Pod trnovou korunou

 

 

 

 

Byl listopad a krátce po sedmnácté hodině. Ospalý den přivíral oči. Ve vile z třicátých let minulého století, velkým oknem vedoucím na zahradu prosvítalo matné světlo. V polo udržované zahradě nad rozvolněným živým plotem z weigelie poplašeně vzkřikl kočkou vyplašený kos. Vně domu bylo pusto. Jen v obývacím pokoji seděl za klavírem muž a hrál v náležitě melancholickém přednesu, Beethovenovu první větu Měsíční sonáty.

U drapérie okenního závěsu seděla u pracovního stolu pohledná třicátnice a soustředěně psala na počítači. Muž sonátu ukončil. Chvíli oněměle hleděl na klávesnici, vstal a kulhavou chůzí zamířil k starožitné komodě, na které stála sklenice s lahví kořalky. Nalil si do sklenice a pozvedl jí k ústům.

„Neměl bys tolik pít, tati!“ ozvalo se stroze od počítače. Oslovený otec Eda, se ušklíbl.

„Hm, Zuzy.“ řekl nakvašeně. Uchopil sklenku s lahví a pomalu prošel dveřmi na potemnělou terasu zahrady. S bolestně zkřivenou tváří zaúpěl, rukou přidržel protézu nohy a skácel se do zahradního lehátka. Vzhlédnul vzhůru do skupy mlčících hvězd. Upíjel obsah sklenice a upadal do sentimentu. V náznaku pokýval hlavou nad právě zrozeným výplodem myšlenky. Tichým hlasem jej reprodukoval. „Pepř osudu sype na jednu svinskou hromadu.“ usmál se, jo, teď to trefil.

Zahlédl nad okrajem Malého vozu blikající hvězdu. Zpozorněl. Nikdy před tím si jí nepovšiml. Vzpomněl si na dědu, jak ho učil číst z mapy nočního nebe a vyprávěl příběhy nebeských znamení.

„Když chlapče, nalezneš během minuty tři blikající hvězdy, staneš se jednou kapitánem zaoceánské lodi.“ Nabádal jej s úsměvem. Hleděl poté na vnuka, jak horečně pátrá po obloze. To ještě Edovi připadal svět, jak jedno velké dobrodružství. Jak tajemný ostrov v oceánu nekonečného snění.

Teď na horizontu prázdno! V zarostlé neoholené tváři cítil závan a za vazem sladkou tíhu alkoholu. Pepř osudu sype na jednu svinskou hromadu, opakovalo se mu v mysli. Snažil se rozpomenout na všechny detaily svého příběhu narození, které mu kdysi převyprávěla jeho teta.

 

Jeho otec Ladislav Hák s matkou Růženou, pocházeli z Podbořanska. Po svatbě se nastěhovali do bývalého malého statku k jeho zestárlým rodičům. Ti jim uvolnili stavení a přesunuli se do přilehlého vejminku. Vlastnili několik akrů záhumenku, dvě prasata, kozu a na dvoře větší počet drobného bravu slepic, hus, krůt a králíků. Otec Ladislav, pracoval v místním JZD jako traktorista. Jak ostatní chlapi, chodil po práci na obvyklou dávku několika piv. Na tom by nebylo nic. Ale k tomu zcela propadl své náruživosti – hru v karty! Několikrát v měsíci se rozjel do nedalekého města, kde dokázal prohrát nemalé peníze. Matka Růžena pracovala jako vedoucí na poště a dělala v místní knihovně knihovnici. Zpočátku bylo manželství spořádané, ale manželova „vášeň“ dělala značnou díru do jejich rodinného rozpočtu. Stav došel tak daleko, že byl zadlužen, kam se jen podíval. Docházelo k rodinným rozepřím, které letargicky ignoroval. Manželka začala uvažovat o jejich rozchodu… do doby, kdy otěhotněla.

Za devět měsíců se narodil syn Eda. Novopečeného otce to ale nezměnilo. Kartám se věnoval nadále a zodpovědně se nechoval. Růženě tak přibilo návdavkem k domácí práci i péče o dítě „na plný mateřský úvazek.“ Manželské nic neřešící hádky se stupňovaly.

Jednoho pozdního dne se manžel vrátil domů a ona mu spílala. „Když už mám doma všechno na hrbu, tak bys mi, milostpáne, alespoň mohl naklepat a nabrousit kosu… abych se nemusela s žínáním trávy pro dobytek mordovat srpem!“

Když viděla, že s ním není opět řeč, nasupeně vzala na válendě ležícího malého Edu do náručí. Přehodila přes něho plenu a vyšla ven z domu. Na zádveří popadla do trámu zaseklý srp a vložila ho do proutěného koše. Obtížena se vydala napříč dvorem k zadním vrátkům, za kterými stoupala do vrchu travnatá stráň. Vystoupala vzhůru. Našla příhodné místo a uložila spící děťátko do trávy. Z koše vyndala srp a o několik metrů dále začala sekat. Po chvíli se kosou u vrátek objevil Ladislav. Kymácivým krokem se vydal do stráně směrem k choti. Růžena zaujatá prací si ho ani nevšimla. „Sekáč“ udělal ještě několik kroků, rozmáchl se a okázale začal kosit. Ozval se hlasitý dětský pláč. Růžena s prací ustala a otočila se. Zpozorovala svého muže, jak v předklonu vytřeštěně hledí k zemi. Napřímila se a několik vteřin trvalo, nežli se zorientovala. Upustila srp a rozběhla se k muži. Naskytl se jí hrůzný pohled! Zahlédla jejich synka, jak lapá po dechu. V polehlé trávě se zmítal, sem a tam, pod kolínkem na kůžičce jeho přeseknutý pahýl nožičky! Zalomila rukama a vyděšeně vykřikla. Stála v šoku, ze kterého se naštěstí brzy vzpamatovala. Sehla se, s plenou dítě opatrně zvedla. S ním v náručí ignorovala zcepeněného muže a chvatně se vydala směrem domů. Tam zoufalá telefonem zavolala záchrannou službu. Děcko modralo! Vzrušení i její překotné řeči muž na dispečinku naštěstí porozuměl. Vyžádal si několik nezbytných indicií a vybídl jí k rozvaze. Hovořil poklidným tónem. „Sanita je už na cestě!“ ujišťoval. Udílel pokyny první pomoci, především, aby nebožátku zaškrtila na stehýnku čistý kapesník a zamezila krvácení.

 

V dané kritické situaci nakonec vše dopadlo tak, jak jen nejlépe mohlo! Dítě, tedy malý Eda, tragédii přežil. Po nějakém čase byl jeho otec odsouzen na osmnáct měsíců nepodmíněně, za neúmyslně ublížení na zdraví s trvalými následky.

Čas běžel. Eda s hendikepem protézy pomalu dospíval. Ale když osud jednou pepře sype…

Vyučil se cukrářem. Ve svém věku dvaceti čtyř let se poprvé zamiloval do pohledné dívky Heleny. Do toho času o Edu nejevily dívky milostný zájem, přestože byl jinak urostlým a pohledným mladíkem. Po půlroční známosti jej Helena představila svým rodičům. A oni byli skvělí! Mnoho se nevyptávali. Po hodince rozpravy bylo zřejmé, že se jim Eda zamlouvá. Její otec byl distingovaný, postarší muž, středoškolský učitel. Matka, zjevně o mnoho roků mladší, otylá žena, pracující na Městském obecním úřadu jako sekretářka. Vztahu byly nakloněny. „Hlavně že se máte rádi“ vyjádřila se v prohlášení její matka. Otec s úsměvem přikývl a přidal si. „A máte k sobě vzájemnou úctu.“

Toho času, Edova matka po těžké ledvinové chorobě zemřela. Jeho otec po návratu z vězení opět navázal na oblíbený hazard, poté, když se stal vdovcem, začal nezřízeně pít. Od šesti roků Edu nakonec vychovávala jeho teta. V té době už byla ve starobním důchodu. Helena na Edu naléhala, aby jí otcovi představil, ale nakonec jeho nevoli respektovala. Po necelém roce známosti byla svatba. Edovo otec se den před svatbou opil do němoty a na obřad se nedostavil.

Téměř tři roky čekali, nežli Helena konečně otěhotněla. Bylo už na čase! Stávala se uzavřenou… soudila, že jim osudem děcko nebude přáno. K všeobecnému překvapení se nakonec narodila dvojčátka a šťastní rodičové jim dali jména Májka a Zuzanka.

Rodince se dařilo. Matka se brzy vžila do mateřské role a Eda jí po příchodu z práce  s péčí pomáhal.

Helena chodila do nedalekého obchodu potravinami a našla si tam v pokladní kamarádku Dášu. Hned v počátku si spolu náramně rozuměly a staly se z nich nerozlučné přítelkyně. Dáša k nim chodila na kávu, nebo spolu chodily s kočárkem do Zámeckého parku na procházky. Žila sama s její-prý, psychicky narušenou matkou… tak Dášu k sobě zvala jen výjimečně. Zato návštěvy v jejich rodině se opakovaly často s železnou pravidelností. Eda pociťoval ztrátu rodinného soukromí. Začaly se mu Dášiny návštěvy zajídat. Několikrát s výtkou Helenu oslovil, ale ona se ohradila. „Kamarádka je v tomhle zapadákově jediná společnost, kterou mám!“

Časem na Dášu přestal soustřeďovat pozornost. Soustředil jí na fakt, že se Helena k němu začala chovat odtažitě a chladně. Často měla migrénu. Odmítala Edovo tělesnou žádostivost, stranila se jeho veškerých dotyků.

 

Jednoho pracovního dne byl Eda nadřízeným vyzván, aby mu na druhý den předložil jeho Rodný list. On jej přinést zapomněl! Na druhý den se v práci za opomnění omluvil, ale šéf měl tu věc za urgentní. Vyzval ho, aby si jejich služební dodávkou zajel pro listinu domů a obratem ji přivezl. Za několik okamžiků už Eda vstoupil do jejich domu, odemkl dveře a vyzul si v předsíni obuv. Povšiml si na podlaze šedých botasek a zaslechl útržky ženského smíchu. Ani se nepozastavil. Jak jinak, Dáša! Obývací pokoj zel prázdnotou. Eda se vydal ke komodě, kde měli v zásuvce uložené dokumenty. Když míjel dveře do ložnice, zaslechl nedovřenými dveřmi tichý smích, který se pozvolna měnil ve vzdechy. Zastavil krok, a prsty opřel do dveří. Otevřely se do kořán a na jejich manželské posteli zahledl nahou Helenu, jak obkročmo sedí nad stejně nahým tělem Dáši. V šoku se díval, jak se vzájemně osahávají a sténají tak zaujatě, že mu ani nevěnovaly pozornost. Helena změnila polohu a zbořila obličej do jejího klínu. Dáša začala intenzivně sténat. U dveří, kde staly postýlky, zaplakalo děcko. Helena se vztyčila nad vzdouvajícím Dášiným tělem. Otřela si hřbetem ruky ústa a podrážděně zasykla. „Už mi ty holky lezou na nervy! Furt otravujou a nenechaj nás chvíli v kli…“ nedopověděla. Její pohled utkvěl na strnulém Edovi. Těkala očima, ale to trvalo jen pár vteřin a pohled jí ztvrdnul. Eda pozdvihl paži. Bušilo mu ve spáncích a zhluboka dýchal. „Co to… co tohle?“ nebyl schopen artikulovat. Stáhlo se mu hrdlo a zadrhávala řeč.

„Co to, co tohle?“ reagovala posměšně. „Nečum, ty chudáku. Vypadni, šmíruješ jak úchyl!“ přešla do protiútoku. Zadívala se na Dášu, která popadla vedle ležící deku. Přikryla se a přetáhla jí přes hlavu.

„Buď v klidu, lásko.“ řekla rozhodným tónem Helena a vstala s postele. Přistoupila k postýlce, zvedla plačící Zuzanku a přivinula jí k sobě. Otočila se opět k Edovi. Vmetla mu do tváře. „Vypadni, slyšíš? Vypadni mi ze života!“ k pláči Zuzanky, se přidala i vedle v postýlce vylekaná Májka.

Eda si připadal jak ve zlém snu! Chtěl zakřičet, vrazit jí facku a Dášu vyhodit. Chtěl vysvětlení nebo ujištění, že tohle… že TOHLE je jen nemístný vtip. Helena ho zrakem ignorovala. Nakonec jen mávl rukou. Otočil se a odešel. Jak v mátohách před domem usedl do auta… bez Rodného listu. Večer zašel do hospody a zpil se do němoty.

Vpotácel se k večeru do dveří kostela. Stále dokola u kříže s Ježíšem vykřikoval. „Proč mě trestáš, za co, tak za co!“ nakonec pomočil křtitelnici se svěcenou vodou.

Probudil se druhý den na záchytce. Když jej propustili domů, našel byt opuštěný. Ze skříní zmizelo Helenino šatstvo s osobními věcmi, stejně i jejich dětí. Na stole ležel vzkaz.

 

„S dětmi odcházím k rodičům. Končíme s tebou! Mysli si o mě co chceš. K tobě jsem vždy cítila jen odpor! Lásku a vášeň mohu projevit jen k ženě… tak chápej, že rozvod je jediným řešením. A promiň, že jsem jen to „něco“ mezi námi předstírala, neřekla už, když jsme spolu chodili. Rodiče mě do vztahů s muži nutili a chtěli, abych se zařadila mezi „normální lidi?“ Věděla jsem, že se přetvařovat nedokážu, ale dítě jsem chtěla. Nehodlám si nic vyčítat. Jsem, jaká jsem! Píši ti to raději na papír, ten snese vše. Dohadovat se s tebou nehodlám! Pro děti si můžeš chodit o víkendech. Nežli výživné vyměří soud, tak jestli souhlasíš, budeš na holky přispívat třemi tisíci korunami. Helena.

 

O víkendu jel pro děti. Zazvonil. Přišla mu otevřít pobledlá, přívětivě se tvářící tchýně. Omlouvala se za její dceru. Chtěla mu sdílně tisknout ruku… ale on podanou ruku nepřijal. Lakonicky prohlásil, ať mu připraví děti. Půjde s nimi do parku.

Příští víkend už bylo vše jinak! Helena s kočárkem u jejich bytu zazvonila už ve středu. S úlevou kvitovala, že nalezla Edu doma. Předala mu děti i tašku s věcmi. Požádala, jestli by si děti vzal výjimečně dříve. Že spolu s Dášou, našli lukrativní místo na horské chatě i s ubytováním. Zítra brzy ráno to tam jedou okouknout a zjistit podrobnosti.  K večeru si holky u něho vyzvedne.

To se začalo stále opakovat! Děti u otce byly nakonec častěji, nežli u matky. Vždy se důvod našel. Jednou malovaly, podruhé se stěhovaly, potřetí měla Helena chřipku a tak preventivně… Nakonec si pro děcka už nepřišla! Při rozvodu souhlasila, aby děvčata byly svěřené do výchovy jejich otce. Styk s nimi omezila na několik dní školních prázdnin a dárky na Vánoce i narozeniny. Obě partnerky se před několika lety odstěhovaly do Bavorského Mnichova. Helena, až na placené výživné na děti, se trvale odmlčela.

Eda děti vychoval spolu s laskavou tetou. Děvčata rostla a vystudovala střední školu. Edovi, ale stále pepře na hromadě přibývalo.

Koncem léta roku dva tisíce osm, Majka zahynula při pádu mostu na mezinárodní rychlík u Studénky. Vracela se s kamarádkou z Polského výletu. Paradoxně kamarádka v té chvíli byla na toaletě a vyvázla jen s lehkým šrámem. Edovo srdce po té zprávě zkolabovalo a byl mu voperován dvojitý by pass. Jeho otec došel k cíli – uchlastal se. Edovi k útěše zůstala už jen odmaturovaná Zuzanka, a téměř osmdesátiletá teta.

 

Na terase polohován na zahradním lehátku, hledí Eda do temně modrého nebe. Přehrává si v hlavě svůj život… život? V očích má slzy.

„Sakra, stárnu a měknu!“ lamentuje v duchu. Když si přihne, přemýšlí i o tom, na co asi tak myslel v opilosti jeho otec?

Ve dveřích vedoucí na terasu se objevila Zuzanka. Přesto, že jí viděl rozmazaně, byla v tom šerosvitu krásná, tak podobná své matce. Zavrtěla hlavou a vzdychla.

„Tati, slíbil si mi, že nebudeš tolik pít. Kdyby to viděl tvůj lékař.“

„Už mám dopito, dcerunko. V lahvi zbývá jen krapet.“ odpověděl a v ruce sevřel prázdnou sklenku. Našmátral na zemi stojící lahev a chtěl si dolít poslední hlt. Lahev pozvedl, ale pojednou mu upadla na zem. Pozvedl chvějící se hlavu a poté upustil i skleničku. Hlava poklesla zpět a zvrátila se mu bezvládně na stranu.

„Tati, tatínku!“ zvolala dcera a rozběhla se k lehátku. Poklekla a uchopila jeho hlavu. Už oči neotevřel. Zaslechla jen jeho poslední slova. „Ten pepř… „ hleděla nechápavě a dívala se, jak beznadějně a nenávratně odchází.

Kdyby jen mohla zahlédnout. Souhvězdí Váh nabylo rovnováhy s jedním lidským osudem. Pepř se na pomyslnou misku přestal sypat. Odváženo. Edův osud byl zpečetěn.