Kam jsme se poděli?

Podívám se z okna.
"Co vidíš," zeptá se a já cítím v jeho hlase vzrušení.Objevujeme poklad.
" Popelnici," řeknu popravdě.Ostatně, ono toho v naší ulici není víc k vidění.
" Ježíši Kriste, to nemůžeš říct, že vidíš popelnici. Zkus to nějak opsat, použít více slov, přirovnání....," bezmocně si přejede dlaní po neoholené tváři.
" No dobře. Dobře. Vidím.... zelenou popelnici," kontruji a ve skrytu duše čekám, co se bude dít.
" Pane bože, ty seš kus vola. S tebou se nedá vůbec pracovat!" hlas má ostrý a přece zoufalý. Když se snaží, je ták roztomilý.
"Tak já to zkusím znova," promluvím tiše. S pokorou, kterou necítím. Baví mě ho rozčilovat, je to jako dráždit škorpiona - dokonalý adrenalinový sport. Nejvíc se mi líbí ta jeho bezmoc, vím, že mu záleží na tom, abych tu maturitní písemku napsala, vím, že chce, abych se zlepšovala, protože podle něj na to mám ( Haha, na co?), že můžu lítat, když si nechám narůst křídla. Jenže mě se nechce. Nechce. Nemám chuť a nemám důvod.
" Vidím zelenou popelnici a u ní bezdomovce," pokrčím rameny. Vše, co říkám, je pravda.
" Johano!!!" Vykulí oči a uhodí dlaní do stolu. Váza plná vody poskočí, spadne na zem a roztříští se. Kapky vody se lesknou na skle- slzy, které skanuly z nebe a našly své místo u mě doma na koberci.
" Vidíš, co děláš, máma ti nepoděkuje, měla tuhle vázu ráda. Být tebou, vymyslím si omluvu," suše ho upozorním na to, že jeden z mých rodičů se za chvíli změní v běsnícího šílence.
" Je to tvoje vina," klečí na zemi a sbírá střepy.
" Ano, to by šlo - vážená paní, shodil jsem vám vázu, protože vaše dcera je kus vola," dodám jízlivě. " Takhle moji matku nasereš hned dvakrát - přišla o starožitnost a navíc pomlouváš její dceru." Tak se ukaž chlape, dokaž, že máš fantazii. Pohled, kterým se na mě podívá, zabolí. Směs smutku, bolesti a hněvu.
Mlčíme.
" Asi jsem se spletl, myslím, že už tě učit nebudu, měla by sis najít někoho jiného," zvedne se a s dlaní plnou střepů zamíří ke koši. Otevře víko a vysype sklo - střepy z života. Dívám se na něj, pozoruji ho. Necítím lítost, že se dobrovolně vzdává dobře placeného místa, necítím zlost, necítím vůbec nic. Možná jenom malilinkatou radost. Malou, soukromou.
" Mohl jsem tě něco naučit, ale...nemáš na to.Místo toho, abys něco dělala jenom hniješ. Chtěl jsem ti pomoct, ale když nechceš- tvoje věc," mluví suše, dívá se mi do tváře. Zklamala jsem ho. Výborně. Mám další zářez na pažbě.
" Prosil se tě někdo? Neprosil! Zachraňuj někoho jiného, někoho, kdo to ocení!! Já to nepotřebuju, nikoho nepotřebuju. Vystačím si. Zachraňuj si klidně celej svět, ale mě z toho vynech... takový ty kecy, jako že nikdo není ostrov sám pro sebe... Haha," sarkasticky se usměji, protože vím, že přesně tohle si vsugeroval - zachránit svět. Jenže, kdo zachrání jeho?