Rušný město

Upíral jsem zvědavý pohled na tu hordu kráčejících lidí a nevěřil jsem vlastním očím, jaký kurva mají štěstí, že žijí ve státě, kde zrovna neprobíhá žádná válka, i když si to někteří neuvědomují a mír berou jako samozřejmost. Takový bezstarostný život bych si přál taky, ale nemůžu si stěžovat, protože za všechno, co jsem prozatím zažil, si můžu sám; jak v soukromým, tak pracovním životě. Uvědomuji si, že ti ostatní jsou nevinní, jenže musím udělat něco, aby si vštípili do hlavy, že nic není jenom tak a každej na světě musí přinášet nějaký oběti. Stejně jako jsem to udělal kdysi já a ostatní.

Tohle bude za Mikea, Luka, Franka a Petera.

Musím si pospíšit, ať to stihnu včas.

V pravý kapse mi zavibruje telefon. Vytáhnu ho a přečtu si krátkou textovou zprávu od Amy, mý milovaný manželky. Ptá se mě, kde jsem. Usměju se. Je hezké, že se taková skvělá a něžná bytost stará o hajzla jako jsem já. Rychle jí odpovím, že se omlouvám, že jsem odešel z domu bez rozloučení a že se možná vrátím po desáté hodině. Vypnu přístroj, vytáhnu sim kartu a nenápadně všechno hodím do nejbližšího koše. Amy jistě něco tuší a zalarmovala policii. Vězte, že jsem si nevzal žádnou hlupačku.

Vejdu do poloprázdný hospody, do které často chodívám s kamarády z fotbalu za trochou odreagování. Posadím se k baru a u malé, leč roztomilé mladé černovlasé servírky si objednám pivo Budweiser. Pomalu popíjím a neustále očkem pozoruju památeční hodinky. Celou akci jsem si naplánoval na čtvrtou hodinu. Je to stejnej čas jako když se v Afghánistánu všechno posralo. Před šesti lety toho bylo v novinách hodně a dnes potom nikdo ani neštěkne. Všichni na to zapomněli, ale já ne. Já jsem připomínka. Ode dneška už nikdo nebude spát v takovém klidu jako doposud.

Popíjím pivko a přemýšlím, jaké to bude, až dokončím, co jsem vlastně začal svým návratem z mise. Vím, že nebude žádný - a žili spolu šťastně až na věky -, ale doufám, že mi alespoň přestane hučet v hlavě. Je vážně k nesnesení každej den poslouchat to šumění. A to jsem zkoušel opravdu všechno, aby ta posraná věc z hlavy zmizela. Hodně jsem se věnoval dětem, sportoval, navštěvoval psycholožku… prostě všechno možné a nic to nedokázalo zastavit. Jsem prostě ztracenej případ.

Položím dlaň na velkou černou tašku a rozhlídnu se po lokále. Sedím tu jenom já a dva postarší týpci, zřejmě důchodci. Ostatní zákazníci jsou ještě v práci a přijdou později.

„Dáte si ještě?“ zeptá se mě hezká slečna po vypití.

„Zaplatím.“ Odpovím a vytáhnu peněženku, z níž vylovím pět dolarů. Rozhodnu se, že jí nechám velké spropitné. „Kde máte toalety, prosím?“

Zamknu se na dva západy, dám prkýnko se zaschlými žlutými čůrky dolů a posadím se. Rozevřu tašku a zkontroluji oblíbenou automatickou pušku. Vytáhnu ji, vyjdu ven a dotýkám se spoušti.

V okolí slyším vytí vlka a zapomínám na přítomnost. Vidím, nevnímám. Prostě kráčím kupředu v čele divoké smečky s nastraženýma ušima a s čumákem nasměrovaným směrem k zemi čichám nepřítele. Hlídám. Pozoruji. Útočím.

Konec veškeré naivity.

Výstřely dozněly.

Přebíjím a bez jediného ohlédnutí na nehybně ležící těla vycházím ven do rušného města pokračovat v práci.

Je načase všem konečně ukázat pravdu o tom, jak funguje svět a ti, které pravidelně volíme ve fraškových volbách.

Je načase přestat zakrývat lež.