se od někoho ze známých dozvěděla, že jsem nezabránil ani vyhazovu lidí, kteří byli v soukromí našimi přáteli.

„A co bych s tím měl dělat? To je věc vedoucího oddělení, ne moje. Asi nestačí na svou práci. Už ji dělají moc dlouho, přicházejí noví, mladší, neopotřebovaní lidé, tak jim holt musí uvolnit místo.“

Za svého nástupce jsem nakonec vybral úspěšného a inteligentního muže, který do naší společnosti přišel od konkurence, a prosadil ho do nejužšího vedení. Nevěděl jsem, že to tak bylo dávno domluvené s ostatními jednateli. Hned jak jsem předal všechny své pravomoci, dozvěděl jsem se, že ostatní členové vedení v čele s mým „přešlechtěným koněm“ rozhodli, že už mi smlouvu neprodlouží. Až v tu chvíli jsem pochopil, že nadprůměrně inteligentní člověk není zárukou loajálnosti a sociální inteligence. Poznal jsem, jak moc jsem se v lidech mýlil.

To už je ale minulost. Život jde dál.

„Zuzanko, pomalu půjdeme. Koupíme ještě po cestě kytičku pro babičku.“

„A proč, dědo?“

„Aby se zase usmívala a její oči zářily jako ty tvoje, holčičko.“

*****

„Koupili jsme ti kytičku, Ivanko.“

„Proč? Nemám narozeniny…!“

„Mrzí mne ta ranní hádka. Vím, že jsme si odvykli být spolu, v posledních letech jsme se míjeli, každý žil na jiné planetě…“

„To jsi vystihnul přesně, tati,“ ozval se syn z předsíně. Přišel si pro Zuzanku. „Máma už dlouho říká, že se chováš, jako když jsi z Marsu.“

No, bude to ještě boj. Ty roky jednou kytkou nesmáznu, to je mi jasný, ale mám teď čas se s tím poprat. Jsou věci, za které stojí bojovat. Modrá je prostě dobrá!