V  městečku bylo na tržním náměstí živo. Aby ne, když zde pobývalo u stánků pestré množství prodejců. U boční zdi Karmelitánského kláštera, byly v jeho blahodárném stínu stánky se žluťoučkými hroudami selského másla, sýru uzeného oštěpku, občas čerstvého masa králíků i skopového. Kamenný sloup „svatonoš“ obklopovala skupina brusičů nůžek, břitev a nožů. Také šejdířek, hledající ten zaručený lidský osud v tarotech, nebo si jej každý mohl nechat na cedulce v obálce vytáhnout z přihrádky moudře se pitvořícím papouškem. Však ale ne každý, dokázal zákazníka přesvědčit a prodat!

 

Třeba trhovci z Chomutova se podařilo kolem sebe shromáždit opravdu úctyhodný dav zvědavců. Stál tam u kamenného sloupu, pod shůry hledícím vousatým svatonošem na velké bedně. Šermoval se „sedmičkovou „ lahví v ruce a přesvědčivě zvučným hlasem provolával.

„Ctihodní mladíci a kmeti! Zoufáte si nad tím, že stále a pořád dokola musíte holit svá mužná strniště? Elegáni! Zoufáte si, že ránem oholeni jsou k vám krasavice vroucí a už navečer, by vás zarostlé vousem nepolíbila ani šereda? A také vy s plnovousem, kterýžto jej máte věčně umouněný krmí i pivem a v zimě zafuněný, pokrytý ledem? Chtěli byste se zbavit vousů s tím, že se s holením nikdy – ale opravdu nikdy, již nebudete obtěžovat? Tak vážení vězte. Procestoval jsem celou Evropu i svět, abych vás od této nekonečné strasti zbavil. Až na dálném východě jsem našel konečně to, po čem naše celé generace mužů toužili. A přítomné panny, ruku na srdce. Cožpak vaše pěstěné líce si zaslouží být rozdírané strništěm vašeho milého? Ano, už jsem tu! Jako vykupitel vás strasti holení navždy a seriózně zbavím. A to právě tímto unikátem, který právě držím zde v ruce.“

Davem to zašumělo údivem. Jak svátost, trhovec v zaujatém transu pozvedl lahev spolu s očima k nebi. Nevyvedl ho z míry ani zpytavý, tvrdý kamenný pohled  světce ze sloupoví. Jeho hlava a ruka poklesla. Zvážněl a unaveně pokýval hlavou, jakoby právě teď  dorazil z dlouhé pouti. 

„Zde to je, velevážení! Sibirikum barbatum nanum – tinktura z výtažku byliny, která roste v hlubokých, těžko přístupných slatinách tundry. Vše spolehlivě ověřené tím, že tamní mužici a nám známý vousatci, si touto skvělou tinkturou potírají krk a tváře. Vousy po aplikaci trvale mizí a stávají se pro své partnerské mužatky, opět přitažlivými.“ znejistěl… byl pojednou v rozpacích, jestli se poněkud ve výkladu nezamotává.

„Ano, ehm – ne, pánové. Naředěnou tinkturu si na večer stačí aplikovat na bradu i krk a vous mizí. Ráno se probudíte jako holobrádci  a celý den budou tváře hladké, jak andělská prdelka!“

Trhovec zmateně zamžikal očima a letmo vzhůru zašilhal na kamenného světce. Usoudil, že zhřešil rouháním. Však také světcův chmurný mrak z tváře ustoupil a vystřídal jej výraz údivu.

 

„Co je tohle to za pitomost!“ ozvalo se náhle za jeho zády. Trhovec se otočil a spatřil jakéhosi hromotluka, který se pomocí loktů dral davem do jeho blízkosti! Trhovec seskočil z bedny – pro jistotu, ale vzápětí zapochyboval, zda učinil dobře? Hromotluk už stál těsně v jeho blízkosti a na případný únik nebylo šancí. Převyšoval trhovce nejméně o jednu hlavu a do šíře jistě o dva páry ramen! Dav znehybněl předtuchou!  Každý zdejší našinec věděl, že hromotlukem je místní řezník Fišánek, který měl obchod nedaleko kostela. Byl všemi vážený a respektovaný. V této nekonečně přechodné době poválečného nedostatku se na pultě (i pod ním) nějaká ta flákota vždy našla. Pro nepohledné a prosté ženy méně kvalitní, od devíti do osmnácti hodin. Ráno před devátou, pro pohledné slečny a „paninky“ za zadním vchodem tu lepší. Ale případně kráskám, byl ochoten největší kvalitou „posloužit“ pozdě večer i v noci.

Jak tam tedy Fišánek stál, byl prodávající „tinktůrista“ vyvedený z míry. Přesto se snažil zůstat v kontextu hesla „Náš zákazník, náš pán!“

„Potřebujete něco vysvětlit?“ sebevědomě vysekl otázku.

„Jo, jakýpak Sibirikum a… todlecto tamto? Takovouhle blbost jsem snad ještě neslyšel!“

„Muži. Tento výrobek je ověřený a špičkové kvality. Jsem seriózní prodejce. Garantuji vám – a všem zde přítomným, že podobný grandiózní výrobek v takovéto kvalitě  neseženete  nikde! Exkluzivně je dostupný právě jen teď a zde.“

„Co že za tenhle podvodný „holochlup“ poptáváte, chlape?“

„Za tuto prvotřídní kvalitu majlant. Pouhých dvacet pět korun!“

„Cože?“ zařval Fišánek. Trhovec začal tušit, že jde do tuhého! Familiérně k cholerickému žalobci naklonil hlavu a nenápadně mu špitl do ucha.

„Tu jednu láhev zázraku vám dám jako firemní prezent zdarma. Prosím, dělám si poctivě svoji práci, tak mě tady nekazte kšeft!“

„No to tak, ještě. To věřím, že já vám moc zrovna nešmakuju! Poslouchám rádio. A čtu Rudé právo, které je jistě se soudruhama ze Sibiře ve spojení. A… tento a tamto, o zázračným prevítu nikde ani nežbrbli.“ zahleděl se zkoumavě do zvědavého hloučku a znenadání zařval.

„Z nás tady blbce dělat nebudete! My ve městě nejsme zavostalý! Čteme a posloucháme rádio a něco bychom… o tento a tamto už věděli. Tady nežijeme už… v tentononc, středověku přece!“

Tváře kolemstojících nabyly nedůvěřivého výrazu a dokonce někdo souhlasně zatleskal. Trhovci prolétlo hlavou, že tohle nedopadne dobře! Rozhodl se vše vsadit na jednu kartu a žadonivě zaúpěl.

„Dám vám tedy darem dvě lahve. Prodám tady alespoň něco a odejdu. Mějte přeci rozum. Mám licenci a zde zaplacené místo, tak mě nechte v klidu pracovat!“

„Ty grázle zlodějskej, co to tady na mě furt hraješ!?“ zavrčel… a tím přešel na tykání.

Uchopil nebohého osloveného pod límcem jeho flanelové košile a zatřásl jím! Hlouček se v okamžení rozestoupil v podezření, že Fišánek svojí kořist "rozporcuje" jediným mocným úderem ruky. S překvapením se ale masakr nekonal. Fišánek uvolnil smrtelný stisk ruky a vítězně se rozhlédl po okolí.

„Tak se podívej, ty podvodníku, co teď provedu s tím tvým holochlupem, kterým si mě chtěl podloudně podplatit.“ popadl lahev, uvolnil razantně patentní uzávěr a obřadně si celý obsah rozlil po hlavě do své husté, černé kštice.

„Už mám dost těch tvých prolhaných keců. Všem tady…tento a tamto hned dokážu, že ten tvůj prevít je nic a velký podvod!“

Prázdnou lahví uhodil o zem, kde se roztříštila na bezpočet střepů. Dal se s mokrou hlavou i košilí k odchodu. Ani se neotočil. S máchnutím paže kamsi do prázdna vítězně zvolal.

„Tak nazdar!“

Trhovec zůstal stát zkamenělý, jak nad ním ten světec na vztyčeném sloupu. Bezmocně zíral, jak se jeho okolní reptající hlouček pozvolna rozchází.

 

 

Uběhly dva dny. Kopečkem u pivovaru stoupal silnicí zbrusu nový výkřik technické novinky „moped Stadion!“  Řidič pozvolna míjel chodce, kteří po této vzácné novince zvědavě pokukovali. A nejen to. Byli zaujati i řidičem v khaki kabátě značky hubertus a kloboukem s širokou krempou, který měl hluboko zabořený do čela. Moped svoji jasně zelenou barvou zasvítil v zatáčce. Odbočil silnicí směrem k továrně Rico, aby po dvou stech metrech jízdy odbočil opět, do vjezdu vrat Městské Nemocnice. Za okamžik se už řidič objevil v útrobách budovy na kožním odd. Zaklepal u dveří, Prim. Františka Pígra.

Dveře se v zápětí otevřely a primář příchozího familiárně uvítal.

„Tak si odlož, Toníku! Jak se máš, a co mohu pro tebe udělat?“

Toník si pomalu obřadně svlékl kabát. Pověsil jej na stojan věšáku a zdrceně zamumlal.

„Ani se kamaráde neptej! To jsem si dal – to jsem to tedy vymňoukal!“ vzdychl a potom si pomaloučku polehoučku sundal klobouk.

„Proboha, co se ti stalo!? No tyje prsa! Ty tedy ale máš hybu!“ uchechtl se Pígr a zkoumavě si prohlížel jeho holé očnice, kde teď porostům alternovaly početné mokvavé bílé puchýřky. Po zrudlém podkladu obličeje se táhly dál k olysalému temeni hlavy. A teď, mezi řádky zřetelně popsaný a odhalený řezník Fišánek, dál vyprávěl o trhovci s tinkturou. A…tento a tamto o tom prevítu, který si jako hrdinný pokusný králík a blbec vylil na hlavu.

„Člověče, pálí mě to jak čert a mozek mám jak pod grilem!“ zasyčel úpěnlivě Fišánek, když mu primář s prsty v gumových rukavicích puchýřky prozkoumával.

„Zkusil jsem to umejt břízovou  vodou – a nic, člověče!  Doma mi moje baba garantýrovala, že když mě tu moji lebku přejede kusem kruponu se špekem, tak je to hojivý. Co ti mám povídat,  Franto. Trpěl jsem jako Job! Ještě se mi to zbývající žalostné torzo vlasů přilíplo na špek, jak na lepidlo. Já myslel, že tu moji babu zato snad voddělám!“

 

A tak ještě dlouhé dva roky bylo možné Fišánka vídat v létě za řeznickým pultem výhradně v slaměném kloboučku. Nástupem zimy,  manželkou upleteném kulichu s  vyvedeným řeznickým petitovým vzorem.

Když už musel – ač nerad, projít kolem sloupový se svatým, nechápavě si prohlížel jeho tvář. Ruku by dal do ohně zato, že měl plnovous. Ale světcovi, pod kterým ten trhovec se „zázračnou“ tinkturou Sibirikum  Barbatum Nanum stál, vous zmizel!  Zíral tam usměvavý  holobrádek.