Z archivu vira rozkoše

Ten den pro mne nezačal dobře. Vlastně, začalo to už v hluboké noci, kdy vedle spící Eroska mně udeřila hřbetem ruky do nosu! Ležel jsem na zádech a můj vnitřní obranný „puďák“ vyhodnotil tento čin jako spásu, protože přerušil můj bláznivý sen.
V něm trpím pocitem méněcennosti. Chybí mi peníze, talent, známosti. Jsem obyčejná šedá myš! Konečně mi docvaklo. Zbavuji se ve vteřině stoletých zatuchlých lidských zásad. Té směšně jalové morálky. Kdo není vidět, ten neexistuje! Jdu se mediálně zviditelnit a budu slavným hrdiným gaunerem, typu Kajinka nebo Krejčíře. Vymyslel jsem akční, loupežný plán.
Na konečné MHD jsem využil cigaretové pauzy a nepřítomnosti řidiče v trolejbusu. V nestřeženém okamžiku jsem do něho naskočil a uloupil jej! Vyrazil poté ze stanice a uháněl skoro čtyřicetikilometrovou rychlostí směrem k dálnici na Ostravu! Po asi dvaceti minutách zběsilé jízdy – při které na mně hrozili na zastávkách ignorovaní cestující, se v dálce objevili dva policisté. Jeden mával plácačkou a intenzivně dával najevo, abych zastavil. Gangsterský zápal začal chladnout! Za volantem mi teprve došla ta absurdita činu i marnost loupeže. Z Olomouce na Ostravu nikdy troleje nevedli, ani vést nemohou. Určenou trolejí k dálnici neodbočím a hasit si to trolejbusem po dálnici? Tak to jsem nějak nedomyslel!
Situace se začala přiostřovat. Zahledl jsem, jak nade mnou krouží vrtulník se znakem Jednotky rychlého nasazení. Její zakuklení členové se spouštějí po lanech na střechu zdivočelého trolejbusu. Přibližoval jsem se valem k dvojici policistů na silnici a začal rozpoznávat kontury jejich tváří. Ten stojící z leva smeknul čepici a počal mávat na vrtulník. Odhalil tak svojí totální pleš, která se od čela krabatila v obličej světoznámého inspektora Kojaka. I v tom snu mne to docela překvapilo a objektivně si připustil fakt, že ti akční chlapci z Jů Es Ej, jsou úplně všude! Po Kojakově levici mně čekalo ještě větší – ale nemilé překvapení, v podobě uniformované ženy. Můj mozkový softvér jí bleskově vyhodnotil jako „Os ma“ (kódové označení moji bývalé tchyně, Ostré mačety.) Toto sofistikované označení bylo odůvodnitelné. Nebylo před ní uniku! Když se vyskytl náhodou nějaký její odpůrce, měla chorobné puzení mu do očí vpálit svoji krystalickou pravdu. A také, co si o něm na rovinu myslí! K oběti pravdy by se mačetou prosekala třeba i tou nejhustěji zarostlou džunglí.
Za volantem se nesoustředím a nějak moc hloubám? Kdyby ta silniční kontrola v poslední chvíli neodskočila do pankejtu mezi olše, tak bych je snad přejel? Dupnul jsem na brzdu! Na střeše trolejbusu se ozval rachot padajících těl členů Rychlého nasazení. Nakonec vše dokonal úder do mého nosu! Cítím na rtech teplo a potáhl jsem nudli, která se mi vyplazila z nosu.

„Promiň, drahoušku. To jsem opravdu nechtěla!“
Pomalu a s obavou otvírám oči. Vedle na pelesti seděla milenka Eroska. Jednou rukou mi u nosu přidržovala chumel sežmoulaných papírových kapesníků prosycených krví a rukou druhou, hladila po vlasech. Pod tričkem, které jsem jí půjčil na spaní, se jí rozkmital pár pudinkových ňader. Nebylo v té chvíli ve mně špetky vzdoru, abych jí neodpustil. Zadíval jsem se na budík a vylekal se. Skoro jsem zaspal! Mlsně jsem znova pohlédl na ňadra a políbil ji. Vstal a zběžnou kontrolou prsty se ujistil, že krvácení z nosu ustalo.
„Ještě jednou se ti omlouvám za ten úder, srnečku. To si představ! Zdálo se mi, že hraju tenis na Štvanici s Kvitovou. V mečbolu jsem si zasmečovala z halfvoleje… a flákla to do tvého čumáčku!“
Byla roztomilá. Má stejně potrhlý sny, jako mám já! Opět jsem jí políbil na butuxinově načechraná ústa. Skrze časovou nouzi, jsem s politováním potlačil nutkání provést Erosku mým idiotským akčním snem. Místo toho jsem zbožně zažvatlal.
„Tvůj srneček Erošinko, musí spěchat na bus do prácičky, protože je maloučko v časovém presíčku. Hezky hajinkej! Až budeš do růžova, tak se napapej a při odchodu klíč hoď do schránečky, jóó?“
„Taky by sis už mohl koupit nějakej auťák, ty primitivní a hnusnej ekologu!“ řekla laškovně s usměvavou výčitkou.
Cukr se jí odsypal z okadel a svůdně se zúžila. S pokývnutím hlavou se převalila na bok. Vyšpulila na mně zadeček s půlkami připomínající srpky dužiny pomela. Už jsem nedbal optického osvěžení a vyskočil z postele! Kvapem se oblékl a nakonec uvázal kravatu. Vyloupl si z obalu oplatku zbylou na stole po nočním laškování a postříkal její konec šlehačkou ve spreji.

Startuji z domu. Běžím chodníkem k busové zastávce. Do stanice dorazím na poslední vteřinu. Uřícený vpadám do autobusu. Kroužím nekonečně průkazkou MHD kolem čipu na pokladně. Řidič přibrzdil rozjíždějící se vozidlo a zkoumavě si mně prohlížel!
„Já má-m kartu na-bitou. Ne-máte to roz-flákannýý“ dýchavičně jsem zasípal. On se na mne – zpola udiveně, zpola soucitně zadíval.
„To prcháte ze záletů od milenky? V pyžamovém horním svršku s kravatou na límci a nos máte od krve!“ glosoval řidič a špatně odhadoval moji situaci.
„Jako chlap s vámi držím basu. Ale že snad chcete tenhle celý autobus koupit a bloumáte mi tady před kasou bankovní kartou?“
Chvilku mi trvalo, nežli mě to došlo! Dál s omluvou i výrazem imbecila opět zašmátrám v kapse kalhot a správnou kartu nakonec vylovím!
K volnému místu bylo nutno projít kolem dvojice dívek, nepokrytě se bavících pubertálním smíchem na můj účet. Zahalil jsem se do saka a zapnul knoflíky, abych zamaskoval to zatracený pyžamo. Za okamžik si přisedla blondýna středního věku a po očku diskrétně hodnotila můj zjev. Nad ní se objevil vysoký muž, který zavěšený do madla upřeně ženu okukoval. Pojednou nachýlil trup svého těla jejím směrem.
„Ehm, jsi to ty, Jiřino?“ hlasitě ženu oslovil. Blondýna k němu jen zašilhala… a nic!
„Ty mně fakt nepoznáváš?“ naléhal a dožadoval se pozornosti.
Upřeně na něho pohlédla. Zamračená tvář se jí projasnila blaženým úsměvem.
„Ahoj Oto! Málem jsem tě nepoznala, spolužáku nezvěstnej. A taky po těch letech …“ zašvitořila a pohrozila rozpustile ukazováčkem.
„Já bych tě Jířo, taky málem nepoznal. Koukám, že si ztloustla jako prase!“ zahlaholil.
Netaktně oslovená Jiřka v mžiku zrudla studem! Hrubě prostořeký Ota se naopak propadal do rozpaků. Spolucestující to zřejmě počalo bavit a potměšile se na tu naši trojici soustřeďovali. Sám jsem z toho byl celý nesvůj. Nejraději bych se rozplynul, jako moje výplatní páska do hladových účtů. Dvojice pubescentních dívek byly opět na příjmu a daly se do řinčivého smíchu. Jířa se naopak z příjmu vypnula! Spolužáka i okolí se skloněnou hlavou ignorovala, ale on, zamyšleně se poškrábal na bradě a konejšivě řekl.
„To jsem trochu přehnal. Promiň! Tak zlé to zase s tebou není.“ řekl provinile a pokračoval. „Ten vedle tebe. Ten v tom pyžamu, je tvůj manžel?“ zadrmolil …a mně zatrnulo.
Dívky už doslova řvaly smíchy. Roznášely jej jako epidemii, která se šířila autobusem. Jen ten netaktní blbec byl zavěšený na tom madle, jako šklebící se orangután a nevěděl, která bije.
Stanice Smíchov – jak příznačné! Bus zde zastavil. Jířa vstala a hrnula se ke dveřím.
„Jediným možným vítězstvím nad blbcem je útěk.“ bliklo mi v hlavě.
Zmateně a v závěsu jsem jí následoval – byť neplánovaně, o stanici dříve.
Žena zmizela v davu a já rozpačitě civěl na chodníku. Bus se dal do pohybu. Já sledoval za okýnky hlavy lidského panoptika, jak za skly akvárií. Některé tváře byly leklé ryby. Jiné se na mne pobaveně zubili a ty dvě „uřechtané dívky“ k tomu ještě mávaly. Mihnul se i ten zpropadený Ota. Díval se na mě a gestem ruky naznačoval. „Jako, co jé …?“
Zadíval jsem se na display mobilu. Mám do práce skoro půlhodinové zpoždění. To zase bude otázek. Doufám, že dnešním trapárnám je definitivní konec. Uf!



II.

Dvanácti hodinová směna uběhla v relativním poklidu. V podvečer se navracím domů.
S překvapením zjišťuji, že ve schránce klíče od Erosky nejsou. Stojím u bytových dveří a naslouchám. Doléhá ke mně andělský trylek. Srdce mi poskočilo. Eroska je ještě u mne! Vcházím a už z předsíně nahlížím do pokoje, kde stojí můj miláček u okna a se smíchem s někým telefonuje. Teď mě konečně zaregistrovala, rozzářila se a vypnula mobil.
„Ahoj, srnečku.“
„Čau Erosí.“ odvětil jsem a otevřel náruč.
„Nevadí, že jsem se tady zapomněla? Víš, to moje lelkování v posteli. Po jedenácté na tývý naskočil můj seriál, Atomové výbuchy lásky‘ a ten čas nějak uletěl." šeptala plaše s hlavou na mém rameni.
Teď jsem si povšiml na stolku lahví sektu a vína, které stály v pozoru u velké mísy obložených chlebíčků a jednohubek. Zadívala se mi provinile do tváře a já v mžiku skolil v očích všechny její pochybnosti. Vděčně se opět přitulila a zavrněla.
„Tak to nemá chybu!“ pomyslel jsem si.
Vyšel jsem ze spršky. Stál jsem na prahu spolu se svým „menším kolegou“ a natěšeně se díval na Erosku. Seděla na gauči s bezedně hlubokýma očima v mé rozhalené košili.

Začala naše jízda kolem zeměkoule!
Zažehli jsme vášeň a stupňovali ji pozvolna cestou na chladný sever mezi Eskymáky. Třeli si o sebe vášnivě nosy a funěli si do uší. Eroska cosi zaúpěla ugrofinsky a k mému překvapení přeřadila na trojku. Tedy, myslím tu švédskou, protože se v zápětí z pod polštáře k nám přivrtěl robertek na dálkové ovládání. Začal se k nám lísat.
„Tak to ne! Do zelí mi tady lézt nebude.“ zavrčel jsem jako foxteriér na roztouženou Erosku. Ta jen smutně sledovala, jak jsem pohotově vykuchal baterii a udělal z něho impotenta. Pro jistotu ji následně mocným odkopem izoloval, až jsem málem trefil cylindr stojací lampy. Přeřadil jsem opět na dvojku! Zapnul jsem CD přehrávač. Z výhně reproduktorů začalo horce sálat španělské tango. Na mozaikové dlažbě parketu jsem lámal tělo partnerky do nádherných poloh a v bouřlivém rytmu těl hrozila našim srdcím mořská nemoc. Drahoušek mě opájel další sklenkou vína.
„Pij, srnečku! Právě zabočujeme do sladké Francie.“ tango dohrálo a povalila mně na válendu. Šmátrala po mých zmatených erotogenních bodech. „Mon petit coco …!“
Když jsme „dojedli“ svá těla, rozezněly se zvony na věži San Mont, již blízké Verony. Ach. Ta italská vášeň ke kráse a životu. Eroska jiskřila a já hořel! Snad to víno, snad tvář slunce? Vzali jsme to letmým pádem rovnou do exotické Papuy. Inspirováni zdejším erotickým folklorem Pigmejců, jsme si lačně cumlali malíčky u nohou. Tedy, úžasná pedik-romance...
A jsme již blízko k vrcholu naší cesty. V kolébce Kamasútry, Indii. Meditujeme nad svými klíny a provádíme si tantrickou masáž. Končíme vše tak zvaným Velkým uzlem (můj vynález.) V polohách Kamasútry se dostáváme do spleti a všemi údy se do sebe zašmodrcháme. Ale pozor, na námořnický uzel! Mohl by se stát gordickým. Tečkou v erotické dohře je opět meditace, kterou vyvoláme rozuzlení. Posilujeme se na poslední cestu. Dopíjíme víno a slupneme chlebíček. Čeká nás vyvrcholení cesty. Himálaj a Mont Everest! Těla nám slast unáší k jeho vrcholu. Rychlost se stupňuje. V transu ze stolu shazuji nohou prázdné láhve. Eroska mě drží mezi stehny, abych jí neuletěl. Já jí však protékám mezi ňadry. Nabírám rychlost a řítím se k vrcholu! Eroska mě zoufale chytá za lýtko." Ach, miláčku, je už pozdě… „ V rozkoši sublimuji …

Byl to snad okamžik – co já vím!
Cítil jsem se k smrti unaven a tvrdě usnul. Jen v dáli slyším ozvěnu Erosky. K tomu teď i trochu barvy… Aha! To bude zase nějaký bláznivý sen.
Do pokoje vstoupil neznámý vysoký blonďák v kožené bundě. Cosi říkal, ale nerozuměl jsem mu. Přistoupila k němu již oblečená (?) Eroska a políbili se. Zatrnulo mi a začal žárlit. Nemohl jsem se však únavou ani pohnout.
„To bude na tebe nějaký podraz, Libore!“ ozval se v šedi mozku můj vrozený pud.
Pod žaludkem mě šplouchla vlnka úzkosti.
„Žádný podraz. Jen si Erosky užívej. Klídek, klídek! Leží vedle tebe nahá a jen tvoje.“ našeptával sladce rozum.
Teď můj sen dostal kontrast a já vidím zřetelněji, jak si ten chlápek přitáhl s předsíně dvě objemné brašny.
Snad se nechce nastěhovat? Co tu chce, ať vypadne!“ začal jsem v duchu protestovat. Ale tohle byl teprve začátek! Spolu s Eroskou začali ze zdi sundávat mé hodnotné obrazy od K. Lhotáka, grafiku V. Preissiga a dokonce moji nejoblíbenější krajinku A. Chitussiho. K mému údivu vše mizelo v brašnách! Eroska zotvírala zásuvky a k obrazům přihodila alabastrovou šperkovnici se zlatými řetízky, prsteny a medailonkem po babičce. Ten dareba si se zájmem prohlížel nedávno na inzerát zakoupenou plastiku O. Gutfreunda. Eroska na ni pohlédla a uznale přikývla hlavou. Zmizela bleskem v brašně také.
„Všechno Ti tady rozkradou! Copak to nevidíš? To necháš jen tak?“ zaskřehotal můj puďák.
„Tvé starosti bych chtěl mít. Děláš paniku a ze snu tragédii. Neplaš! Nikdo tady přece nekrade. To já jsem rozumem v hrsti a ne ty!“ nakvašeně prohlásil můj kolega rozum.
Jako v nejhorším snu pozoruji Erosku, jak prohmatává kapsy mého saka, které jsem měl zavěšené na opěradle židle. Vyndala z něho mojí peněženku, Občanský průkaz. Ze stolku vzala můj mobil i s tabletem a vsunula si je do kabelky. Přistoupila ještě ke knihovně. Otevřela ji a bez výběru vysunula z police vázanou knihu D. Rotta „Vždy vesele a s optimismem.“ Sakra! Jak ji vyčenichala? To jistě v mé nepřítomnosti prošmejdila celý byt.
Mezi listy jsem měl „rafinovaně“ uschované libry a dollary ve značné sumě. Ona si knihu otevřela a několik bankovek ukázala pitvořícímu se kolegovi. Celou knihu si přidala k lupu.
Konečně přestali pobíhat po pokoji. Eroska zapnula zdrhovadla na brašnách. Něco si s mužem vysvětlovali a oba přikročili ke gauči, kde jsem odevzdaně ležel. Chvíli si mě prohlíželi a ona cosi čmárala na stole. Uchopili spolu každý jednu brašnu a měli se k odchodu. Puďák si ve mně povzdychl.
„Hlupáku, zadrž je! Odchází s tvým majetkem. Probuď se, pospěš!“
Rozum na to rozčileně.
„Tak ty pude, nepřestaneš? Tady Libora stresovat! Nech ho pořádně vyspat z té opice. Pořád tady mluvíš jen nesmysly a popuzuješ.“
Zhaslo světlo, zaklaply dveře. Nastal konečně klid.

Mám celý otlačený bok, bolí to a probudil jsem se. Ruku sunu za sebe a nahmatávám "srpky pomela." Ruka zmateně švenkuje v prázdnotě. Otáčím se na pelesti a zasyčím bolestí. Pod sebou nacházím impotentního robertka. Odložil jsem ho znechuceně na stolek. Zadíval se na nástěnné hodiny. Tje buch, je půl jedenáctý! Zrakem ještě zavadím vedle hodin a krve by se ve mně nedořezal. Bleskově jsem se posadil a zíral na tu okolní spoušť zpřeházeného bytu.
„Erosko! Eroskóó!“ zvolal jsem. Ale odpovědělo mi jen ticho. Teď už jsem vystartoval dolů z gauče a začal zmateně pobíhat. Prohledal si sako, zásuvky a v knihovně marně hledal knihu „Vždy vesele a s optimismem.“ NIC. NIC? NIC!
Zoufale jsem zavyl do ticha. Vše nenávratně zmizelo.
„Já tě varoval a ty si nevěřil a chrněl. Poslechl si neschopného rozuma!“
Ano. Svůj rozum jsem temně proklel. DOSTAL ODE MNE OKAŽITĚ PADÁKA! Zdrceně jsem se svalil zpět na gauč. S hlavou v dlaních jsem pátral po stole, kde byla prázdná krabička od viagry a prášků na spaní. Vedle pohozené kalhotky a na nich položený papír.
„Bylo to fajn, erotomane! Jestli už je po půl jedenácté, tak se ani nesnaž zablokovat tvůj bankovní účet. Je prázdný. Oboje klíče od domovních dveří máš ve schránce. Zamkla jsem tě, abys hned nevyváděl. Nějak se postaráš, srnečku. Pa, tvá hóóódně drahá Eroska.

Zíral jsem na papír – a trpěl! Dvacet minut jsem bušil na své dveře ve dvanáctém patře. Nakonec mě zaregistrovala sousedka, které jsem skrze dveře nadiktoval jediné číslo, které jsem měl ve sklerotické paměti.
Asi během patnácti minut stál za dveřmi kamarád z práce, ze Záchranky nemocnice. Já vysvětloval, ať šroubovákem vypáčí schránku, kde jsou mé patentní klíče. Konečně zarachotil zámek a Marek vstoupil překvapeně do dveří.
„Člověče, Libore! Co se děje a proč nebereš mobil? Voláme ti z práce jako diví tři hoďky. A ty to nebereš. Máš dnes přece pohotovost na telefonu. Ty to nevíš, nebo co? Potřebují tě urgentně na oddělení. "
Letargicky jsem mu hleděl do tváře.
„Bolí mě hlava a jsem psychicky na dně!“
Marek mě zmateně nahlédl přes rameno do mého pokoje.
„Co je, Libore. Stalo se tady něco?“
Stalo, nestalo. Já zrovna jemu, ukecanýmu, budu vysvětlovat ten můj trapas. Nebo že jsem dal padáka nejen rozumu, ale i svému sebevědomí.
„Tak jdeme?“ zeptal se Marek váhavě.
„Hm, jdeme, jen se obléknu. A prosím tě, nepůjčil bys mi alespoň pětikilo?“
„Jasně!“ odvětil po krátké úvaze.
A puďák si ve mně zaryl.
„Paráda! Ale to ti k erotickému vrcholu Himalájí nepostačí. A k tomu. Do výplaty je to ještě dál!“
Mlčel jsem. Dal bych mu taky nejraději padáka. Ale zbyl bych na své trapárny už jen já. Úplně sám!