Tři dny s vrabčákem

Tři dny s vrabčákem

den první
14.30

  Sedím ve „Vltavě“ a piju kafe.Tágo stojí u chodníku-na ježdění je ještě
brzo. Pepan chodí okolo pultu, šmudlá ho mokrým hadrem a dělá, že dělá. Vedle
mne napůl sedí, napůl stojí dvě holky, tak 17-18 a probírají věci života a lásky na
kterých stojí svět. Moc je nevnímám-jen útržky se ke mně donese, že nějaký Rosťa
to s tou menší, Helenou děsně dobře umí, a jak Simona , ta vyšší prohlašuje, že je to
čuně co vojede každou.
  Snažím se nepřemýšlet a kvrdlám lžičkou lógr. "Pane vrchní zavolal byste nám
taxíka?" Pepan se ani neotočí a ukáže palcem přes rameno na mně. Obě dvě se otočí
a koukají jak zjara. "Jé,vy jste taxikář?""No už asi jo." "A odvezl byste nás?" "Proč ne".

  Jedeme na Bělohorskou ke škole...za Rosťou a cestou se opět dozvídám útržky
z barvitého života pubescentů. Brzdím před přechodem u školy a na chodníku
stojí hubený dlouhán s blondýnkou, která se okolo něj vine jako psí víno. Helena
s rozcuchaným ježkem na hlavě a v krátké kožené sukýnce sedí vedle mne a
Simona vzadu. "Ty vole Rosťa"....slyším za zády.
Kouknu vedle sebe a vidím obrovské vykulené oči a tolik nahromaděné energie
,že by to vyrazilo okno. Párek na chodníku se pohnul k přechodu a já cítím, jak se
mi zaťali nehty do rukávu a slyším „přejeďte ho svini, přejeďte ho!!!“
  O deset minut později vystupuje Simona na Bílé hoře a Helena si bulí do
rukávu. "Kam pojedem" ,povídám-vůbec mně nevnímá. Odrážím od chodníku a
jedu zpátky do „Vltavy“.
  "Co takhle kafe?"...Teprve teď se probírá a přikyvuje. Pepan ještě stále šmudlá
pult hadrem, a když nás vidí mezi dveřmi, tak jen utrousí „no hezky pěkně, to byl
teda fofr“. "Nemudruj a dej nám dvě kafe". Helena sedí vedle mne a bulí do kafe.
  Po půlhodině toho mám dost a povídám. "Pojď odvezu tě domů." Tělo bez duše
nastupuje zpátky do auta a praví, že bydlí v Hodkovičkách.
  Sotva se rozjedeme, podívá se na mne psíma očima a povídá. "Víte nezlobte se
já....já....nechci domů, víte ….já...." a utrhne se lavina. Lavina slov a nářků.
Dozvídám se o tátovi, bohatém podnikateli, o mámě, která zůstala před třemi lety
přednášet v americe, o kysličníkové blondýně s kozíma nohama a parfémem,
který prosmrdí celý dům, o bráchovi, kterému je 19 a dělá průser za průserem......
o prázdnotě domova.

  Stojím za Žlutými lázněmi a začíná se stmívat. Už je to všechno venku, už je
dobře. Sedí opřená o dveře, kouří a kouká na mně. "Co vás první napadne, když se
na mně podíváte?" Zasměju se-“vrabčák“. "Co"??? Evidentně neví jak s tou informací
naložit, ale pak se zasměje, prohrábne si ježka, zamává rukama jako křidélky a
típne cigáro. Bavíme se ještě asi další dvě hodiny, chvílemi mi začíná bezděky
tykat a mně to nevadí.

22.20

  Přijíždíme k rozlehlému domu s velkou zahradou a kovanou bránou na
automatiku. Sedí vedle mne , cvrnká prstem do skleněného stromečku na
přístrojovce. Najednou neví co říci, a tak jí podávám vizitku, na které je jen
„stromeček“, telefoní číslo a povídám. "Dobrou noc vrabčáku." Mrkne na vizitku
a usměje se. "Dobrou noc stromečku, zítra zavolám."

Den druhý:
11.45

   Je neděle. Hrabu se ze spacáku a je mi zima. Telefon zazvoní přesně ve chvíli
, kdy si vedle auta protahuji kosti. "Dobrý den stromečku, zapomněla jsem vám
zaplatit". "Ráno moudřejší večera vrabčáku"."Ty už mi zase vykáš?". "No...já...přijedeš
pro mě?" "Za dvacet minut".
  Stojí dole na rohu, v ruce cigáro a kope do kamínků. Sotva zastavím, strká mi do
okénka zmuchlanou tisícovku. "Taky někam pojedeš, nebo chceš jen zaplatit?"
  Oběhne auto a už sedí vedle mne. Ve večerce v Žitné poskakuje mezi regály a sype
do košíku spoustu pitomostí. Udělala si ze mne nosiče, pořád mně tahá za rukáv a má spoustu pitomých otázek. "Kolik ti je?" "Pětačtyřicet a tobě?" Jenom se chichotá.    Zpátky jsme za třicet minut. Nechávám si ten zmuchlaný litr s tím, že večer pojedou na dýzu na Lávku.

  Do večera to celkem jezdí , tak se nezastavím.

21.50

  Vracím se ze Zbraslavi a už jsem na Smíchově, když mi zazvoní telefon.
"Stromečku, stromečku, prosím,přijeď!!! Rychle", úplně se klepe. "Co se stalo, kde jsi
vrabčáku"? "Na Lávce....rychle....rychle...prosím tě moc"!!! "Už jedu". Přidávám plyn,
přejedu most u Národního a jsem tam. Jedu krokem okolo řady rozsvícených
taxíků a hledám jí v davu. Prásk!. Kopanec do dveří. "Á,páni kolegové se hlásí o svá
práva , debilové".

  Stojí úplně na konci, mobil svírá v ruce. Sedne si vedle mne a třese
se zimou. "Stromečku...prosímtě...víš...brácha...boural". Pouštím topení naplno.
"Uklidni se, a kde"? "Bořa....Bořanovice". Než vyjedem na Prosek, tak už komunikuje.
"Brácha vzal tátovi auto, nalil se a skončil v poli". "Táta to samozřejmě nevěděl,
a tak nahlásil krádež vozu". "No to je dílo". Vede mne okolo skladových areálů až
dozadu, cestou okolo rybníka. Už to vidím. Medvěd vzhůru kolečkama svítí jedním
světlem do pole a vedle ve škarpě sedí kluk. Vyskakujeme z auta a běžíme k němu.
Naštěstí mu nic není , ale je totálně na plech. Beru klíčky z medvěda a házím si je
do kapsy. A teď rychle pryč.

  Napúl ho odnáší, napůl odvádí do domu. Vtisknu jí klíčky do dlaně. "Někde je
doma pohoď". Chápe rychle. "Počkej na mně, hned jsem zpátky". Zacouvám kousek pod stromy, zhasnu a čekám jak to dopadne.

  Za 30 minut se vrací převlečená do červených minišatiček, na které je evidentně zima. V očích jí blýská. "No povídej , jak to dopadlo"? "Klíčky zapadly za botník, brácha spí a táta si vyměňuje s Ladou genetické informace", ohrnuje ret. Taky hezky, to je teda povaha. "A co s tebou princezno"? "Jeď.....pozveš mně na kafe"? "No to jsou s tebou dneska kšefty",utahuji si z ní a mířím do „Vltavy“. Dole na rohu nás míjí zelenobílá Felda a zahýbá do ulice.

  Dole na nábřeží jí dochází kam mířím a otáčí se ke mně. "Já ale myslela spíš k
tobě domů". Tak teď zase zírám já. "Jseš tam", povídám a ukazuji palcem dozadu do
kombíka. Otáčí se a zírá na moje bágly a spacák. "Cože"???!!!... "Vrabčáku neřeš to,
až někdy jindy, i já mám svou třináctou komnatu". Sedí vedle mě, upřeně se na mne
dívá a v hlavě se jí točí kolečka až to cinká. "Jak se vlastně jmenuješ"? "Pavel". "Já jsem…....já vím, Helena....co?...jak"?...směje se. "Pro tebe vždycky vrabčák Pavlíčku". "Tak jo". "A pojeď, něco ti ukážu". Vede mne přes půl Prahy až na Krejcárek, přesně na místo, kde jsem ráno vstával. Zastavuji za garážemi, vypínám světla a motor.
  A co bude teď? Než se stihnu rozkoukat, drží mně jednou rukou kolem krku a
dostávám obrovskou, vášnivou, voňavou a strašně neohrabanou pusu. Klečí vedle
mne na sedadle a přes rameno vidím, jak si druhou rukou stahuje kalhotky.
  "Ježíši, tak takhle snad ne"!!! Jemně ji za ramena posadím zpátky do sedadla.
"Ale proč"? "Protože víno se nemá ředit vodou, podívej se okolo sebe"!!!
  Sedí tam s kalhotkami u kolen, sukýnkou vyhrnutou až k černému trojúhelníčku
a propadá se do trapnosti. "Já.....chtěla jsem ti poděkovat". "Tak to zkus jindy, jinak a líp". Pohladím jí ježka a dám jí pusu na tvář. Panebože, jen ať se mně nezeptá , jestli se mi líbí. "Odvezu tě radši domů". Mezi bránou se ještě zastaví, jako by mi chtěla něco říci, ale pak definitivně zmizí ve tmě.

Den třetí:

9.30

  "Stro......Pavle, přijedeš pro mě"? "Jasně už jedu". Stojí před domem v zimní
bundě a džínách, u nohou dvě obrovské cestovní tašky a maličký ruksak. "No nazdar
, kam se stěhuješ"? Slzy má na krajíčku, a tak jí nechám, všechno má svůj čas.
"Kam jedem"? "Na Hlaváč". "Víš já jsem ti to nestačila říct". "Dostala jsem stípko na
Sorbonu do Paříže, táta to zařídil a dnes odjíždím". Celou cestu bulí. "To je snad dobře né"? "Paříž je krásné město". Moc to nezabírá.

  Stojíme na peróně, já u dvířek, ona na prvním schůdku, tvář zabořenou pod mojí
bundou. Drží se mně jako klíště a košili už mám celou mokrou."Víš....začne. "Já vím"
uklidňuju jí. Vzhlédne na okamžik s očima plnýma slz a zase se zaboří do bundy.
  Výpravčí zapíská a já jí slyším zašeptat....."Nic nevíš, chtěla jsem, abys byl první".

11.58

  S pátého nástupiště odjíždí rychlík Panonia směr Plzeň hlavní nádraží.....
Studgart …..Hannover........