Zotana

Den se pomalu obaloval do rudého pláště právě zapadajícího slunce a tři kluci, kteří se usadili na lavičce před obchodním domem, se zimomřivě zachumlali do svých letních bundiček.
"Stejně. Léto, a taková kosa. Chtělo by to vypadnou někam za teplem," zavrčel jeden z nich, jemuž delší hnědé mikádko spadalo téměř na ramena, a přitáhl si límeček blíže ke krku.
"A co nám brání?" zareagoval na jeho slova další, jež měl vlasy ještě delší než on, tentokrát ale blonďaté, a dýchl si na promrzlé dlaně.
"Prachy," vzdychl první, ale pak oba pohlédli na třetího, který náhle s pohledem upřeným do dáli promluvil.
"Tak to je podle mě ten nejmenší problém," odhodil si zkušeným pohybem z obličeje černé vlasy bezmála do poloviny zad.
"Jo? A kde je teda chceš vzít?" otázal se ho ironicky blonďák, ale kluk s havraními vlasy neodpověděl, jen sáhl do kapsy a hodil druhým dvěma malý balíček plný namodralého prášku.
"Co to je?" zvedl pytlíček k očím brunet a proti slunci se ho jal zkoumat.
"Zotana," pokrčil rameny černovlasý.
"Tos nám to teda vysvětlil, Dane," ušklíbl se ironicky brunet, blonďák si ještě přisadil.
"Jo, zapomínáš, že my drogy jako ty nevekslujem. Jak to asi máme znát?"
"I kdyby ste byli nejlepší dealeři v republice, tak tohle znát nemůžete. Je to novinka, ještě se ani nedostala na trh," pokrčil rameny Dan.
"A jak se to jmenuje? A co to dělá?" zaujala jeho slova blonďáka.
"To je právě to, Pepo," odpověděl mu Dan. "Je to vyráběný úplně novou technologií, takže se to dost bojej pustit mezi lidi. Už to testovali na myších a tak, ale u lidí zatim hledaj jen dobrovolníky. A každýmu, kdo se to rozhodne zkusit a zapíše výsledky - jako co to s nim dělalo - tak dostane na ruku dvacet táců."
"No, to je fakt super. A proč nám to jako říkáš?"
"Vy jste tu zoufali, že nemáte prachy. Tak vám nabízim možnost snadnýho výdělku."
"A to si jako čekal, že do toho pudem, jo? Ty si se zbláznnil, ne?" vrhl na něj brunet tázavě-vyděšený pohled.

"Tak pozor, Peťane. Jde o to, že my si to vezmem, a ty tu budeš s náma normálně sedět, kecat a zapisovat, co to s náma jako udělalo. Jasný?" upřel na Petra vyčkávavý pohled Dan a brunet jen vzdorovitě pohodil mikádkem.
"Stejně je to kravina. Vůbec nevíte, co to s váma udělá. To vám to fakt za ty prachy stojí? Pepo? Dane?"
"Já to nedělám pro prachy, ale pro klid duše. Chci vědět, co svejm klientům prodávám."
"Ste normální blázni," zavrtěl Petr poraženě hlavou, ale pak už mohl jen bezmocně sledovat, jak si Dan s Pepou pouští žilou ten hnus.
To, co se dělo v příštích vteřinách, mohl kdokoli z nich jen těžko popsat. V první chvíli se jen bavili, ale pak najednou Dan vrávoravě vstal a s tím, že musí na záchod, opustil místnost. Klukům to nepřišlo moc zvláštní, ale když se ani po pěti minutách nevracel, rozhodl se Petr, že se po něm půjde podívat.
Na záchodové dveře napřed jen zaklepal, ale když se nic neozývalo, otevřel. A to, co spatřil, ho vyděsilo. Dan ležel vedle záchoda, smotaný do klubíčka, a jeho obličej měl zvláště mrtvolnou barvu. Přesto ale na Petra, který k němu přiskočil, upřel nepřítomný pohled a namáhavě zahuhlal: "Pepa. Vzal si víc než já."
Petrovi okamžitě došlo, co tím chtěl Dan říct, a přeběhl do obýváku, kde už našel Pepu v bezvědomí. Ať s ním klepal, jak chtěl, nedostalo se mu žádné odpovědi, takže impulsivně popadl mobil a bleskovou rychlostí vytočil číslo na pohotovost.

Petr stiskl Danovu ruku, aby mu dodal odvahy a hlavně, aby ho uklidnil.
"Ty za to nemůžeš, Dane. Nemoh si vědět, že to s váma udělá tohle. Kdyby si to věděl, nedal by sis to ani ty, natož, abys ten humus nabíd Pepovi.
"Já vim. Ale kdybych ho víc hlídal... Věděl sem, že si dává víc, než by měl, ale vůbec mi to v tu chvíli nedošlo. Kdybych byl trochu pozornější, nemuselo by to s nim bejt tak špatný."
Dan věděl, o čem mluví. Zatímco on sám si prodělal "jen" detoxikaci organismu, Pepa na tom byl o hodně hůř. Díky špatně dávkovanému množství se stále ještě motal na hranici života a smrti a nevypadalo to s ním ani trochu dobře.
"To není tvoje vina."
"Ale jo, je. Věděl sem, kolik si může dát, a nepomoh sem mu. Jestli se mu něco stane..."
"Nestane!" vyhrkl Petr, kterému na Pepovi záleželo mnohem víc než komukoli jinému. Ti dva byli kamarádi od první třídy - vlastně ještě dřív, znal se s ním, kam až sahala jeho paměť - a tak si teď neuměl představit, že by se na tom mělo něco změnit.
Dan chtěl ještě něco namítnout, ale už to nestihl. Jejich hovor totiž přerušil hluk z chodby.
Petr vyběhl ven, ale už spatřil jen záda doktora, který vběhl na pokoj, na kterém ležel i Pepa. Třeba to nebylo kvůli němu, snažil se uklidnit se, ale marně. Jeho podvědomí mu našeptávalo, že tohle nebylo kvůli nikomu jinému.
Když po chvíli z pokoje vyšel doktor se smutným výrazem, poznal Petr, že jeho podvědomí nelhalo. Jeden mladý život byl právě ukončen ve jménu chemiků, kteří jsou kvůli penězům získaným za drogy a v co nejkratší době schoopni čehokoli, klidně i vraždy nevinných lidí.
Co ale nevěděl bylo to, jak to teď bez svého kamaráda zvládne. Připadal si, jako kdyby s ním přišel i o část sebe.