Minuty se vlečou

Za minutu půl už by to mělo jet. Nějaká partička kluků se baví úplnými hloupostmi. „To je dneska mládež," zaskřehotá stařenka, do které mladíci strčili. Samozřejmě tuhle větu si snad důchodci biflují ve dne v noci. Ženy, jejichž vlasy už dávno zbělaly, mají alespoň na delší čas téma. Támhle rodička odlepuje své dítě od výlohy s hračkami. Děcko zlostně zadupe a pak je odtaženo pryč. Pejsek. Chudák proplétá se mezi nohama postávajících lidí tupě zírajících do nikam. Začíná pršet. Všichni lidé se cpou pod balkonek, to jim snad není jasné, že se tam stejně všichni nevejdou. Někdo by jim měl říct, že nejsou z cukru, ale já to nebudu. Zamilovaný pár, jak tokají, vypadají spokojeně. Ted ji určitě šeptá, že je úžasná. Hm, ten dredař není k zahození, sakra mává na něj nějaká blondýnka. Chodící věšák, chudák ženská od hlavy k patě ověnčena taškami a její manžel si vedle ní kráčí jako polobůh. Nespravedlivost. Cink, zvoní dětský zvonek na kole, pamatuji si doby, kdy jsem ho též měla. Prosviští nejdříve jeden cyklista, druhý. Vůbec nedávají pozor. „No a ta růžová mi fakt slušela,“ švitoří dívka. Její kamarádka se jen hloupě uculuje. Velmi závažné, pomyslím si. Plesk. Ta sedla, zřejmě byl drzý drahoušek. Jeho rozzlobená matka na něj vrhá nevraživé pohledy.

Frekventovaná silnice se klikatí mezi rodinnými domy kdesi v Coloradu. Na ulici si hrají děti. Jejich veselení se rozléhá kolem. Míč se odkutálí do vozovky. Chlapeček se bez rozhlížení vrhá za ním. Skřípot brzd, tupá rána. Kruh lidi stahujíc se kolem malého tělíčka. Z dáli houkající sanitka nedbá silničních pravidel. Rve se s časem o každou sekundu. V jedné rodině bude dnes velmi smutný večer. „Překvapení!“ přeruší ticho a tmavý pokoj se rozzáří. Oslavenec s přáním sfoukává svíčky. Papír létá vzduchem. Oči až přecházejí nad tou kupou dárku. Bum. Batole spadlo na zadeček. Šťastní rodiče se vrhají k němu. Jejich ratolest právě udělala první krůčky. Hned musí obvolat všechny přátele. Rozjařená dívka si lehá na postel přemýšlejíc o prvním polibku, který dnes dostala. Ví, že on je ten pravý, ale na jak dlouho? Dvě malé holčičky tlačí kočárky. Štěbetají jako správné maminky o tom, co jejich miminka potřebují. Dívenka si něžně přitiskne panenku k hrudi: „Neplač.“

Stejně se snaží uklidnit slova cizího člověka, který se tváří jako by spolkl všechnu moudrost. On netuší, že vyděšeného hocha to trhá vevnitř na kusy, zatím co drží ruku své maminky. Jasně cítí, že krev netepe. Vyhublé dítě sebralo poslední síly a přeběhlo přes polní cestu, aby se vyhlo autu, které vidí asi po čtvrté v životě. Zakoplo. Nejsou tu ničí ruce, které by pomohli vstát. Ani ono už nemá sílu. Bude to další čárka v černé statistice země, kde denně umírají tisíce dětí. Sloni, lvi, zebry pobíhají umělou buší. Za plotem je sleduje několik párů očí, jako by doufali, že zvíře přijde právě k nim. Na kraji rybníčku sedí stařec. Udici nahodí do vody. Čeká. Pro něj minuty neznamenají nic. Bude tu sedět mnohem déle. „Mami, nechci se učit,“ zareptá školák kdesi v Irsku. Neváží si toho. Jiné děti si to nemohou dovolit. Třeba tamti sourozenci. Od úsvitu se lopotí s těžkými kameny. Nejednou jejich kamarádi už nevydrželi práci. Oni by rádi sedli do lavic. Křik se rozlehl místností. Upocená maminka s něhou shlíží na své prvorozené. Odnášejí ho. Usíná.Tak dlouho od sebe odloučeni. Konečně k sobě může opět přitisknout své nejmilovanější. Tatínek se vrátil z války, která ještě zdaleka neskončila. To jen on přišel o nohu.

Prstýnek lehce sklouzne na prsteníček. Polibek. Manželé. Nejkrásnější svazek a je na nich, zda se stane peklem. Nevěsta hází kytici, kdo bude ta další šťastná? Ruka se roztřese i s papírem. Po dvaceti pěti letech právě on dostal tu výpověď . Nechápe to. Vždy pracoval na 100%. Jak to řekne doma? S těžkou hlavou usedá za volant. Nesmělí pár sedí na posteli. Ustrašený pohled se ptá druhého. Zaleží na jejich rozhodnutí. Pirueta, výskok, vyhlášení. Od malinka šla za svým snem. Teď stojí na stupni vítězů. Nejcennější kov ji visí na krku. Rozdává úsměvy do všech stran. Vytáhne koťátko z krabice. Položí si ho na klín. Podrbe ho za ouškem. To zavrní a slastně položí hlavičku. Doktor trhá plod na kusy. Jedna slečna se nedávala s přítelem pozor. Nepřeje si narození toho malého. Ani za ty roky si nezvykl na tu krutou realitu, že někdo nechce své dítě.

Projel si prsty vlasy. Jeho outfit musí být bezchybný. Nastartuje motorku. Už je vidí zdálky. Zvýší rychlost, aby udělal dojem. Vymstí se mu to. Už si neprojede prsty vlasy, nadosmrti ochrnutý. Partička se potuluje městem. Kluk vytáhne pochybnou cigaretu. Dá kolovat. Nezkušená dívenka se sveze na zem. Všichni vezmou nohy na ramena. Zahráli první tony. Pánové se zadali. V koutě se krčila mladá dáma urovnávajíc si své plesové šaty. Čeká na svého prince. Popostrčí si brýle na nose. Udělá obávaný krok. Stojí tam jako vždy. Jejich ranám zase neujde. Cílová rovinka. Je před ostatníma, dnes to konečně dokáže. Upadla. Dívá se na radující se vítězky v očích slzy. Stojí tam připravený skočit. Hledí do modravých hlubin. Už. Ruka ho však stahuje zpět, padne do náruče příteli.

„ Mám to,“ zavýskala dívka mávající papírem, v jehož hlavičce stálo: maturitní vysvědčení. Parník zahoukal. Vyjíždí z přístavu. Oddělí na dlouhé měsíce stovky životů. Nastartoval. Pomalu šlápne na plyn a jede. Jeho první jízda za volantem, jak moc se bojí. Sevřel se jí žaludek, zamíchá tekutinou v láhvi. Napije se jednou, podruhé, potřetí. Padá do mdlob. Zadívá se naštvaně na hodinky. Smutně se pousměje a přičichne k pugetu růží. Práskne s nimi o zem. Nepřišla. Leží na posteli, hltá každé písmenko, slovo, větu, stránku. Zaklapne knihu. Už zná konec. Spokojeně se přitulí ke svému manželi. Jsou spolu už 40 let. S pohledem plným něhy sleduje malé vnouče hrající si před krbem. Rozhlédne se kolem a pak vyběhne. Písek se mu sype do očí. Nesmí couvnout. Vystřelí.

Zpoza kopce se tetelil sloupec vzduchu. Tornádo se blíží k městu. Všichni běhají sem a tam. Panika. Hrozivý černý pavouk se spouští dívce na rameno. Otočí se k vetřelci. S jekotem začne pobíhat po louce. Kamarádka jí ho se smíchem sundá, jak prosté. Rozezní se tesklivá melodie. Desítky očí doprovázejí černou rakev do země, neubrání se slzám. Roztřeseně zašívá ránu. Krůpěje potu mu smáčí čelo. Starší kolega v bílém plášti mu stiskne rameno, dokázal to. Kladívkem udeří do podložky. Odsouzen. Fotografové zběsile mačkají své aparáty, novináři píší. On je odtáhnut jako zvíře do klece, kde zůstane na hodně dlouho. Natáhne ruku k rozběsněnému psu. Musí získat jeho důvěru. Tiše šeptá. Kousl ho. Zmýlil se. Světla reflektorů jí míří do očí. Oslepená odříkává svou roli. Zasekla se. Nápověda napomáhá v textu. Uteče z podia. S podlitýma očima vzhlíží na kapačky, které ji už nějakou dobu živí. Chtěla jen být hubená jako modelky. Sevře oštěp. Rozeběhne se po cestě. Nesmí překročit. Napne všechny svaly a oštěp mizí v dáli.

Stojím na zastávce už celou minutu, bloudíce myšlenkami daleko široko po světě. Ten autobus má zase zpoždění. Kostelní hodiny odbíjí půl, tak jako každou hodinu, den, týden, měsíc, rok. Za ten nepatrný okamžik dostalo mnoho životů nový spád.