Běhání

Hlavním pravidlem sobotního rána je nikoho neprobudit, když se štrachám ven z bytu. Tiše vylezu zpod teplé přikrývky, ve spěchu si vyčistím zuby, navléknu stařičké tepláky a neslyšně vyklouznu ze dveří. Orvané bílé bugatky mě čekají na chodbě, na malé černé poličce u samých dveří. Tady si hodně lidí nechává část obuvi na takových poličkách rovnou u schodiště. Obuju se a zčerstva seběhnu ze schodů. V noci sprchlo a posekaný trávník u vchodu do domu se vlhce leskne. Po několika krocích se vpravím do známého rytmu neuspěchaného běhu. Zahnu za dům, rozhlédnu se, kmitnu se přes cestu a vběhnu do Bažantnice. A s rozkoší plnou hrudí vdechuju svěží vůni mokré zeleně.

„Bažant“ znamená česky ptáka, kterému rusky říkáme „fazan“. V tom lese jsou vskutku sem tam k vidění. A zároveň také jiné drobné zvířectvo a ptactvo. Vpravo zůstane prostranné dětské hřiště, kam často chodíme na vycházku s naším mladším, Ťomou. Vypasená rezavá veverka seskočí z lavičky a zvědavě mě pozoruje zpoza stromu.

Cestička začne klesat, a už je tu náš rybník, kterému bychom rusky říkali “prud“. Hladina je potažena lehkým mlžným oparem. Kachny tu dosud nejsou, obvykle nocují na svém ostrůvku na vzdáleném konci rybníka. Přeběhnu přes můstek a cestička po nějaké desítce metrů stoupá. Lehce zvolním tempo a trošku zkrátím krok, abych ke konci stoupání nezůstal bez dechu. Dýchám hlouběji a rozměřeněji.

V poslední době jsem si oblíbil tohle ranní běhání. Ráz-dva – vdech, ráz-dva – výdech. Člověk si tak udržuje rytmus a hlavu má čistou. Navštěvují ho různé myšlenky. Vzpomíná...

...Jaro 1983. Jsem v desáté třídě, je mi sedmnáct, za chvilku budu absolvent. Časně ráno běžím ve sportovním ospalými uličkami našeho posádkového městečka v českých Milovicích. Mám v plánu jít na vysokou vojensko-politickou akademii. Takové záměry ostatně chovají skoro všichni kluci v naší třídě, jsme přece děti vojáků. Tělocvik k mým oblíbeným činnostem nepatří, ale co se dá dělat. Na akademii nás jistě budou jaksepatří honit. Proto se snažím předem se na to připravit. Požitek z toho nemám žádný, ale je to zapotřebí. Ještě pár měsíců rodičovské péče, která mi už pořádně leze krkem, a čeká mě svoboda! Nejdřív ovšem maturita a pak přijímačky v daleké a mně dosud neznámé Rize, v Lotyšsku...

Když překonám stoupání, vyběhnu z lesa a zahnu doleva na silničku vedoucí podél pole. Po stovce metrů minu výletnickou kolonii s nevelkými pozemky a úpravnými zahradními domky. Česky se takový domek nazývá „chata“ – no ovšem, Slované. A už mě cesta vede mezi řepkovými poli. Ta pod stoupajícím horkým sluncem žlutozeleně kvetou a vyjímají se v nich jasně červené stříkance vlčích máků. Něžné květy s tenkými ohnivě rudými okvětními lístky a tmavohnědým očkem uprostřed. Stejně křehké a zranitelné jako lidské životy. Symbol nenávratných ztrát z válek převalivších se přes tuto zemi. Rudá, to je barva krve, války a smrti. A také barva vášně a lásky...

...Únor 1985. Jsem frekventant druhého ročníku rižské vojensko-politické. Moji kolegové po večerce klidně spí v kasárnách. A já v teplákách běžím nočními ulicemi Rigy. Sníh mi pokřupává pod maratonkami, které mi po půllitrech připadají skoro beztížné. Semafory na mě přívětivě a žlutě mrkají. Adrenalin se vzdouvá. Jsem výtečný student a tohle je mé první svévolné opuštění útvaru, tedy velmi těžký kázeňský přestupek. Jsem ale zamilovaný a kašlu na to. Je to moje noc. Jsem volný, dokud nezazní výkřik „budíček“. A mojí dívce se stýská. Měla dnes takový smutný hlas, když jsem jí volal. Neviděli jsme se skoro měsíc. A dnes budeme mít první noční schůzku...

Polnosti končí a cesta mě vede na okraj tiché vesničky s těžko vyslovitelným – pro Rusa – jménem Hřebeč. Minu zelenou fotbalovou plochu se znakem místního mužstva, tenisové kurty a dětské hřiště. Místo štěrku nastoupí asfalt. Solidní domy s červenými taškovými střechami. Cihlové nebo různobarevně omítnuté: šedé, béžové, žluté, zelené. Květiny na oknech a terasách. Za nevysokými ploty lze na posekaných trávnících spatřit rozházené hračky, dětskou trampolinu nebo houpačku. Cesta klesá, běží se docela lehko. Slunce nabylo síly, po spánku stéká pot. A ve vzpomínce vyvstane stejně horký den...

...Šestnáctého června 1987. Pod nemilosrdným sluncem ze všech sil uháním po betonce vedoucí kolem kasáren k bráně útvaru. Mám na sobě vyšisovanou bledězelenou uniformu s propocenými fleky. Půllitry dusají po betonu. V ruce třímám starý školní kufřík. V něm mám mezi prostinkými proprietami vojenskou knížku s vytouženým záznamem na straně třetí v rubrice „propuštěn do zálohy“. U železné brány pofrkává vojenský mikrobus PAZ, který má důstojníky našeho pluku odvézt do obytného městečka. Mladý voják, který bránu otevírá, ztuhne, když uslyší můj křik: „nezdržuj, nebo tě zabiju!“ Za několik hodin zvláštní spoj odveze z posádky všechny, co jdou do civilu. Já ale nechci čekat ani minutu. Tohle je můj spoj a můj pazik. Za okamžik mě vyveze za bránu, do svobody, do nového života...

„Dobrý den,“ mává mi na pozdrav český děda s vousy bílými a pampeliškově nadýchnutými.

„Dobrý den,“ odpovím mu. Těší mě zdravit se s těmihle docela neznámými lidmi. Těší mě zaposlouchávat se do jejich rozhovorů, zachytávat známá slova a pokaždé rozumět o něco víc. V takových okamžicích cítím, že se dotýkám mně neznámého života. Života těchhle lidí, téhle vesnice, téhle země. Ale mám na to právo? Dokážu někdy patřit k nim? Může se tahle země stát mojí zemí? A tu si vzpomenu na okamžik před sedmi lety, kdy jsem...

...Naprosto jasně jsem pocítil, jak mě oslovil Bůh: „Jestli chceš budoucnost pro sebe a svou rodinu, najdi si novou zemi a nové lidi.“
„Máme odjet? Kam konkrétně?“ chci si zjednat jasno.
„Zvolte si sami.“
„Cítím cosi k Česku... Můžu tam?..“ snažím se doptat.
„Jeďte. Já vám pomohu.“ Není pro mě jednoduché to všechno přijmout, uvěřit v něco takového, ale dál poslouchám. „Ještě něco. Víš, že na konci velké války přinesla tvá země do Česka svobodu. A víš, že třiadvacet let nato přijely vaši tankisté znova do týchž ulic? Jenže tentokrát jako dobyvatelé a okupanti. A bylo učiněno mnoho špatného. Tak tedy jeď a udělej něco dobrého. Ne jako odškodnění, na to nemysli. Prostě něco dobrého. Souhlasíš?“
„Ano, to se rozumí... Vynasnažím se“ Jakpak by bylo možné být proti?
„Já ti pomohu.“

Chvíli kroužím uličkami a pak vyběhnu na druhý konec vsi. Minu autobusovou zastávku a vrátím se do spásného chládku lesa. Přes cestu mi přeběhne párek pestrých bažantů. Za nějakých pět minut bude skrze stromy vidět náš pětipatrový barák. Běhání končí. Vracím se domů.

Červen 2020, Kladno, Česko

Překlad z ruštiny: Milan Dvořák