Malorážka

Ráda vzpomínám na myslivecké historky, které vypravoval manžel. Tato se udála ještě před naším seznámením, v době, kdy se podobné absurdity opravdu mohly stát.

Frajer Emil jako obvykle brouzdal se svojí elegantní kohoutkovou šestnáctkou chatovou oblastí našeho revíru a více než na škodnou měl políčeno na osamocené uživatelky víkendu v chatách, roztroušených v prořídlém lese. A potkal Bohuše. Bohuš byl celkem nerudný starý mládenec, jehož největší láskou byly zbraně. Této vášni v té době bylo přáno jenom „vyvoleným“ a tím Bohuš byl. Ve Svazarmu dělal instruktora střeleckého oddílu, byl pomocníkem VB, náčelníkem závodní stráže velkého místního podniku a velitelem jednotky lidových milicí tamtéž. Kromě toho byl myslivec.

Tak tohoto Bohuše Emil potkal. Zcela nemyslivecky jej z dálky prozrazoval pach zapálené dýmky a řinkot železa. Ano, jako absurdní brnění Bohušovu postavu kryla kulovnice, brokovnice, pistole a samopal. To neseš do sběru, nebo co? Prohodil Emil ledabyle. Bohuš zareagoval podle očekávání: Vole, řekl, když vyndal z úst dýmku, mám střelit srnca, tak mám kulovnicu, vykrádajó tady chaty, tak sem si vzal samopal a když du do lesa tak mám brokovnicu, né. Zapomněls na pistoli, podotkl Emil. Tu nosím furt, odsekl Bohuš a odchrastil.
Emil, který s posměšným výrazem zamířil k nedaleké chatě, kde předpokládal tutovku, netušil, že v Bohušově domku na kraji vesnice zůstala ještě osiřelá malorážka.

A právě tato malorážka měla přinést Bohušovi nemalé trable. Tuto zbraň mohl regulérně vlastnit jen myslivecký hospodář nebo držitel odznaku myslivecké stráže. Proto policie čas od času předvolala všechny držitele malorážek ke kontrole. A ten čas byl právě teď. Kdo neprokázal oprávněnost držení, byla mu zbraň vyměněna za potvrzení s poučením, jehož poslední věta říkala něco o zabavení zbraně bez náhrady. Bohuš marně kladl na stůl různé legitimace, resultát byl, že k výkonu žádné z jeho funkcí není malorážka odpovídající zbraní a bylo mu předáno potvrzení.

Tato událost byla samozřejmě podnětem k výraznému veselí v místní hospodě a Bohuš přestal být k vidění, jakoby zapomněl na srnce i na vykradače chat. Za několik dní však potkal Emil Bohuše znovu. Tentokrát měl jen jednu zbraň – malorážku. Museli mě ju vrátit, řekl, když vyndal dýmku z úst, mám přece odznak myslivecké stráže, né. Emil snad chěl něco říct, ale vzdal to a raději zamířil k nedaleké chatě, kde předpokládal tutovku.