Jeden den v ráji

Zas bylo zkurvený ráno. Hrr, hrrr, hrrrrrr ... Budík se mi zařízl rovnou do snu. Ležel jsem zrovna na pláži. Slunce nad hlavou pálilo jako pořádná porce wasabi. Dvě úplně nahé děvky mě masírovaly a jejich obrovské silikonové kozy na mě vyzívavě civěly.
A do toho začal ječet ten zpropadenej budík. No nejeblo by Vám z toho?
Ráno furt stejný. Jako včera a předevčírem. Stejný jako před měsícem, před rokem ... Stereotyp mě ubíjel. Kdybych nebyl zbabělec oběsil bych se hned takhle po ránu.
Vůně kávy to nezachrání. Jen přebije pachuť v ústech. Jíst jsem nemohl, poblil bych se.
S kyselým ksichtem jsem se vypotácel ven. Bylo tam dusno a vlhko jak v píči. Stejné ulice, stejné výlohy, stejní lidé. Všude jich bylo jako sraček. Šlapali po sobě, strkali se a svojí tupostí připomínali stádo dobytka. Prodíral jsem se tím davem a představoval jsem si, jaké by to bylo, kdybych vytáhl samopal a střílel bych kolem sebe hlava nehlava. Chvíli jsem si tu scénku v kebuli přehrával. Vypadalo to slibně. Kulky létaly vzduchem a krev stříkala do všech stran jak v hong-kongským akčním filmu.
Lehký náraz mě vrátil do reality.
"Promiňte," ozvalo se za mými zády.
Stála tam postarší blondýna s nebezpečně vypasovanou sukní. Měla parádní prdel.
"Nechtěla jsem do Vás strčit," omlouvala se.
"Za to já bych Vám ho tam strčil rád," reagoval jsem okamžitě a přiblble jsem se usmíval s vědomím jak jsem zase jednou vtipnej.
"No co si to dovolujete?! " Tvářila se dotčeně. Asi jsem nebyl její typ.
"Jen se nedělej, pipino."
"Hulváte!"
"Tak chceš ho tam nebo ne?"
Raději dělala, že už mě neslyší a někam se odsunula. Nevadí. Stejně jsem na ní neměl čas. Musel jsem jít makat. Přitom pomyšlení se mi opět zachtělo blít.
Přivítal mě smrad, špína a hluk tovární haly. Vedoucí směny se významně podíval na hodinky. Ignoroval jsem toho brejlatýho krypla a šel jsem na svoje místo ke stroji.
Jeden kus tam, jeden ven. Tam a zpátky. Jako při šukání. Mozek vypnutej. Pořád dokola. Byl jsem lidskej robot. Jediná myšlenka, co mi během dne prošla hlavou, byl nápad, strčit tam ruku. Placená nemocenská. Jó, to by bylo. Ležet doma. Opíjet se. Píchat sousedku.
Konečně padla. Valili jsme se bránou pryč. Svoboda. Šli jsme, bok po boku, s chlapama na pivo. Lemtali jsme ten tekutej chleba a snažili jsme si přitom vypít mozek. Některým se to časem i podařilo.
Když už jsem byl dost nadranej opustil jsem tu nalejvárnu. Čuměl jsem po kundách. Alkohol znásobil chtíč. Uviděl jsem vysokou kozatou nabíječku. Byla to hotová sexbomba a navíc to o sobě moc dobře věděla. Měl jsem se na ní vykašlat a radši si ho vyhonit sám. Já jsem však bez váhání zamířil přímo k ní.
"Kam spolu vyrazíme, kotě?"
" Cože? S tebou? Ani náhodou. Ty si snad upad, kreténe!" Řekla to s takovým odporem, jako bych byl ten nejhorší odpad jaký v životě viděla. A dost možná měla pravdu.
Mě se však zatmělo před očima. Nemohl jsem to unést. Taková svině. Co si o sobě myslí.
Natáhnul jsem jí pořádnou facku. Krásně to plesklo. Odletěla. Válela se po zemi jak prase ve výběhu a stejně u toho taky kvičela.
Ulevilo se mi. Usmíval jsem se zase na chvilku na ten zasranej svět. Jak feťák kterej si šlehne.
Znenadání mi přistála na hlavě něčí pěst. Podlomily se mi kolena. Byly tři. Kopali do mě a mlátili pěstma úplně zběsile. Nebránil jsem se. Jen jsem tam ležel. Chtělo se mi jen křičet: pitomý čůráci. Takový jako Vy z ní udělaly co teď je. Lezete kundám do prdele, aby Vám milostivě daly. Plazíte se před nimi po zemi. Děláte ze sebe idioty a šašky. Oni pak žijou v přesvědčení, že jim patří svět. Že stačí roztáhnout nohy a všichni padnou na kolena a zahrnou je zlatem. Mají teď mezi nohama počítačku na peníze. Třikrát tam a zpět. Tři tisíce do šrajtofle. Pětkrát dovnitř a ven. Pět tisícovek na dřevo. Udělali jste z nich stroje. Sexuální mašiny. To to nevidíte?! Je mi z Vás nablití.
Válel jsem se ve vlastní krvi, ale udělal bych to znovu, kdybych měl na výběr. Ukázal jsem tý svini, že já se před ní plazit nebudu. Já tedy ne.
Dopotácel jsem se domů. Koupelna, sprcha, postel. A zítra znovu...Vážně?
Ne. Jebat na to! Že by se ve mě konečně něco zlomilo? Ano! Nebudu už jen chodící mrtvola. Radši zhebnu doopravdy než tohle. Stačila mi na to jedna vteřina, možná méně. Na důkaz svého rozhodnutí jsem popadl budík u postele a vyhodil jsem ho oknem do dvora. Tebe už nebudu potřebovat….